Viktorie Langer
– born 1988 – is a painter from the generation which came onto the Czech art scene after 2010. Artistic work is the activity that she has enjoyed the most since childhood
At the age of 17, Viktorie met the Czech painter Jitka Válová and decided that she would definitely become a fine artist. Viktorie is fascinated by the endless possibilities as to what can be painted or created. “In art, we can mix an endless number of hues and their combinations. So many shapes and symbols. I am inspired by all that I see in the world around me and cultural history. I am interested in subversive cultures, interesting personalities, hermetic philosophies and natural magic (witchcraft). I also keep track of amazing contemporary artists from around the world, and am equally inspired by garbage dumps or sewers. In the studio, I perform rituals which enable me to enter a magical creative process. I myself am sometimes surprised at what I paint. My themes change, but at the moment I am attempting to paint a permeating love and harmony.” For Langer, a painted painting is like a song or a poem; the composition of colors, shades and shapes conveys emotions, an abstract story that we can simply enjoy. Viktorie rejects terms such as “abstract,” “realistic,””portrait,” “figure,” “landscape,” and still life.” In her paintings, these are all related. She wants her image to be all-embracing, a mirror reflecting a mix of everything, like an enchanting elixir1.
Between 2014- 2016 Viktorie worked with the batik technique. She soaked and boiled bedsheets in a colorful bath. The color dyed the fabric and then she bleached them with Savo (TN: a type of bleach) and painted a variety of symbols, figures and shapes on them. Thus the series “Bad Sheets” was created, numbering around 70 paintings. She wanted to transfer this technique to objects, so she dyed mattresses and then couches in the same way, which she then exhibited at the 2017 Jindřich Chalupecký Award exhibition. It is as natural for her to work with painting on canvas as on an object. For the exhibitions Caramello at the Regional Gallery in Liberec and Side B in the Hotdock gallery in Bratislava, she worked with items from flea markets or found materials. She bought fabric for painting only in thrift shops, obtained discarded sheets from hospitals, and found her mattresses and couches through advertisements for giveaways, bearing the marks of the previous owners.
The ecological impact and minimization of waste is important for Viktorie in her work.
She is critical of temporary gallery installations, constructions or paneling which are used once and discarded. Therefore Viktorie never uses paneling or other expensive gallery architecture, but attempts for the art works to dominate the space with color and internal power2.
At the time Viktorie was working with textile art, she read a statement by a committee at an art competition expressing the idea that her work was a feminist woman’s conception of textiles. She decided that she didn’t want to be classified this way and began to paint with oil on canvas, in part so that she could compete with other painters, and to avoid being put into a category she found absurd. She says “Textile art does not mean womanhood. Many artists of both genders work with textiles all over the world. The constant division of people between men and women is exhausting. Does it really matter what a person has between their legs? Isn’t that a private thing? We are all different and at the same time we are the same, regardless of gender, skin color, sexual orientation .. it is the quality of the work and we should not give preference to any sex. ” Viktorie feels that in this way she has settled the gender issue for herself and no longer needs to theorize or thematize on gender in her work.
Politically speaking, Viktorie considers herself a liberal; she avoids extremes and calls herself a pacifist. She feels she is European rather than Czech, as it is natural for her to travel throughout Europe. She does not identify herself with the Czech government, but rather appreciates the European parliament. Viktorie esteems most highly the Czech artists who worked subversively against the previous regime, and is therefore critical of new revisionist art historians. “It is crazy when I imagine that 50 years ago I might not have been able to exhibit my art. Freedom of creativity is a valuable asset and I hope that we will keep it intact. I appreciate the originality, individuality and creativity in all of us, and I refuse the herd mentality mentality and standardization.”3.
Viktorie wakes up early every morning and takes the train to her studio, which she has rented in an old wiring factory. The factory still runs for one shift a day and has 5 employees. VIktorie works in the studio at the same time the factory is running and she likes to hear the sounds of the machines making the wires; it sounds a bit like the dubstep genre of music. She mixes her paints, the brush moves along the canvas, coloring its surface. Recently her creative process has slowed down quite a bit; she paints one image over three or four months, very carefully. Her work is absolutely free. She can do whatever she wants, but she sees clear reasons for why and how things must be as they are. how and why everything should be. Her images somehow ask to be painted; Viktorie believes that nothing is by chance and everything has mystic meaning. At 14:00 she goes home and spends the rest of the day with her son, while her husband has time for his own art work. Ve dvě hodiny jede domů a zbytek dne tráví se synem, zatímco její muž má zase prostor pro svoji tvorbu. Viktorie prioritizes working several hours a day intensively and with full focus, rather than spending long days in the studio. She believes in maintaining a good work-life balance.
Text written by Viktoria Langer (2021).
1Image: Viktorie Langer, Storyteller, 2019, acrylic and oil on primed linen canvas, 190 x 220 cm. Courtesy of the artist.2Image: Viktorie Langer, Red River, 2020, acrylic and oil on primed linen canvas, 220 x 190 cm. Courtesy of the artist.
3Image: Viktorie Langer, As Above, So Below, 2019, acrylic and oil on primed linen canvas, 220 x 380 cm. Courtesy of the artist.
– narozena 1988 Viktorie Langer je malířkou z generace, která vstoupila na českou uměleckou scénu po roce 2010. Výtvarná tvorba je však činnost, která ji bavila nejvíce ze všeho už od dětství.
