Jana Štepánová

– born in Prague in 1969 – She graduated from the Institute of Creative Photography of the Silesian University in Opava under the tutelage of Professor Birgus and from the Photography Studio of the Faculty of Art and Design at Jan Evangelista Purkyně University in Ústí and Labem under the tutelage of Professor Baňka. In her praxis, she deals with the themes connected with social stereotypes, sexuality, family, and queerness. Her works feature humour, exaggeration, and a certain kind of provocation. Her collection called “Věrni zůstaneme” won several socio-photography awards.

Besides “family”, one of the current themes of my work is also “trash”. Human lives are full of trash. If artworks do not gain a (market) value during your lifetime, you may as well consider them trash.

Art is expensive. Even more so, if you create it and never sell it.

I have always despised those sculptures glued from, for example, soft foam or polystyrene and spray-painted with glowing colours, that started to pop up at exhibitions at the turn of the millennia. They reminded me of vomit or hangover. Did the artists who created them feel the same way? 

Artists work with their own bodies – something like selfies? I have never considered myself a piece worth exhibiting, which is why I focused my praxis on something else. I have always been interested in people. They helped me understand that anything is possible and that following some general “agreements” on how to live is meaningless.

My mother has always grinded my gears with the imperative: “What would people say?!” They would not say anything, ma. What a surprise. I even stopped believing in Foucault’s public “eye” or “surveillance”, which we all are supposed have incorporated. Before I myself became a mother, I had enjoyed provoking “it” and I had even tried to fight “it” to some extent. I had not shaved my legs, I had worn a sports underwear over my clothes and ridden the public transport dressed like that, I had not put on my makeup, I had worn fake nails and sweatpants to business meetings or a see-through laced dress to printshops among all the workers there (and had watched how would they react), and I told everyone I met that I am lesbian or queer. I had even run a quite widely read blog on a mainstream news site where I had kept an eye for any comments, as well.

But when I gave birth, much of that, I would say, poseur behaviour of mine changed. Suddenly, I lacked both time and energy (even though I had another adult person to help me with everything!) The gestures changed into purposeful rationality; the provocation changed into empathy. I did not lose interest in people, but I stopped feeling the need to hold up a mirror to those who I saw as “blockheaded” because I did not need them anymore. As I became a mother and a parent, I became close with people who I tried to be emphatic to. I learnt that differences and obstacles can be overcome by kind-hearted humour. My daughter taught me that, because she was VERY MUCH different from me, although she is made of undeniably minimally 50 percent of me. How to live with her and make up a family where I can live was my long-term artwork, which I was creating every day again and again. Like Sisyphus.

Gradually, I ceased being concerned with any outside (political, social) stimuli to create. I heard it, I saw it, I talked about it, and it did not inspire me at all. The need to provoke and call forth (public) emotions withered. 

With no need to create, there was no need to go look at creations. Everything I had created till I was about 45, was becoming dusty in the store — it was literally becoming dust, trash which I needed to take care of. I wished I could recycle it, at least, or let it decompose by itself… And that is also the problem. So much plastic matter… I may use it as isolation when I build my mobile home once.

There are not many themes that distract me from my purposeful rationality but one of them lets my imagination run riot, and that is trash. Oh, the incredible overabundance of things we collect during our lifetimes, sort them to our closets and shelves or just pile them up and save them because what if we put them to use later… What to do with them? Where to put them?

What about leaving our trashy mess to our children as an inheritance? Let them deal with it?

Trash is everything what we like for some time, of course, but then it only serves as a reminder of a life phase: our shoes and clothes that we grew out of, our toys, books, sports equipment, drawings, and exercise books from school, ceramic figures, books we bought to read and then just put them to our bookcase, old magazine issues we read and put into boxes, computer wrecks in various states of damage, kitchen equipment wrecks in various states of damage, garden tools and equipment wrecks, car wrecks… and, of course, our artwork wrecks. Those are not pleasant, dead things, useless.

Only the house plants which we leave behind decompose by themselves and give birth to something new.

The text was written by the artist.

