Jana Babincová
– born in 1977 – is a Czech intermedia artist, teacher, and mentor. She graduated from the Faculty of Education of Palacký University in Olomouc and the Faculty of Fine Arts at the Brno University of Technology, Painting and Intermedia Studio. In her praxis, she has long focused on the principle of coding as a symbol of interpersonal communication. She deals with encryption and misunderstandings, contrasting them with non-verbal understanding and harmony. Rhythm is a key theme in her work—she explores the relationships between the rhythms of body and space, the connection between the geometry of movement and environment, the music tempo and the language shapes.
When I was a kid, I wanted to be a circus rider. But I loved eating strawberry dumplings, and the circus was not a respected destination in our family. But even more than that, I wanted a box that would answer every single one of my questions. I imagined it small, metal, and round, not a handset that grants every wish, but a box that KNOWS. Art has answered many of my questions.
I perceive my art praxis as a lifelong process and attitude towards life. I create most of it in my head, every day, wherever I am. When I am successful, I sense it in the back of my head as a very exciting feeling. Sometimes, it goes through the whole body, other times, it is just local. Something between an orgasm and catharsis. I create several thematic cycles and they, like time, go forwards and backwards. I tend to go back to most of the themes and forms and employ them into new compositions. I like to return to the feeling of absolute freedom in expression, regardless of the outcome. These spontaneous everyday visions and creations represent a foundation of my paintings, videos, and installations. I am fascinated by the principles of interpersonal communication, such as misunderstandings, assumptions, and meaning transformations. I long for understanding, compassion, and comprehension, preferably without words.123
I often use shapes and colors instead of graphemes in my paintings. I encode my feelings, thoughts, reflections, messages, favorite song lyrics, poems, prayers, or wishes into my compositions with the hope that they will become reality.4 I am also inspired by the synesthetic relationships of different sensory perceptions—sounds have colors, tastes have shapes, light can be heard, and smells can be seen dancing.567 Listening to music, I inwardly observe colorful multidimensional visions; rhythms appear to me as flickering objects.8910 When I dance, my mind records maps of my trajectories; every movement has a shape, and every sound has a color.1112 If I were to assign a role to my art, it would be to expand the viewer’s consciousness and perceive new connections.
My professional and personal life almost merge, not always in perfect harmony, though. However, I hate thinking about how it should be right, it irritates me. Since childhood, I have been allergic to the division of male and female roles. I have played with cars and dolls, entertained men and women, worked in the workshop with tools and in the kitchen with cookie cutters. I took a math class, possess a perfect sense of direction, love to drive and I often speed. I love to dance, watch romantic movies, and keep my house tidy and my fridge full. I love the most outrageous humor and cry when I see an elderly person getting on a streetcar. I think gender identity is fluid, and we all find ourselves on the spectrum of it at various points.
I thought it was hard to be a woman. But then I thought it was hard to be a man. It is hard to be a man. The world is a pretty cruel place, and if we harden ourselves to face all the challenges, it seems to me that we lose the ability to really feel, and in doing so, we lose a lot of beauty. Society should focus on the essence of equality—love, understanding, tolerance, and human belonging—rather than on constant role-playing.
Being an artist is easier for me than being a woman. In my opinion, being an artist is a state. It just happens to you, you grow into it from a child’s play, exploring the world and never intending to stop. You are an artist because you have a constant need to create, to explore, to communicate, to engage with impractical, beautiful, and ugly things. An artist does not have to fulfill any roles in our society. Unlike a woman. I could write a book on how much advice I have heard, tips, and recommendations on how a woman should and should not behave, what is and is not normal and natural. But why would I torture myself again.
Feminism should have been commonplace a long time ago, which does not need to be emphasized. Sadly, it still is not, and I encounter patterns patriarchy everywhere I go. Therefore, I cheer for all activists, there are still many women who are still finding their equality, discussing it, or even fighting for it. If I find myself in a situation where I need to voice an opinion, I never hesitate. Otherwise, I do not get too involved in socio-political issues. I concentrate more on the personal, mental, and spiritual dimensions of human existence.
You can find political themes in some of my works. For example, Listina (Charter), a visualization of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms, is my reaction to the war in Ukraine. I tried to wrap the sadness, hopelessness, and fear of the Russian-Ukrainian conflict in a positive pink color, perhaps because pink allegedly does not in art. Běla Kolářová also inspired me to do this with her assemblages of cosmetics and lipstick samples. I abstracted the color swatches for the letters of the alphabet from glitter nail polish with a holographic effect. The letter is sweet and can talk. It says that democracy is under threat and that this is not good. Her message is her self, she cannot be silenced. She communicates by her existence. My smart box tells me: Communication is the most important thing of all.
The text was written in collaboration with Daniela Šiandorová (2024).
1Image: Jana Babincová, I Am Talking to you, audiovisual installation, INI Gallery, Prague, 2014, photo by Karina Kottová, Courtesy of the artist.