V 17 letech se setkala s českou malířkou Jitkou Válovou a rozhodla se, že se opravdu stane výtvarnou umělkyní. Fascinuje ji nekonečné množství možností toho, co a jak se dá namalovat nebo vytvořit. Viktorie říká: “V malbě můžeme namíchat nekonečné množství odstínů a jejich kombinací. A tolik tvarů a symbolů. Inspiruji se vším, co vidím, světem kolem sebe a kulturní historií. Zajímají mě subverzivní subkultury, zajímavé osobnosti, hermetická filozofie, přírodní čarodějnictví. Zároveň sleduji skvělé současné malíře z celého světa a zároveň mě inspiruje skládka odpadu nebo stoka. V atelieru provádím svoje rituály, po kterých dochází k magickému procesu tvorby. Samotnou mě někdy překvapí, co namaluji. Témata se obměňují, ale momentálně se snažím malovat vším prostupující lásku a harmonii.” Podle Viktorie Langer je namalovaný obraz jako píseň nebo báseň, skladba barev, odstínů a tvarů nám předává emoci, abstraktní příběh, který si můžeme prostě užít. Viktorie odmítá žánry a pojmy jako “abstraktní”, “realistický”, “portrét”, figura”, krajina”, zátiší”. V jejích obrazech je totiž toto všechno propojeno. Chce, aby její obraz byl všeobjímající a zrcadlilo se v něm vše smíchané dohromady jako v čarokrásném lektvaru1.
Mezi lety 2014- 2016 Viktorie pracovala s technikou batikování. Máčela a vyvářela prostěradla v barevných lázních, barva se nasákla do textilie, potom ji bělila Savem, a poté na textilie malovala různé symboly, figury a tvary. Vznikl soubor “Bad Sheets” čítající okolo 70 obrazů. Chtěla tuto techniku převést i do objektu, tak barvila tímto způsobem i matrace a následně gauče, které vystavila na Ceně Jindřicha Chalupeckého 2017. Je pro ni přirozené pracovat jak s malbou a obrazem, tak s objektem. Na výstavách Caramello v Oblastní galerii v Liberci a Side B v Hotdock gallery v Bratislavě pracovala s objekty vytvořenými z předmětů z blešího trhu a z nalezených materiálů. Textilie pro textilní obrazy kupovala vyhradně v second handu, nebo získala vyřazená prostěradla z nemocnice, matrace a gauče sehnala přes inzeráty za odvoz i se stopami lidské existence předchozích majitelů.
Je pro ni důležitý ekologický dopad díla a co nejmenší plýtvání s materiálem. Je kritická k jednorázovým galerijním instalacím, konstrukcím či paneláži, která se jednou použije pro výstavu a pak vyhodí. Sama programově nikdy nepoužívá paneláž ani jinou nákladnou efektní galerijní architekturu, spíše se snaží aby díla ovládla prostor svojí barevností a vnitřní sílou2.
V době kdy Viktorie pracovala s textiliemi si o sobě přečetla vyjádření komise v jedné z uměleckých soutěží, že její tvorba je feministické ženské pojetí textilu. Rozhodla se, že nechce být takto zařazena a začala malovat klasickou technikou olej na plátno, mimo jiné i kvůli tomu, aby mohla konkurovat jiným malířům a ne aby byla zařazena do pro ni absurdní kategorie. Říká k tomu: “Textil neznamená ženskost. Ve světě pracuje s textiliemi tolik umělců obou pohlaví. Nebaví mě už neustálé rozdělování na muže a ženy, není snad jedno, kdo má co mezi nohama? Není to soukromá věc? Všichni lidé jsou různí, a přitom stejní, bez ohledu na pohlaví, barvu kůže, sexuální orientaci.. Jde o kvalitu tvorby a nemělo by se upřednostňovat ani jedno pohlaví.”
Viktorie má tímto otázku genderu vyřešenou, nepotřebuje ji dále teoretizovat ani tematizovat ve své tvorbě.
Politicky se Viktorie považuje za liberální, odmítá extrémy, považuje se za pacifistku. Více než Češkou se cítí Evropankou, je pro ni přirozené cestovat po Evropě. Neztotožňuje se s českou vládnoucí garniturou, ale oceňuje spíše evropský parlament. Z nedávné historie českého umění nejvíce uznává autorky a autory, kterí tvořili režimu navzdory, subverzivně, a proto je kritická k novým revizionistickým historikům umění. Říká k tomu :”Je šílené, když si představím že před 50 lety bych třeba nemohla vystavovat. Svoboda tvorby je cenná hodnota a doufám, že zůstane zachovaná. Cením originalitu, jedinečnosti a kreativitu každého z nás a odmítám stádnost a nivelizaci.”3.
Viktorie každý den vstává brzy ráno a jede vlakem do atelieru. Má pronajatou kancelář ve staré továrně na dráty, která je stále v provozu na jednu směnu s pěti zaměstnanci. Tráví čas v atelieru ve stejné době, kdy je továrna v provozu, protože ráda poslouchá při práci zvuky strojů z výroby drátů, zní to trochu jako hudební žánr dubstep. Míchá barvy, jezdí štětcem po plátně, vybarvuje plochy. Poslední dobou se její proces tvorby hodně zpomalil, jeden obraz maluje tři až čtyři měsíce, ale velmi pečlivě. Její práce je absolutně svobodná, může si dělat co chce, ale zároveň vidí jasný důvod proč co a jak má být. Obraz jakoby si sám říkal o to být namalován, Viktorie věří, že nic není náhoda a vše má mystický smysl. Ve dvě hodiny jede domů a zbytek dne tráví se synem, zatímco její muž má zase prostor pro svoji tvorbu. Viktorie upřednostňuje pracovat spíše několik hodin každý den intenzivně a soustředěně, než trávit v atelieru celé dny. Je podle ní dobré držet balanc mezi osobním a pracovním životem.
Text napsala Viktoria Langer
1Obrázek: Viktorie Langer, Storyteller, 2019, acrylic and oil on primed linen canvas, 190 x 220 cm. S laskavým svolením umělkyně.