1Image: Jana štepánová, Jedna z nás, 2011, interactive project in public space and web voting via sms, Praha, NOD. Courtesy of the artist.
2Image: Jana štepánová, Jedna z nás, 2011, interactive project in public space and web voting via sms, Praha, NOD. Courtesy of the artist.
3Image: Jana štepánová, Nepoškvrněné početí, 2013, billboard project in public space, Praha, Artwall. Courtesy of the artist.
4Image: Jana štepánová, Nepoškvrněné početí, 2013, billboard project in public space, Praha, Artwall. Courtesy of the artist.
5Image: Jana Štepánová, Nevěsty, photo cycle. Courtesy of the artist. 
6Image: Jana Štepánová, Věrni zůstaneme/Rodinná mapa, 2010, photo cycle. Courtesy of the artist.  
7Image: Jana Štepánová, Věrni zůstaneme/Rodinná mapa, 2010, photo cycle. Courtesy of the artist. 
8Image: Jana Štepánová, Věrni zůstaneme/Rodinná mapa, 2010, photo cycle. Courtesy of the artist.
9Image: Jana Štepánová, Rent a Baby, 2010, web project. Courtesy of the artist.

– narozena 1969 v Praze – je absolventkou Institutu tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě v Opavě u prof. Birgusa a FUUD – ateliér fotografie u prof. Baňku na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. Ve své tvorbě se zabývá tématy souvisejícími se společenskými stereotypy, sexualitou, rodinou a queer. V jejich dílech je přítomen vtip, zveličení a jistá forma provokace. Je držitelkou několika cen v oblasti socio-fotografie se svým souborem „Věrni zůstaneme“.

Jako aktuální téma k „rodině“ přibyly ještě „Odpady“. Lidský život je plný odpadu. Pokud umění nenabude (tržní) hodnoty ještě za tvého života, můžeš svou tvorbu vnímat jako odpad.

Umění je drahé: když ho vyrobíš a neprodáš, tak jo. 

Vždycky mi byly odporné takové ty skuptury slepené třeba z molitanu nebo pěnového polystyrenu, nastříkané reflexními barvami, které se začaly objevovat na výstavách kolem přelomu tisíciletí. Připomínaly mi zvratky nebo kocovinu. Cítil se tak i umělec, který to vytvořil? 

Umělkyně pracují s vlastním tělem – tedy selfíčka? Asi jsem sama sebe nikdy nepovažovala za kus hodný vystavování, takže jsem pozornost ve své tvorbě přesunula jinam. Lidi mě zajímaly vždycky. Skrze ně jsem pochopila, že možné je opravdu všechno a uznávat nějaké všeobecné „dohody“, jak se má žít, nemá smysl. 

Moje matka mě vždycky vytáčela imperativem „Co by tomu řekli lidi?!“. Neřekli by nic, mami. To je překvapení. Přestala jsem dokonce věřit i na Foucaultovo veřejné „oko“, chceme-li „veřejný dohled“, který prý máme všichni zvnitřněný. Dřív, když jsem ještě neměla dítě, jsem „ho“ ráda provokovala a do jisté míry jsem s ním svými činy bojovala. Třeba jsem si neholila nohy, oblékala si spodní prádlo navrh a jezdila tak v MHD, nemalovala se, nelepila si umělé nehty, chodila v teplákách na obchodní schůzky nebo do tiskáren mezi dělníky v průsvitných krajkových šatičkách (a zkoumala, co to udělá), a každému na potkání troubila, že jsem lesba nebo queer. Vedla jsem si v té době i poměrně sledovaný blog na jednom mainstreamovém novinářském portálu, takže jsem sledovala odezvy i tam.

