Lucie Rosenfeldová
– was born 1986 in Uherské Hradiště – studied at the Academy of Arts, Architecture & Design in Prague in the painting studio of Jiří Černický, then in the sculpture studio of Dominik Lang and Edith Jeřábková. During her studies she was a member of the Atelier without a Supervisor group. She works mainly with experimental documentary video based on research. She focuses on situations of conflict based on personal experience, which differs from society’s stereotypical ideas of how the world works. Through her films and media art, she relates to questions about the changing nature of the relationship between representation and the body. Her work has been presented to both international and domestic audiences in a number of film screenings and exhibition projects. She is the winner of the main prize of the Other Visions – PAF Olomouc (2016).
Identity: When I saw the Basquiat movie at 14, I couldn’t decide if I wanted to be the actress who paints the dresses, or the dresses itself.
Therapy: I tend to get into cycles. Thinking about thinking and worrying about fear, being stressed about having to take regular breaths in and out. Feeling the momentary liking or disliking of making forms is relieving.
Research: In my senior year of high school, I was deciding whether I was more interested in programming or artwork. At 20, I came to the conclusion that while programming aims to creatively solve one problem, art opens it up to a multitude of different solutions.
Critique: I have a problem with authority, especially male authority, and art is a good materialization of questioning it.
Collective: For a long time I was sorry not to be part of something we used to think about as something embarrassing. But later, in our disgust with the art scene, we found allies and the realization that we didn’t have to address our disappointments through gossip in the hallways, but also through our practice.
Ambition: I like to be recognized and accepted12.
I aim to free myself from overly subjective perspectives and autobiographical themes. I don’t think my sharing is exactly necessary for anything in a world of unequal distribution of everything. In the end, though, I often talk about myself. At least I’ve learned to understand this inevitability of the first person perspective better. It is possible that it is because of my art training, which is aimed at developing so-called critical thinking – meaning constant questioning bordering on ridicule – that subjectivity has become my theme34. Before I painted, relying primarily on my exceptional sensitivity… but I wouldn’t go back to that. Try to look at your desires from the side.
I fell in love three times in college. Into the feminist postcolonial perspectives at the Shalon internship5, into the collective practice and all the people in the Studio Without a Supervisor6, into the voice of a classmate who became the parent of my child. Since then, I refuse to even consider that there is such a thing as purity of creation, of self, of unique talent, or the neutrality of art. I attended two colleges in a row, teaching “select” part-time art classes. I would hardly be making art if my parents’ financial situation didn’t allow me to do so; pretending you don’t have power when you do is akin to being intoxicated by your own power. However, my strategy so far of spreading myself among others while not turning a blind eye to my own situation can also easily border on the hypocrisy of the Western world.
I often build on situations of conflicted perception and seek solutions by documenting them in the belief that art can work with conflict in a mode other than contradiction, perhaps naively, as if poetics has a better chance of mixing a better future. And while we all suspect that collaborations are best, my fearful nature, amplified by maternal isolation, currently forces me to come from more of a single place – a mother, a feminist, and an artist immersed in her feelings and other people’s texts. I wish all attitudes would become practice.
I like parallel connections (which Facebook does too, but we’re all prisoners of the same paradigmas), collages without perspective. Laying myself and objects side by side. Communicating your own without framing your own.7 I help myself by talking about contemporary image technologies (their measurement, datafication, autonomy) sticking like abstractions to our world. I help myself with other narratives (personal mythologies, histories) that escape such abstractions. Representation and abstraction. Everything has a memory and our stories overlap and sometimes intersect8.
The text was created in collaboration with Daniela Šiandorová (2022).
1Image: Lucia Rosenfeldová, Oh my own, 2019, Installation view, foto: Martin Polák. Courtesy of the artist.2Image: Lucia Rosenfeldová, Oh my own, 2019, Installation view, foto: Martin Polák. Courtesy of the artist.
3Image: Lucia Rosenfeldová, Restlessness of Property, 2017, screenshot. Courtesy of the artist.
4Image: Lucia Rosenfeldová, Sharing of Information under General Anaesthesia, 2019, screenshot, PLATO Ostrava. Courtesy of the artist.
5Studio internship with guest teacher Ruth Noack at the Academy of Fine Arts in Prague.
6The collective Atelier without a leader was created as a student initiative across art schools defining itself against the master model of studio teaching. Its fulfillment was above all a collective self-organized practice of mutual learning.
7Image: Lucia Rosenfeldová, On The Management of Doubt, 2014. Courtesy of the artist.
8Image: Lucia Rosenfeldová, On The Management of Doubt, 2014. Courtesy of the artist.
— narozena 1986 v Uherském Hradišti — vystudovala na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru malby Jiřího Černického, poté v ateliéru sochařství u Dominika Langa a Edith Jeřábkové. Během studia byla členkou skupiny Ateliér bez vedoucího. Ve své tvorbě pracuje především s experimentálním dokumentárním videem založeným na výzkumu. Zaměřuje na situace konfliktu vycházející z osobní zkušenosti, která se liší od stereotypních představ společnosti o fungování světa. Prostřednictvím svých filmů se vztahuje k otázkam o měnící se povaze vztahu mezi reprezentací a tělem. Její práce byly prezentovány mezinárodnímu i domácímu publiku na řadě filmových projekcí a výstavních projektů. Je držitelkou hlavní ceny přehlídky Jiné vize — PAF Olomouc (2016).