2Image: Jana Babincová, CODE IT!, interactive installation, Gallery Mladych, Brno, 2008, Meetfactory, Praha 2014, Courtesy of the artist.
3Image: Jana Babincová, Decode It I., acrylic on canvas, 180 x 200 cm, 2006, photo by Milan Houser, Marek Collection, Courtesy of the artist.
4Image: Jana Babincová, Charter of Fundamental Rights and Freedoms, acrylic on canvas, 140 x 100 cm, 2023, photo by Michal Ureš, Courtesy of the artist.
5Image: Jana Babincová, Acord, object with coded sounds, Pragovka Gallery, Prague 2022, photo by Michal Ureš, Courtesy of the artist.
6Image: Jana Babincová, The Present Moment, installation, 3D transcription of a song, Gallery Meetfactory, 2013, photo by Michal Ureš, Courtesy of the artist.
7Image: Jana Babincová, An Aching To Be Free, installation, Emil Filla Gallery, Usti nad Labem, 2014, photo by Michal Ureš, Courtesy of the artist.
8Image: Jana Babincová, The Law, audiovisual installation, Kostka Gallery, Meetfactory, Prague 2017, with Pavla Nesverova, photo by Michal Ureš, Courtesy of the artist.
9Image: Jana Babincová, Gammatone, audiovisual installation, with Pavla Nešverova, The White Room, 2017, Courtesy of the artist.
10Image: Jana Babincová, Rhythm-us, acrylic wall painting, Aula Gallery, Brno, 560 x 380 cm, 2011, photo by Karina Kottová, Courtesy of the Artist.
11Image: Jana Babincová, The Dancefloor, intermedial installation, AM180 Gallery, Prague, 2012, photo by Michal Ureš, Courtesy of the artist.
12Image: Jana Babincová, Decode It I., acrylic on canvas, 180 x 200 cm, 2006, photo by Milan Houser, Marek Collection, Courtesy of the artist.
– narozena 1977 – je česká intermediální umělkyně, pedagožka a mentorka. Absolvovala magisterské studium na Pedagogické fakultě UP v Olomouci a na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně, ateliér malby a intermédií. Ve své tvorbě se dlouhodobě věnuje principu kódování jako symbolu mezilidské komunikace. Zabývá se šifrováním a nedorozuměními, která staví do kontrastu s neverbálním porozuměním a souzněním. Klíčovým tématem její práce je rytmus – zkoumá vztahy mezi rytmy těla a prostoru, propojení geometrie pohybu a prostředí, tempo hudby i tvary jazyka.
Když jsem byla dítě, chtěla jsem být krasojezdkyní v cirkuse. Jedla jsem ale moc ráda jahodové knedlíky a šapitó nebylo v naší rodině uznávanou destinací. Ještě více jsem si ale přála krabičku, která odpoví na každou mou otázku. V mé představě byla malá kovová a kulatá, ne sluchátko, které splní každé přání, ale krabička, která VÍ. Umění mi na spoustu mých otázek odpovědi přineslo.
Svou uměleckou praxi vnímám jako celoživotní proces a postoj k životu. Nejvíce toho vytvářím ve své hlavě, každý den, ať jsem kdekoliv. Když se mi daří, cítím to vzadu na temeni hlavy jako velmi vzrušující pocit. Někdy prochází celým tělem, někdy je jen lokální. Něco mezi orgasmem a katarzí. Tvořím v několika tematických cyklech a ty stejně jako čas plynou dopředu i pozpátku. K většině témat i forem se vracím a stavím je do nových kompozic. Ráda se vracím k pocitům absolutní svobody ve vyjádření bez ohledu na výsledek. Tyto spontánní každodenní vize a výtvory dávají základ mým malbám, videím a instalacím. Fascinují mě principy mezilidské komunikace, jako jsou nedorozumění, nepochopení, domněnky a transformace významů. Toužím po pochopení, soucítění a porozumění, nejlépe beze slov. 1 2 3
Ve svých obrazech často používám tvary a barvy namísto grafémů. Do kompozic kóduji své pocity, myšlenky, úvahy, zprávy, oblíbené texty písní, básně, modlitby nebo přání s nadějí, že se stanou skutečností. 4Inspirují mě také synestetické vztahy různých smyslových vjemů – zvuky mají barvy, chutě tvary, světlo můžeme slyšet a vůně vidět tančit.5 6 7Při poslechu hudby v nitru pozoruji pestrobarevné mnohorozměrné vize, rytmy se jeví jako blikající objekty. 8 9 10 Při tanci moje mysl zaznamenává mapy jeho trajektorií, každý pohyb má tvar a zvuk barvu. 11 12 Pokud bych měla mému umění přiřknout roli, byla by to snaha o rozšiřování divákova vědomí a vnímání nových souvislostí.
