Pavla Sceranková

– born 1980, in Košice – is Prague-based artist. Graduated from the Academy of Fine Arts in 2006, currently she co-runs the Studio of Intermedia Work at AVU (together with Dušan Zahoranský). Finalist of Chalupecky Award in 2015. In her practice she uses sculptural objects and installations, often inviting the audience to interact with. Also she creates the videos which are combining her sculptural practice with performance. She draws the inspiration from daily day objects which are transformed by finding new contexts of their existence. 

/scerankova.wz.cz/

Dear Piotr, dear Jolanta!

I have to write to you, because the thoughts of your questionnaire are so hard to me. I appreciate your interest in women artists, I believe it is true and deep. But the form of digital questionnaire goes, in my opinion, against the purpose of our effort.

As a mother, teacher and artist at the same time, to be able to do anything, you have to select very precisely where to invest energy and time. I feel there is interest all around to make women more visible – to have one in the committee, in discussion, in archive… this interest has usually form of an email task: please answer these questions, prepare a presentation, send us your opinion. When I receive such “a digital interest”, I feel honoured that I am still “in”, that somebody is interested, but in reality it is kind of a trap. 

I wish I could write something which goes beyond general truths, words which would act somehow, which would untie some knots, invent perspectives which bring relief. But usually the only time I have for myself is one hour and half before noon. Juli is in kindergarten at this time and Anton takes a nap. Today Juli stays at home, but I still have lunch prepared yesterday so I cooked just pasta and started to write. I kept thinking: go go, there must be more in you, than this lukewarm wisdom1.

On the other hand, Juli needs to build an underwater carriage for a seahorse and its princess. I feel it’s urgent. I am trying to help, but it turns out that the main problem is the gravity. She wants the carriage to fly around as it would underwater. I understand her. So many times during work on sculptures I crashed with impossibility to turn gravity off. It usually brings me to surprising solutions, but I can’t find a good one right now2

Juli is desperate. Anton, my baby, is waking up. Hopefully lunch will improve the mood. Then playground, dinner, all that with small disasters and magical solutions. I’ll be back to you at 10 pm…

… From the rhythm of Jolanta’s answers I feel her time runs fast as well. Piotr, I haven’t seen you for years. I have been rewriting your task in my diary since autumn and I am still not happy with the outcome. I don’t know why I struggle with your questionnaire so much. Maybe the context of feminism and care made me feel so strange. Our minds are spinning in learned circles. We keep in use old patterns and just try to fill in new ideas. We voluntarily offer ourselves to our home-made traps.  We can’t switch off gravity (luckily) but I wish we invented a new approach which will truly fulfill our beliefs. Baby cries, I must go. 


What are the most important questions you want to answer with your practice?

I wish my work could help formulate questions, rather than provide answers to something specific. I wish to refine our perception, uncover hidden perspectives on life and its issues, and provide new delicate language in which we can formulate problems more precisely. 


What, in your opinion, should be the social role of the artist? 

Social role of an artist is the same as of any other profession. To be an honest and fair citizen who cares about the world around. I don’t resonate with the contemporary imperative that only engaged art makes sense. I believe the healing potential of art lies in a sophisticated and delicate spfere. But I deeply respect every energy that strives for a good cause.


What inspires you? 

Usually it is very ordinary, my personal fears and sorrows, feelings which don’t make sense. Mystery begins when they meet with something from the world around – abandoned machine, physical law or woman in the swimming pool. At the first sight they don’t have much in common, but later they reveal a new deep relation as if the space I know had grown larger3


Could you refer to one of your artworks that, in your opinion, represents you as an artist?

No.


How has your practice changed throughout your life?

Just like me. 


Do you consider feminism as an important value in your life?

I consider feminism as a relationship to the world. It is part of the essence of human beings. Unfortunately this essence is under constant attack usually from humans themself. I guess this self attacking is also part of our essence. I am lucky that in my daily life of a mother, artist and teacher I don’t need to think about feminism much. I am aware that this is a rare experience that every woman certainly does not have and I am very grateful for that4.