Identita: Když jsem ve 14 viděla film Basquiat, nedokázala jsem se rozhodnout, jestli chci být herečkou, které pomaluje šaty, nebo jím samotným.
Terapie: Mám tendenci se dostávat do cyklů. Přemýšlet o přemýšlení a strachovat se strachu, byt ve stresu z nutnosti pravidelných nádechů a výdechů. Pocit okamžité libosti nebo nelibosti při tvoření forem je úlevně zprošťující.
Výzkum: V maturitním ročníku jsem se rozhodovala, jestli mě víc baví programování nebo umělecká práce. Ve 20 jsem došla k závěru, že zatímco programování má za cíl kreativně vyřešit jeden problém, umění otevírá množství různých řešení.
Kritika: Mám problém s autoritami, především mužskými, a umění je dobrá materializace jejich zpochybňování.
Kolektiv: Dlouho mi bylo líto, že nejsem součástí něčeho, o čem jsme říkávali, že je trapné. Později jsme ale ve svém znechucení uměleckou scénou našli spojence a zjištění, že nemusíme řešit zklamání skrze drby na chodbách, ale taky svou praxí.
Ambice: Jsem ráda rozpoznána a přijata12.
Dávám si za cíl oprostit se od příliš subjektivního pohledu a autobiografických témat. Nemyslím si, že zrovna moje sdílení je ve světě nerovné distribuce všeho k něčemu potřebné. Nakonec ale často mluvím o sobě. Naučila jsem se aspoň tuto nevyhnutelnost perspektivy první osoby lépe chápat. Je možné, že právě kvůli umělecké výuce zaměřené na rozvoj tzv. kritického myšlení — rozuměj neustálého zpochybňování hraničícího se zesměšňováním, se stala subjektivita mým tématem. Tohle je těžké přijmout a ještě těžší se odnaučit .
Předtím jsem malovala, spoléhajíc především na svou výjimečnou citlivost… k tomu bych se ale nevracela. Jediný způsob, jak vylézt ze zakoušené akademie „bílé krychle“ je snažit umístit se jako okolí. Zkusit se podívat na své touhy z boku.
Na škole jsem se třikrát zamilovala. Do feministických postkoloniálních perspektiv na stáži v Šalounu3, do kolektivní praxe a všech lidí v Ateliéru bez vedoucího4, do hlasu spolužáka, který se stal rodičem mého dítěte. Od té doby odmítám vůbec přemýšlet o tom, že existuje něco jako ryzost tvoření, sám ze sebe, jedinečný talent nebo neutralita umění. Studovala jsem po sobě dvě vysoké školy, učila jsem „vybrané“ na půl úvazku výtvarku. Těžko bych dělala umění, kdyby mi to neumožnila finanční situace mých rodičů. Předstírat, že nemáte moc, když ji máte je stejné jako opájet se vlastní mocí. Moje dosavadní strategie rozptýlit se mezi ostatní, ale přitom nezavírat oči před vlastní situovaností, může ovšem taky snadno hraničit s pokrytectvím západního světa.
Často stavím na situacích konfliktního vnímání a jeho dokumentací hledám řešení ve víře, že umění může pracovat s konflikty v jiném režimu než jen v protikladech. Asi naivně, jakoby poetika měla větší šanci namixovat lepší budoucnost. a přestože všichni tušíme, že nejlepší jsou spolupráce, moje bojácná povaha zesílená mateřskou izolací mě momentálně nutí vycházet spíše z jednoho mista – matky, feministky a umělkyně ponořené do svých pocitů a cizích textů. Kéž by se všechny postoje staly praxí.
Mám ráda paralelní napojování (což dělá taky Facebook, ale všichni jsme zajatci stejných paradigmat), koláže bez nadhledu. Pokládat vedle sebe, sebe a objekty. Komunikovat svoje bez rámu vlastního5. Pomáhám si vyprávěním o současných obrazových technologiích (jejich měření, datafikace, autonomie) lepících se jako abstrakce na náš svět. Pomáhám si jinym vyprávěním (osobní mytologií, historií), které se takovým abstrakcím vymyká. Reprezentace a abstrakce. Všechno má svoji paměť a naše příběhy se přes ni přelívají a někdy se protnou6.
Text vznikl ve spolupráci s Danielou Šiandorovou (2022).
1Obraz: Lucia Rosenfeldová, Oh my own, 2019, pohled do instalace, foto: Martin Polák. S laskavým svolením umělkyně.6 Stáž v Ateliéru s hostujícím pedagogem Ruth Noack na Akademii výtvarných umění v Praze.
7Obraz: Lucia Rosenfeldová, On The Management of Doubt, 2014. S laskavým svolením umělkyně.
