Pavla Malinová
– born 1985. She graduated from the painting studio at the Faculty of Art at Ostrava University. She creates robust figurative paintings in which she progresses to abstract organic forms. Malinová works with symbolic narrative, archetypes and her own codes. Her work combines references to modernism as well as art brut, and it is always current with the themes and morphology of today
I have been devoted to art for a very long time, and I think that it has always been very intense. That doesn’t mean that I know WHY. Perhaps because I’m nervous and irritable whenever I can’t paint for a while. It is a daily activity, a habit, work, but at the same time it’s definitely not a well-worn routine. I need it to keep entertaining me. In the 10 years since I finished university, I’ve had no shortage of exhibitions. Many times it seems that I actually reject offers to show my art, but if I were to exhibit any more than I do, I would no longer feel joy in my work. Painting would probably just become an obligation, and an even greater repetition of “content and visuals” than it already is. It just wouldn’t be artistic research anymore. I am not a super-productive artist. I work slowly, take time. I am often more dissatisfied than satisfied. I think in the past two years I’ve been feeling more confident in my painting, but I don’t even know if that is what I truly want. 1
I perceive my life and work as one fluid path, of course. But art is not even a hobby for me in the conventional sense of the word. I don’t need to remember my art classes, lead discussions about art or make regular gallery visits. At the age of 35 I finally consider myself an artist. Today it is definitely better than it was 10, 8 or 5 years ago, but it still means instability. At the same time I have enormous gratitude that I can do work that fulfills me, although it is only one of many such activities – but this one even financially sustains me.
Jiří Ptáček wrote about the rawness of the Ostrava art scene. When I studied there, it was definitely a raw, playful, “reckless” scene. Like a constantly raised middle finger. We led entertaining debates about art or told stories over beer. Unlike Prague, we didn’t take ourselves so seriously. When I finally moved to Prague 10 years ago, I found that people here do a lot more talking and theorizing around their creations than actually making art. During the first few years, I was disappointed. It was frustrating for me that I “had to” live here in order to build my career. Back then, Prague was seen as the cradle of artists. Ostrava, even though it was more progressive, was neglected along with all the other smaller cities. But now the playful and fun art of Ostrava is also gone. With time we are all losing perspective. We are more serious in art, music, film and cooperation with others. I have also softened up.
I find inspiration in my previous work, my last image, my calm, my private spirituality and strong internal life, my sensitivity and my personal crises. My vision and my perception. History, of course. I experience true spirituality only when I am alone walking in the mountains. I know nothing more cleansing than walking in silence at heights above sea level. That is currently the only thing I can do for a few days without feeling nervous that I need to work in the art studio. It is a total reset. Spiritual independence. 2
In relation to feminism, I definitely see small changes in the status of female artists. But here in Czech, I’m not sure. For instance, collectors no longer buy only paintings but other media. But the collectors are still men. When I was around 30 and “success” had still not come, and yet all around me I saw male painters already making a living from art for a long time, I developed a theory that collectors were waiting to see whether I had children or not, whether I would stick with painting. I don’t know if my theory is correct, but this fear stays with me. Art is like modeling, isn’t it? You step out, take a pause, you’re not so visible, then you don’t have shows, you get pregnant, you pass your prime age and it’s all over? Or at least for some length of time. I wanted to write that in my environment I have known mostly passive-aggressive feminism, but actually now I’m not so sure if it hasn’t been simply more aggressive. Women seem to have pointed out the problems and gone against it with their power but not their intellect. For me, feminism on a personal level is about my equality with my partner. General economic and social equality and of course political – women are still missing there. In my work I often depict women in dialogue with men. Sometimes in a painting, I poke fun at a man, but it is something in the details only I know about. In my work and in life, I generally seek balance between women and men. 3
Of course I believe that art must be political. The viewer should not perceive only the visual side of a piece of art. Nonetheless, it is difficult in painting, where politics have slid into caricature, descriptions and kitsch. I tried to express something about social-ecological themes at the exposition for the 2019 Jindřich Chalupecký Award finalists’ exhibition. Yet it was only a hint, as it was more about the interaction of two figures. If I can paint something that is political and simultaneously poetic, I’m satisfied. It’s impossible to escape politics, so sometimes I turn off my telephone’s social sites and internet, so I don’t have to know everything. Still, that doesn’t really work – you still know what is going on. 4
I was thinking about how people in this second phase of the pandemic began to ignore the coronavirus, more than in the first wave. The problem is still with us, but “we’ll deal with it somehow.” People seem to think that they don’t have to deal with it, that it is for politicians to resolve. And ecology? That also has nothing to do with us! The forests here aren’t burning, they are only being destroyed by bark beetles, we have droughts off and on, and the winters are optimally warm with no snow. The politicians will deal with the issue when it finally becomes “current.” The heat in the summer of 2019 was horrible! I remember how I went out on the studio terrace and I felt like I was in a vacuum! I couldn’t breathe and I was in a panic. It was probably then that I realized that something real was happening. As a child, I loved the summer and the heat, but now that season is a nightmare. Politics should pay attention to this and focus on solving the most important issue – the future. 56
This text was written in cooperation with Eva Skopalová (2021).