How do you understand feminism today?

I feel that one of the crucial tasks we are facing now is to develop ways to systematically recognize and reward caring work, or work whose outcome is difficult to measure or to transfer to a commodity. Find a way to involve this kind of work in the current economy. 


What is the difference between being male and female artists nowadays (if there is any)? 

Please stop asking about the differences, let’s think about what unites us, where we can meet.

The text is a result of correspondence between Pavla Sceranková and Jolanta Nowaczyk (2021).

1Image: Pavla Sceranková, Either Or, 2010. Courtesy of the artist.
2Image: Pavla Sceranková, Research, 2015. Photo: Hynek Alt. Courtesy of the artist.
3Image: Pavla Sceranková, Pattern, 2017, photo Eoin Carey. Courtesy of the artist.
4Image: Pavla Sceranková, Imageless Thought, 2012, photo Ondrej Polak. Courtesy of the artist.

– narozená 1980, v Košicích – je česká umělkyně působící v Praze. V roce 2006 ukončila studium na Vysoké škole výtvarných umění. V současnosti vede ateliér intermediální tvorby AVU (spolu s Dušanem Zahoranským). Finalistka Ceny Chalupeckého v roce 2015. Ve své praxi využívá sochařské objekty a instalace, které často zvou diváky na interakci. Rovněž vytváří videa, která kombinují její sochařskou praxi s performancí. Inspiraci čerpá z každodenních objektů, které se transformují hledáním nových kontextů své existence.

/scerankova.wz.cz/

Drahý Piotře, drahá Jolanto!

Musím vám napsat, protože otázky/forma vašeho dotazníku jsou pro mě těžké. Vážím si vašeho zájmu o umělkyně, věřím, že je to opravdové a hluboké. Ale forma digitálního dotazníku je podle mého názoru v rozporu s účelem našeho úsilí.

Když jste matka, učitelka a umělkyně zároveň, abyste mohli dělat cokoli, musíte si velmi přesně vybrat, kam investovat energii a čas. Cítím, že snaha zviditelnit ženy je všude kolem – mít jednu ve výboru, v diskusi, v archivu … tento zájem má obvykle formu e-mailového úkolu: odpovězte prosím na tyto otázky, připravte prezentaci, pošlete nám svůj názor. Když mi dorazí podobný email, když se o mě “digitálně někdo zajímá”, cítím se poctěna, že jsem stále „in“, že někdo má o mě zájem, ale ve skutečnosti je to past.

Přála bych si, abych mohla napsat něco, co přesahuje obecné pravdy, slova, která by nějak fungovala, která by rozvázala uzly, vymyslela perspektivy, které přinesou úlevu. Ale obvykle jediný čas, který mám pro sebe, je hodina a půl před polednem. Juli je v tuto chvíli ve školce a Anton si zdřímne. Dnes zůstává Juli doma, ale mám připravený oběd ze včera, takže jsem uvařila jen těstoviny a začala psát. Stále jsem měla v hlavě: jdi, musí být v tobě víc, než tato vlažná moudrost1.

Na druhou stranu, Juli potřebuje postavit podvodní kočár pro mořského koníka a jeho princeznu. Cítím, že je to naléhavé. Snažím se pomoci, ale ukázalo se, že hlavním problémem je gravitace. Chce, aby kočár létal kolem, jako by byl pod vodou. Rozumím jí. Tolikrát jsem během práce na sochách havarovala s nemožností gravitaci vypnout. Obvykle mě to přivádí k překvapivým řešením, ale teď nemohu najít dobré2.

