Míla Preslová
– born in the Czech city of Plzeň in 1966. She graduated from the Painting Studio I under the tutelage of Professor Jiří Sopko and from the Intermedia Studio I under the tutelage of Professor Milan Knížák at the Academy of Fine Arts in Prague. Her main medium of expression is photography, which she uses conceptually to depict intimate themes of an artist, mother, partner, and daughter. Her art praxis touches on existentialist questions of human being, its position or meaning in its frameworks. Her photographs have been shown at dozens of exhibitions both at home and around the world.
The Art in Life – The Art of Life
As far back as I can remember, I have always liked to draw. As a child, I used to trace hands on a paper with my grandmother. We cut them out and wrote a date on them. We measured them against each other, and I wanted to have them as big as hers and be all grown up.
My path towards art may have started right then or maybe a little bit later at the Public Arts School in Plzeň, where my schoolmate and friend Šárka Trčková brought me along. (Later, she herself became a great graphic artist and assistant professor at the Academy of Fine Arts in Prague). We both applied for admission to secondary fine art schools at eight grade and got accepted. We decided to get a photograph of ourselves taken in a professional photo studio in Plzeň to record such a breakthrough moment which was so decisive and important to us. Although we were splitting our sides laughing, we were only fourteen after all, our portrait was respectable and we made a promise to make it a decennial tradition. I have four photos, all duo-portraits called Se Šárkou. The last photograph was taken in 2014. Šárka passed away less than a year later.
The year 1989 was a turning point not only for our society, but also for me. I was admitted to the Academy of Fine Arts in Prague. It was a dream come true which was also boosted by the November 1989 at Národní Street. The school system was reformed, and the Academy was swept with euphoria and hope for great changes. The times were hectic. After Milan Knížák became the Rector of the Academy and the teaching staff was completely changed, I finished my first year at the Drawing Studio under the tutelage of Jitka Svobodová, and the next academic year, I transferred to the Painting Studio I under the tutelage of Professor Jiří Sopko. I wanted to become a painter, but my health condition required a longer hospitalisation. Following my Studio superior’s advice, I finished the academic year after coming back from hospital by creating a set of four large photo canvases in wooden frames. They were transferred collages, a record of my art production during my hospital stay. They are symbols of my first encounter with photography and possibilities which the picture transfer allows. I gave up painting and ceased being afraid of expressing my emotions thanks to photography.
I graduated from the Intermedia Studio I under the tutelage of Professor Milan Knížák, and right then, I had my first solo exhibition in the MXM Gallery thanks to Jana and Jiří Ševčík. I managed to have one more exhibition there before the place had to shut down because of flooding.
The student days were gone, and I was trying to balance my professional and personal lives1. Both marriage and birth of my son changed my perspective, and my family, which has always been the biggest priority for me, became my greatest inspiration. It was a lovely time, which also reflected in my work as I commented with tongue in cheek on my partner and family lives in my photos. I became especially interested in my family history2. Today after many years of experience, looking back, I gained a lot of insights which helped me unravel connections and meanings which I had not known up until then.
One of the more important points in my art praxis was a year-long scholarship in the Internationalles Kunstlerhause Villa Concordia in Bamberg. I was able to step out of the familiar environment, routine habits, stereotypes, and rituals. I set myself free from prejudices and confronted a new unknown environment. I gained experience which influenced me and also allowed me to push my work further. It was a great opportunity for both my family and me because I was able to focus on my work and spend time with them together3.
My photographs, mostly diptychs or triptychs, were always carefully prepared, drawn, and arranged in advance. They still reflect my typical painting point of view and picture composing to this day45. I use only daylight. Pressing the shutter release was never the major moment for me, especially because I always used myself, my hands, or my closest as models678. It took some time before I was able to “become” my objects, which I breathed new life and meaning into when I took pictures of them.
My photo cycles are a personal matter to me, a time diary. Every single one of them tells its story, sometimes joyful, other times not so much. They reflect hopes, but also record unforgettable moments of life. Time is an important factor: a person emerges from its flow only to disappear in it again. I have felt it and kept it on my mind since I was fifteen. I would have never hoped to be so lucky. Such an awareness of past, present, and future time has had and still has a great effect on my work. Trying to stop it and capture singular moments of life has been and still is of a symbolic importance to me. The momentary action – capturing of one’s being9.
We think that we face the future, but it is the other way. We turn our backs to it and face the past, which can change in our memories and change our perception of time as it is.
I was trying to picture the soul. To find the soul10.
The soul creates the world of senses as a whole and searching for it is the foundation of human existence.
Now, I search for motifs for my new Den D cycle.
22/4/2022 Den D
I would like to thank Mudr. Jaroslav Hlubocký Ph.D.