Narozením dítěte se ale hodně toho, podle mě pozérství, změnilo. Měla jsem najednou málo času a energie (a to jsme na to byli dva dospělí!). Gesta vystřídala účelová racionalita, provokaci nahradila empatie. Lidi mě nepřestali zajímat, ale už jsem neměla potřebu nastavovat těm pro mě „zaprděným“ zrcadlo, prostě jsem je nepotřebovala. A těm, kteří se stali kvůli mému mateřství a rodičovství mými novými blízkými, jsem byla spíš empatická. Naučila jsem se, že rozdíly a překážky překoná nejlíp laskavý humor. Tomu mě naučila moje dcera, protože byla opravdu VELMI jiná než já, a přitom nepopiratelně a minimálně z 50 % já. Jak s ní umět žít, jak spoluvytvořit rodinu, ve které dokážu žít, to byl můj nový dlouhodobý umělecký čin, který jsem každý den vytvářela znovu. Jako Sysifos. 

Postupně se mě všechny vnější (politické, společenské) podněty k tvorbě přestaly týkat. Slyšela jsem to, viděla, mluvila o tom a k ničemu mě to neinspirovalo. Potřeba provokovat, vyvolat (veřejné) emoce se vytratila.

A když už nebyla potřeba to tvořit, nebyla ani potřeba se na to chodit někam koukat. Takže na to, co jsem do svých cca 45 let vytvořila, se začalo ve skladu prášit, doslova se z toho stal prach, odpad, s kterým je potřeba nějak naložit. Kdyby se to alespoň dalo zrecyklovat nebo nějak samo rozložit… Ale v tom je také ten problém. Spousta umělé hmoty… no možná se to dá použít jako izolace, až bude jednou ten mobilheim?

Vlastně jedno z mála témat, které mě vyruší z té účelové racionality, a rozjede mi fantazii, jsou odpady. Ta obrovská přemíra věcí, které za život posbíráme, roztřídíme do skříní a polic, nebo prostě jen nahromadíme a ukládáme, protože co kdyby se to na něco hodilo později… Co s tím? Kam s tím? 

A nenecháme ten odpadový bordel jako dědictví našim dětem? Ať si s tím nějak poradí?

Odpad je samozřejmě všechno, co máme nějakou dobu rádi a co potom zůstane jako stopa určité životní fáze: naše boty a oblečení, kterým jsme odrostli, naše hračky, knížky, sportovní pomůcky, výkresy a sešity ze školy, keramické figurky, knihy, které jsme si koupili, že je budeme číst a pak je dali do knihovny, stará čísla časopisů, které jsme přečetli a uložili do krabic, vraky počítačů v různé fázi poškození, vraky kuchyňských přístrojů v různé fázi poškození, vraky zahradních nástrojů a strojů, vraky aut… a samozřejmě i vraky naší umělecké tvorby. To nepotěší, mrtvé věci, neužitečné.

Snad jenom ty pokojové rostliny, které po nás zbydou, se zrecyklují samy a dají život něčemu novému.

Statement napsala autorka Jana Štepánová.

1Obrázek: Jana štepánová, Jedna z nás, 2011, interaktivní projekt vo veřejném prostoru a web hlasování cez sms. Praha, NOD. S laskavým svolením umělkyně.
2Obrázek: Jana štepánová, Jedna z nás, 2011, interaktivní projekt vo veřejném prostoru a web hlasování cez sms. Praha, NOD. S laskavým svolením umělkyně.
3Obrázek: Nepoškvrněné početí, 2013, bilboardový projekt vo veřejném prostoru, Praha, Artwall. S laskavým svolením umělkyně.
4Obrázek: Nepoškvrněné početí, 2013, bilboardový projekt vo veřejném prostoru, Praha, Artwall. S laskavým svolením umělkyně. S laskavým svolením umělkyně.
5Obrázek: Jana Štepánová, Nevěsty. S laskavým svolením umělkyně.
6Obrázek: Jana Štepánová, Věrni zůstaneme/Rodinná mapa, 2010, fotografický cyklus. S laskavým svolením umělkyně.
7Obrázek: Jana Štepánová, Věrni zůstaneme/Rodinná mapa, 2010, fotografický cyklus. S laskavým svolením umělkyně.
8Obrázek: Jana Štepánová, Věrni zůstaneme/Rodinná mapa, 2010, fotografický cyklus. S laskavým svolením umělkyně.
9Obrázek: Jana Štepánová, Rent a Baby, 2010, webový projekt, S laskavým svolením umělkyně.