Juli je zoufalá. Anton, moje miminko, se probouzí. Doufejme, že oběd zlepší náladu. Pak hřiště, večeře, to vše s malými katastrofami a magickými řešeními. Vrátím se v 22 hodin …

… Z rytmu odpovědí Jolanty cítím, že i její čas běží rychle. Piotře, neviděla jsem tě roky. Váš úkol přepisuji ve svém deníku od podzimu a stále nejsem spokojena s výsledkem. Nevím, proč tolik bojuji s vaším dotazníkem. Možná díky kontextu feminismu a péče jsem se cítila tak divně. Naše mysli se točí v naučených kruzích. Používáme staré vzory a snažíme se je doplňovat novými nápady. Dobrovolně se chytáme do svých domácích pastí. Gravitaci nemůžeme vypnout (naštěstí), ale přála bych si, abychom vymysleli nový přístup, který skutečně naplní naši víru. Miminko pláče, musím jít. 


Jaké jsou nejdůležitější otázky, na které chcete najíst odpovědi při své praxi?

Přála bych si, aby moje práce pomohla formulovat otázky, spíše než poskytovat odpovědi na něco konkrétního. Chtěla bych vylepšit naše vnímání, odhalit skryté pohledy na život a jeho problémy a poskytnout nový choulostivý jazyk, ve kterém můžeme přesněji formulovat problémy.


Jaká by podle vás měla být sociální role umělce?

Sociální role umělce je stejná jako u jakékoli jiné profese. Být čestným a spravedlivým občanem, kterému záleží na světě kolem. Nerezonuji současným imperativem, že smysl má pouze angažované umění. Věřím, že léčivý potenciál umění spočívá v sofistikované a jemné sféře. Ale hluboce respektuji každou energii, která usiluje o dobrou věc.


Co tě inspiruje? 

Obvykle jsou to velmi obyčejné věci j, mé osobní obavy a trápení, pocity, které nedávají smysl. Tajemství začíná, když se setkají s něčím z okolního světa – opuštěným strojem, fyzickým zákonem nebo ženou v bazénu. Na první pohled toho nemají moc společného, ale později odhalí nový hluboký vztah, jako by se prostor, který znám, zvětšil3.


Mohla byste odkázat na jedno ze svých uměleckých děl, které vás podle vašeho názoru reprezentuje jako umělkyni?

Ne.


Jak se vaše praxe během vašeho života změnila?

Jako já.


Považujete feminismus za důležitou hodnotu ve vašem životě?

Považuji feminismus za vztah ke světu. Je součástí podstaty lidských bytostí. Bohužel tato esence je pod neustálým útokem, obvykle ze strany lidí samotných. Myslím, že toto vlastní útočení je také součástí naší podstaty. Mám štěstí, že ve svém každodenním životě matky, umělkyně a učitelky nemusím moc přemýšlet o feminismu. Jsem si vědoma, že se jedná o vzácnou zkušenost, kterou každá žena rozhodně nemá, a jsem za ni velmi vděčná4.


Jak chápete feminismu dnes?

Mám pocit, že jedním z klíčových úkolů, kterým nyní čelíme, je vyvinout způsoby, jak systematicky uznávat a odměňovat práci pečujících profesí nebo práci, jejíž výsledek je obtížné měřit nebo převést na komoditu. Najít způsob, jak zapojit tento druh práce do současné ekonomiky.


Jaký je rozdíl mezi současnými umělci a umělkyněmi (pokud existují)?

Přestaňte se prosím ptát na rozdíly, zamysleme se nad tím, co nás spojuje, kde  se můžeme setkat.

Text je výsledkem korespondence mezi Pavlou Scerankovou a Jolantou Nowaczykovou (2021).

1Obrázek: Pavla Sceranková, Either Or, 2010. S laskavým svolením umělkyně.
2Obrázek: Pavla Sceranková, Research, 2015. Foto: Hynek Alt. S laskavým svolením umělkyně.
3Obrázek: Pavla Sceranková, Pattern, 2017. Foto: Eoin Carey. S laskavým svolením umělkyně.
4Obrázek: Pavla Sceranková, Imageless Thought, 2012. Foto: Ondrej Polak. S laskavým svolením umělkyně.