1Image: Pavla Malinová, Tarot, 2017, combined techniques on canvas, 130 x 170 cm. Courtesy of the artist.2Image: Pavla Malinová, To heaven, 2019, oil on canvas, 90 x 70 cm. Courtesy of the artist.
3Image: Pavla Malinová, Objetí (Hugging), 2017, combined techniques on canvas, 150 x 200 cm. Courtesy of the artist.
4Image: Pavla Malinová, Apocalypse, 2019, oil on canvas, 180 x 230 cm. Courtesy of the artist.
5Image: Pavla Malinová, Parachutes, 2012, oil on canvas, 160 x 200. Courtesy of the artist.
6Image: Pavla Malinová, Head #2, 2020, pencil and charcoal on paper, 50 x 56.5 cm. Courtesy of the artist.
– narozena 1985 – je absolventkou ostravského ateliéru malby Fakulty umění Ostravské univerzity. Ve své tvorbě se zabývá robustní figurativní malbou, ve které dospívá k abstrahovaným organickým formám. Malinová pracuje se symbolickou narativitou, pracuje s archetypy i vlastními kódy. Její tvorba v sobě kombinuje odkaz moderny, i art brut, vždy však aktualizované tématy i tvaroslovím dneška.
Umění se věnuji už dlouho a myslím, že celou dobu dost intenzivně. Ale to neznamená, že vím PROČ. Třeba proto, že jsem nervózní a podrážděná, pokud z jakéhokoliv důvodu nemůžu nějakou dobu malovat. Je to každodennost, zvyk, práce, ale zatím určitě ne jen nějaká zaběhlá rutina. Pořád potřebuji, aby mě to zároveň těšilo. Prakticky od konce vysoké školy, což už je deset let, nemám nouzi o výstavy. Vypadám asi kolikrát, že výstavy spíše odmítám, ale pokud bych vystavovala více, tak by mi umění už radost nedělalo. Z malování by se asi stala jen povinnost. A ještě větší opakování v „obsahu a vizualitě“, než už to asi i je. Nebyl by to právě pak už ten umělecký výzkum. Nejsem nadproduktivní umělkyně. Pracuji dlouze a pomalu. Často víc nespokojeně než opačně. Myslím, že až poslední dva roky se dostávám v malbě do větší jistoty, ale ani nevím, jestli to tak skutečně chci.1
Svůj život a práci chápu samozřejmě jako jednu tekutou dráhu. Ale ani pro mě umění není koníčkem v tom konvenčním slova smyslu: nepotřebuji se o umění hodiny vybavovat, vést diskuse, nebo chodit často do galerií. Ve svých 35 letech se již považuji za umělkyni. Dnes je to určitě příjemnější než před deseti, osmi, pěti lety, ale pořád to znamená nejistotu. Ale i ohromný vděk, že můžu dělat něco, co mě naplňuje, i když je to jen jedna z mnoha věcí, ale tahle mě i zároveň živí.
Jiří Ptáček psal o syrovosti ostravské scény. Když jsem tam studovala opravdu byla scéna syrová, hravá, „fuckérská“. Takový věčně vztyčený prostředníček. O umění jsme vedli spíše zábavné debaty a vyprávěli si historky u piva. Nebrali jsme se moc vážně (naopak Prahy). Když jsem se před deseti lety do Prahy nakonec přestěhovala, tak mi tehdy přišlo, že lidé spíše mluví až okecávají tvorbu, nežli by skutečně něco vytvářeli. Byla jsem z toho proto první roky zklamaná. Byla to frustrace z toho, že tu „musím“ žít, abych si budovala kariéru. Tehdy se mělo za to, že Praha je kolébka umělců a Ostrava, i když byla progresivnější, tak zůstala opomíjená jako ostatní menší města. Ale to tehdy hravé a humorné umění Ostravy už je taky pryč. Nadhled ztrácíme časem všichni. Jsme vážnější v umění, v hudbě, filmu, jednání s ostatními. Já jsem taky vyměkla.
