Marie Lukáčová
– born in 1991 in Opava, Cechia. Multi-media based artist based in Prague. Her works often reflect on social issues through the lens of political activism and feminism. Marie was a part of the collective Čtvrtá vlna (The Fourth Wave), that brought attention to and catalyzed discussions about the female position and sexism within the male-dominated Czech art scene. Inspired by mythology, rap music and speculative stories, her works call for social solidarity and equality. Marie was a finalist of the Jindřich Chalupecký Award in 2019.
The vignettes about artists present their approach to work, their successes, academic achievements and so on. But I am writing this vignette myself and I’m tired of pretending that the questions of where and when I had an exhibition, of which studio I was a part of in which country matter because they are completely useless. If anyone would like to see my work, they should know one thing. You are looking at the things of a first-class bitch. I don’t recognise any authority and instead of trying to construct a system, I prefer to avoid it all together1. When I was growing up I used to steal, even though I didn’t have to, I lied to my parents and my friends (if at that point I had any), I lied at the tax office and to the lady at the Ministry of Culture, who was trying to help me. Even though I see how much this will cost the society, I ignore the needs of my high school students. They deserve someone better than me. I don’t care about them, I need a steady income. I have no idea whether my teaching is useful to them at all. But they also employ much worse people than me2.
I am always late to meetings and sometimes I don’t come at all. Then I apologise as if I were sorry but I actually don’t care. I didn’t want to go to my grandmother’s funeral either. I was finishing up an exhibition, which today means nothing to me3.My grandma would have slandered me for doing this wherever she went. I am like her and she didn’t go out much anyway. All she could do was drink and knit socks. She almost killed her sister with a fireplace poker. Almost doesn’t mean that she wouldn’t have done it but that the other one survived after a few surgeries. She didn’t go to jail just because she quickly snagged the head of the prison guards by going on walks around the prison. Grandma ate pork rind even though she shouldn’t have, and she died quietly while the nurses were helping her take a shit in the summer heat. I didn’t cry then, or anytime anyone else died. I’m only touched by my own existence. I feel like a feminist, but I know very well that if I had had the same approach while being in a male body, I would have been a disgustingly muscular, obnoxious macho in tight pants4.
Ecology sounds good in videos, too and I do these most often. But the reason why I go to protests is mainly that my acquaintances aren’t somewhere where I won’t be. Sustainability is the most important thing in the world! Flying is much more comfortable. I have been sorting waste only for the past year. Until then I used to mix plastic with paper and I would still be doing it, had I not bought an extremely expensive trash bin5. I spend my money on stupid things. At home, we have a turtle that had a price tag of the average Czech monthly salary, but when it was below zero I didn’t buy any gloves for myself or others. To feel better I donated two thousand crowns to a homeless shelter but when one of them approaches me on the street, I immediately run away.
I have recently revealed my true face to myself on the tram. An old lady sat down next to me. It was a Romani woman. She started telling me something and I was all sweet answers and questions. Fortunately, she got off at the fifth stop. Did she see through me? I’m sure she did. Doing anything just to keep the other person from thinking that I’m racist is quite racist, isn’t it6?
The only genuine topic for me is money. Cash flow and swap. As a child, I sold all my mother’s golden jewellery on the street in front of the house. as underpriced. I stole five-hundred-crown bills from her grandfather’s wallet and bought Pokémon with them. I cannot save money but I really like getting money. Things only make sense to me when I decipher the reasons why money revolves around them. I am a terrible hypocrite because I condemn the invisible hand of the market. At the same time, the invisible hand fulfils me since through it I am able to understand the development of the complex structure of society. Even though it is disgusting, terrible and rotten. I really do think that and I am trying to make a world of a different structure. But I have no idea how to exactly. The thing is that I cannot imagine myself in that ideally kind, non-hierarchical and caring dimension. I’m afraid I couldn’t survive in a system that I cannot hack. So … maybe I would still end up in some grumbling underground again7.
Of course, I also have a son. And I love him more than myself8.
Text written by Marie Lukáčová in cooperation with Katarína Klusová (2021).
12
3
4
5
6
7
8
– narozen v roce 1991 v Opavě, Čechie. Je multimediální umělkyní žijící v Praze. Ve svých dílech často reflektuje společenské otázky optikou politického aktivismu a feminismu. Marie byla členkou kolektivu Čtvrtá vlna, který upozornil a katalyzoval diskuse o postavení žen a sexismu v rámci české umělecké scény ovládané muži. Její díla inspirovaná mytologií, rapovou hudbou a spekulativními příběhy vyzývají ke společenské solidaritě a rovnosti. Marie se stala finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého 2019.