Mudr. Anežka Bláhová
Prof. Mudr. Zdeněk Mareček CSc
Prof. Mudr.Petr Urbánek CSc
Mudr. Zuzana Hlubocká Ph.D.
In Poděbrady, 1 August 2022
I would like to thank Jiří Matějů and Tadeáš Matějů for inspiration.
A special thanks goes to the people I met and could work with on my artistic path: Richard Adam, Radek Wohlmuth, Petr Vaňous, Pavel Netopil, Lenka Lindaurová, Jolana Havelková, Simona Mehnert, Vladimír Birgus, Vlastimil Tetiva,Helena Fenclová, Bernd Goldman, Ludvík Hlaváček, Nora-Eugenie Gomringer, Ivana Faltýnová, and others.
The text was created in collaboration with Daniela Šiandorová (2022).
1Image: Míla Preslová, Ty víš, Ty můžeš, 2004, colour photo from negative, 150 x 100 cm. Courtesy of the artist.2Image: Míla Preslová, Mé oči sester, 1995, black and white photo, dibond, 150 x 100 cm. Courtesy of the artist.
3Image: Míla Preslová, Zamotaná I., 2002, colour photo from negative, Forex. Courtesy of the artist.
4Image: Míla Preslová, Zamotaná I. a II., 2002, colour photo from negative, Forex. Courtesy of the artist.
5Image: Míla Preslová, Hloubka ostrosti II., 2016, colour photo from negative, dibond, 100 x 70 cm. Courtesy of the artist.
6Image: Míla Preslová, Jedna ku jedné I., 1998, colour photo,150 x 100 cm. Courtesy of the artist.
7Image: Míla Preslová, Orchidej, 2013, colour photo from negative, dibond, 160 x 100 cm. Courtesy of the artist.
8Image: Míla Preslová, Červená, 2010, colour photo from negative, forex, 100 x 70 cm. Courtesy of the artist.
9Image: Míla Preslová, Duše, 2016, photocanvas, 120 x 180 cm. Courtesy of the artist.
– narozena v roce 1966 v Plzni – je absolventkou ateliéru malby u prof. Jiřího Sopka a ateliéru intermediální tvorby u prof. Milana Knížáka na pražské Akademii výtvarných umění. Její hlavním vyjadřovacím médiem je fotografie, skrz kterou konceptuálně zpracovává intimně laděná témata umělkyně, matky, partnerky či dcery. Ve své umělecké praxi se dotýká existenciálních otázek lidského bytí, jeho pozice či smyslu v jeho rámcích. Její fotografie byly vystavovány na desítkách výstav doma i ve světě.
Umění v životě – umění života
Co si pamatuji ráda jsem kreslila. Jako dítě jsme si s mojí babičkou obkreslovaly ruce na papír, vystřihovaly je, a na ně pak psaly datum a rok. Společně je proměrovaly a já jsem toužila mít stejně velké ruce jako ona a být dospělá.
Má cesta za uměním začala pravděpodobně už vtedy, nebo o trochu později v Lidové škole umění v Plzni, kam mě přivedla moje spolužačka a kamarádka Šárka Trčková. (Později se z ní stala výborná grafička a odborná asistentka na Akademii výtvarných umění v Praze). Obě jsme se v osmé třídě hlásily na výtvarné školy a byly přijaty. Jako záznam tohoto průlomového okamžiku, pro nás tak rozhodujícím a důležitým, jsme se rozhodly nechat se vyfotografovat v profesionálním fotostudiu v Plzni. Přestože jsme propadaly záchvatům smíchu – bylo nám čtrnáct let – vznikl důstojný společný portrét a mi si slíbily, že každých deset let tuto akci zopakujem. Mám čtyři fotografie – čtyři dvojportréty s názvem Se Šárkou. Poslední fotografie vznikla v roce 2014, necelý rok před Šárčiným úmrtím.
Rok 1989 byl zlomem nejen v naší společnosti, ale i pro mne. V tomto roce jsem byla přijata na Akademii výtvarných umění v Praze. Byl to splněný sen, který následně podpořili události v listopadu 1989 na Národní třídě. Systém výuky byl reformován a ve škole zavládla euforie spojená s nadějemi na velké změny. Byla to hektická doba. Po zvolení Milana Knížáka rektorem AVU a obměně celého profesorského sboru jsem první ročník dokončila v Ateliéru kresby prof. Jitky Svobodové a následující akademický rok přestoupila do ateliéru prof. Jiřího Sopka. Chtěla jsem být malířkou, no můj zdravotní stav si vyžádal delší hospitalizaci. Na rady svého ateliérového vedoucího jsem ročník zakončila po příchodu z nemocnice řadou čtyř velkých fotopláten na dřevěných rámech. Byla přenesenými kolážemi, záznamem mé výtvarné činnosti během pobytu v nemocnici. Jsou symbolem mého prvního setkání s fotografií a možnostmi, které přenos obrazu umožňuje. Vzdala jsem se malby, no skrze fotografii jsem se přestala bát vyjadřovat své pocity.