Inspirací je pro mě moje minulá práce, můj předešlý obraz, můj klid, moje soukromá spiritualita, můj silný vnitřní život, moje citlivost, má osobní krize. Můj zrak a moje vnímání. Samozřejmě historie. Opravdovou spiritualitu zažívám jen o samotě, při chůzi v horách. Neznám nic čistějšího než chodit v tichosti v nadmořských výškách. Je to momentálně to jediné, u čeho vydržím dny, aniž bych byla nervózní, že nemůžu pracovat v ateliéru. Je to totální restart. Taková duchovní samostatnost.2
Co se týče feminismu určitě cítím pomalé změny v postavení žen umělkyň. Ale konkrétně u nás si tím nejsem moc jista. Například mění se i myšlení sběratelů, nenakupují jen malbu, ale i jiná média. Ale pořád to jsou muži sběratelé. Když mi bylo kolem třiceti a „úspěch“ stále nepřicházel a okolo mě se malíři muži už dávno malbou živili, tak jsem na to měla teorii, že sběratelé čekají, jestli budu mít děti, a jestli pak u malby zůstanu. Nevím, zda ta teorie byla správná, ale obava mě pořád provází. Umění je jak modeling ne? Vystoupíš, dáš si pauzu, nejsi tolik vidět, nevystavuješ, otěhotníš, zestárneš, končíš? Nebo alespoň na nějakou dobu. Chtěla jsem napsat, že znám ze svého okolí spíše pasivně agresivní feminismus, ale tím si už taky nejsem jistá. Jestli spíš není jen agresivní. Zdá se mi, že ženy jakoby proti problémům a poukázáním na ně šly silou, a ne vlastním intelektem. Feminismus je pro mě v osobní rovině rovnost mezi mnou a mým partnerem. Všeobecně ekonomické a sociální rovnosti. A samozřejmě také politické, tam ženy stále chybí. V mé tvorbě zobrazuji ženy často v dialogu s mužem. Občas si na obraze z muže vystřelím, ale jsou to detaily, o kterých vím jen já. V obraze i životě hledám spíše rovnováhu mezi mužem a ženou.3
Samozřejmě, že si myslím, že umění musí být politické. Divák by si neměl z umění vzít jen tu vizuální stránku. Nicméně v malbě je to těžké, tam politika sklouzává ke karikatuře, popisnosti a kýči. Já osobně jsem se o sociálně-ekologické téma pokusila v expozici pro výstavu finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého v roce 2019. Ale bylo to jen v náznaku, šlo totiž znovu spíše o interakci dvou figur. Pokud se mi podaří namalovat něco, co je politické a zároveň poetické, tak jsem spokojena. Před politikou nejde utéct, a tak si čas od času zruším sociální sítě a internet v telefonu, abych o ní věděla méně. A přesto to nefunguje, prostě člověk ví, že co se děje.4
Přemýšlela jsem o tom, jak lidé začali ve druhé fázi ignorovat pandemii koronaviru, více než v té první. Ten problém tu ale stále s námi je, ale „nějak se vyřeší“. Jako by si lidé mysleli „my ho řešit nemusíme, to politici“. A ekologie? Ta se nás tu také netýká! Zatím tu nehoří lesy, jen je požírají kůrovci, sucha jsou střídavá, zimy jsou optimálně teplé a bez sněhu. Politici to budou přeci řešit, až nastane problém „aktuálně“. Horko tenkrát v létě 2019 bylo strašidelné. Pamatuji si, jak jsem vyšla na terasu v ateliéru a připadala jsem si jak ve „vzduchoprázdnu“. Nemohla jsem dýchat, dostala jsem panický strach. Asi tehdy mi skutečně došlo, že se něco skutečně děje. Jako dítě jsem milovala léto a teplo, ale teď je to období nočních můr. Tím by se politika měla zabývat, měla by především řešit tento nejdůležitější problém – budoucnost.56
Text vznikl ve spolupráci s Evou Skopalovou (2021).
1Obrázek: Pavla Malinová, Tarot, 2017, 130 x 170 cm, kombinovaná technika na plátně. S laskavým svolením umělkyně.