Medailonky o umělkyních a umělcích referují o přístupech k práci, úspěších, dosaženém vzdělání a podobně. Tento medailonek ale píšu sama a už mě nebaví předstírat, že je důležité kde a kdy jsem měla výstavu a nebo do kterého jsem chodila ateliéru v které zemi, protože je to úplně k ničemu. Pokud by někdo rád sledoval moje věci, měl by vědět jednu věc. Díváte se na věci prvotřídní svině. Neuznávám autority a místo toho, abych dokázala budovat systém, mnohem raději ho obcházím1. V dospívání jsem kradla i když jsem nemusela, lhala svým rodičům, kamarádům (když jsem zrovna nějaké měla), daňovému úřadu i paní na ministerstvu kultury, co se mi snažila pomoct. I přesto, že vidím, jaké ztráty to společnosti přinese, ignoruju potřeby svých studentek/tů na střední škole. Zasloužili by si někoho lepšího, než jsem já. Kašlu na ně, potřebuju trvalý příjem. Netuším, jestli jim moje výuka k něčemu je. Ale zaměstnávají tam i mnohem horší2.
Na schůzky chodím pozdě, někdy vůbec. Pak se omlouvám, že mě to mrzí, ale vlastně je mi to dost jedno. Na pohřeb babičky se mi taky nechtělo. Dodělávala jsem výstavu, která pro mě dneska neznamená nic3. Babička by mě za to pomlouvala, kde by chodila. Jsem po ní a ona stejně moc nechodila. Jediné, co uměla bylo chlastat první ligu a plést ponožky. Svoji sestru skoro zabila pohrabáčem. Skoro ale neznamená, že by to neudělala, jenom to dotyčná po pár operacích přežila. Nešla do vězení jenom proto, že si rychle nabrnkla náčelníka vězeňské služby, tak, že se dokola procházela kolem věznice. Bába jedla škvarky i když neměla a umřela tiše, když ji sestřičky pomáhaly v letních vedrech se vykadit. Nebrečela jsem tehdy, a ani když umřel někdo jiný, dojímá mě jenom moje vlastní existence. Cítím se být feministkou, ale moc dobře vím, že mít stejný přístup v mužském těle, byla bych nechutně svalnaté odporné mačo v upnutých kalhotech4.
Ekologie zní ve videích – ty dělám nejčastěji – taky dobře. Chodím na demonstrace ale hlavně kvůli tomu, aby nebyli moji známí někde, kde nebudu já. Udržitelnost je pro svět nejdůležitější! Letět letadlem pohodlnější. Odpad třídím až poslední rok, do té doby jsem mixovala plast s papírem a dělala bych to dál, kdybych si nekoupila extrémně drahý odpadkový koš5. Utrácím za hlouposti. Máme doma želvu s cenou průměrného českého měsíčního platu, ale v mínusových mrazech jsem sobě ani druhým rukavice nekoupila. Pro lepší pocit jsem pak pro jistotu poslala dvě tisícovky na nocleženky pro bezdomovce, ale když mě některý z nich osloví na ulici, okamžitě zdrhnu.
Nedávno jsem se v tramvaji zase sama sobě odhalila. Přisedla si ke mně stará paní. Romka to byla. Cosi mi začala vyprávět a já se mohla přetrhnout v milých odpovědích a otázkách. Naštěstí vystoupila za pět zastávek. Jestli mě prokoukla? Sem si jistá. Dělat všechno pro to, aby si ten druhý nemyslel, že jsem rasistka, je docela rasistické, ne6?
Jediné ryzí téma jsou pro mě prachy. Cash flow a swap. Jako děcko jsem na ulici před domem prodala všechno matčino zlato. Pod cenou. Kradla dědovi z peněženky pěti stovky a kupovala si za ně pokémony. Neumím šetřit, ale moc ráda peníze dostávám. Věci mi dávají smysl jenom tehdy, když rozklíčuju důvod, proč se nad nima peníze otáčejí. Jsem extrémní pokrytec, protože odsuzuju neviditelnou ruku trhu. Zároveň mě naplňuje tím, že skrze ní dokážu pochopit vývoj složité struktury společnosti. I když je odporný, špatný a prohnilý. To si doopravdy myslím a snažím se, aby byl svět postavený jinak. Jak přesně ale netuším. Samu sebe si v té vysněné laskavé, nehierarchické a pečující dimenzi totiž neumím představit. Bojím se, že v systému, který bych neuměla hacknout, nedokážu přežít. Takže.. bych možná byla zase v nějakém remcajícím undergroundu7.
Samozřejmě, ještě mám syna. A toho mám radši než sebe8.
Text napsala Marie Lukáčová ve spolupráci s Katarínou Klusovou (2021).
1