Svá studia jsem završila v intermediálním ateliéru pod vedením prof. Milana Knížáka a hned na to navázala díky Janě a Jiřímu Ševčíkovým svou první samostatnou výstavu v galerii MXM. Poté jsem v galerii měla samostatnou výstavu ještě jednou než svou činnost ukončila a byla vytopena povodněmi.
Studentské časy pominuly a já se ocitla v období hledání rovnováhy mezi uměleckým a soukromým životem. Manželství a narození syna změnilo mé myšlení a rodina, která byla a je vždy na prvním místě se stala neutichající inspirací. Bylo to krásne období, které se odráželo i v mé práci, když jsem s lehkou nadsázkou ve svých fotografiích komentovala partnerský a rodinný život1. Zabývala jsem se zejména historií svojí rodiny2. Dnes, po dalších letech a zkušenostech, když se zpětně ohlédnu, narážím na řadu poznatků, které odkrývaly do té doby pro mě neznámé souvislosti a významy.
Důležitým bodem mé výtvarné praxe bylo roční stipendium v Bambergu – Internationalles Kunstlerhause Villa Concordia. Možností jak vystoupit ze svého dobře známého prostředí, ze zaběhnutých zvyků, stereotypů a rituálů. Osvobození se od předsudků a zároveň konfrontací s novým neznámým prostředím. Získala jsem zkušenosti, které mě ovlivnily a zároveň posunuly i mojí práci. Byla to pro mne i rodinu velká příležitost, čas moci se soustředit na svoji práci a čas strávený společně3.
Moje fotografie – většinou diptychy nebo triptychy jsem si předem vždy pečlivě připravovala, nakreslila, naaranžovala. Dodnes se v nich možná zrcadlí mé typické malířské vidění a komponování obrazu45. Používám pouze denní světlo. Moment stisknutí spouště nebyl pro mě tím hlavním momentem, především proto, že jsem používala sebe, své ruce nebo své nejbližší jako modely67. Teprve později jsem „převtělila” do předmětů, kterým jsem dávala nový život význam a sama je fotila.
Moje fotografické cykly jsou pro mne osobní záležitostí, časovým deníkem. Každá má svůj příběh, někdy je radostný, někdy zase ne. Jsou zrcadlem nadějí, ale i záznamem nezapomenutelných životních okamžiků. Důležitým faktorem je čas: člověk se vynoří z jeho proudu a opět v něm mizí. Cítím a uvědomuji si ho intenzivně od svých patnáct let. Netušila jsem, kolik mi ho bude dopřáno. Toto vědomí času, jak už minulého, přítomného, tak i budoucího, mělo a má velký vliv a význam pro moji práci. Snaha zastavit ho a uložit jednotlivé momenty života mělo a má pro mě až symbolický význam. Akce toho okamžiku – zaznamenání svého bytí8.
Myslíme si, že stojíme čelem k budoucnosti, ale je to naopak, stojíme k ní zády a hledíme směrem do minulosti, která se může ve vzpomínkách proměňovat a měnit naše vnímání času jako takového.
Snažila jsem se nafotit duši. Najít duši9.
Duše vytváří celý smyslový svět a její hledání je základ lidské existence.
Nyní hledám motiv pro nový cyklus Den D
22.4.2022 Den D
Děkuji Mudr. Jaroslav Hlubocký Ph.D.
Mudr. Anežka Bláhová
Prof. Mudr. Zdeněk Mareček CSc
Prof. Mudr.Petr Urbánek CSc
Mudr. Zuzana Hlubocká Ph.D.
V Poděbradech 1. srpna 2022
Děkuji Jiří Matějů a Tadeáš Matějů za inspiraci.
Speciální poděkování věnuji lidem, s kterými jsem se na své umělecké ceste měla možnost sejít a spolupracovat: Richard Adam, Radek Wohlmuth, Petr Vaňous, Pavel Netopil, Lenka Lindaurová, Jolana Havelková, Simona Mehnert, Vladimír Birgus, Vlastimil Tetiva,Helena Fenclová, Bernd Goldman, Ludvík Hlaváček, Nora-Eugenie Gomringer, Ivana Faltýnová a další.
Text vznikl ve spolupráci s Danielou Šiandorovou (2022).
1Obrázek: Míla Preslová, Ty víš, Ty můžeš, 2004, barevná fotografie z negativu, 150 x 100 cm. S laskavým svolením umělkyně.