Můj profesní a osobní život téměř splývají, ne vždy v dokonalé harmonii. Nesnáším však úvahy o tom, jak by to mělo být správně, iritují mě. Od dětství jsem alergická na rozdělování mužských a ženských rolí. Hrála jsem si s autíčky i panenkami, bavila se s muži i ženami, pracovala v dílně s nářadím i v kuchyni s vykrajovátky. Chodila jsem do matematické třídy, mám perfektní orientační smysl, miluju řízení auta a často překračuji rychlost. Ráda tančím, sleduji romantické filmy a doma mám uklizeno a plnou lednici. Mám ráda nejdrsnější humor a brečím, když vidím důchodce nastupovat do tramvaje. Genderová identita je podle mě fluidní, každý z nás se cítí v různých situacích na různých bodech jejího spektra.
Napadlo mě, že je těžké být ženou. Ale hned poté mě napadlo, že je těžké být mužem. Je těžké být člověkem. Svět je poměrně kruté místo, a pokud se zocelíme, abychom dokázali čelit všem výzvám, zdá se mi, že ztrácíme schopnost opravdu cítit, a tím přicházíme o mnoho krás. Společnost by se měla soustředit na podstatu rovnosti – lásku, porozumění, toleranci a lidskou sounáležitost, spíše než na neustálé řešení rolí.
Být umělkyní je pro mě snazší, než být ženou. Být umělkyní je podle mě stav. To se vám prostě stane, do toho dospějete z dítěte, které si hraje, prozkoumává svět a nikdy s tím nehodlá přestat. Umělkyní jste, protože máte neustálou potřebu tvořit, zkoumat, komunikovat, zabývat se nepraktickými, krásnými i ošklivými věcmi. Umělkyně nemusí v naší společnosti plnit žádné role. Na rozdíl od ženy. Mohla bych napsat knihu o tom, kolik jsem si vyslechla rad, tipů a doporučení jak se žena má a nemá chovat, co je a není normální a přirozené. Ale proč bych se znovu trýznila.
Feminismus by měl být dávno samozřejmostí, kterou není potřeba akcentovat. Bohužel tomu tak stále není a setkávám se ve svém okolí s paterny patriarchátu. Takže fandím všem aktivistkám a aktivistům, je stále mnoho žen, které svou rovnoprávnost teprve hledá, diskutuje o ní, nebo ji dokonce vybojovává. Pokud se ocitnu v situaci, kde je potřeba vyjádřit názor tak neváhám. Jinak se socio-politickými otázkami příliš nezabývám. Soustředím se spíše na osobnostní, duševní a duchovní dimenze lidské existence.
V některých dílech se politické téma objevuje. Například Listina, vizualizace Listiny základních práv a svobod je mou reakcí na ukrajinskou válku. Smutek, beznaděj a strach z rusko-ukrajinského konfliktu jsem se snažila zabalit do pozitivní růžové barvy, možná i proto, že růžová prý do umění nepatří. Inspirovala mě k tomu také Běla Kolářová svými asamblážemi ze vzorků kosmetiky a rtěnek. Vzorník barev pro jednotlivá písmena abecedy jsem abstrahovala ze třpytivého laku na nehty s holografickým efektem. Listina je sladká a umí mluvit. Říká, že demokracie je ohrožena a že to není dobré. Její sdělení je ona sama, nejde umlčet. Komunikuje svojí existencí. Moje chytrá krabička mi říká: komunikace je ze všeho nejdůležitější věc.
Text vznikl ve spolupráci s Danielou Šiandorovou (2024).
1Obrázek: Jana Babincová, I Am Talking To You, audiovizuální instalace, Galerie INI, Praha, 2014, foto: Karina Kottová. S laskavým svolením umělkyně.
2Obrázek: Jana Babincová, CODE IT!, interaktivní instalace, Galerie Mladých, Brno, 2008, Meetfactory, Praha 2014. S laskavým svolením umělkyně.
3Obrázek: Jana Babincová, Decode It I., akryl na plátně, 180 x 200 cm, 2006, foto: Milan Houser, sbírka Marek. S laskavým svolením umělkyně.
4Obrázek: Jana Babincová, Listina základních lidských práv a svobod, akryl na plátně, 140 x 100 cm, 2023, foto: Michal Ureš. S laskavým svolením umělkyně.
5Obrázek: Jana Babincová, Akord, objekt s kódovanými zvuky, Pragovka Gallery, Praha 2022, foto: Michal Ureš. S laskavým svolením umělkyně.
6Obrázek: Jana Babincová, Přítomný okamžik, instalace, Galerie Meetfactory, 2013, foto: Michal Ureš. S laskavým svolením umělkyně.
7Obrázek: Jana Babincová, Bolestná touha po svobodě, instalace, Galerie Emila Filly, Ústí nad Labem, 2014, foto: Michal Ureš. S laskavým svolením umělkyně.
8Obrázek: Jana Babincová, Zákon, audiovizuální instalace, s Pavlou Nešverovou, Galerie Kostka, Meetfactory, Praha 2017, foto: Michal Ureš. S laskavým svolením umělkyně.
9Obrázek: Jana Babincová, Gammatone, audiovizuální instalace, s Pavlou Nešverovou, The White Room, 2017, foto: Michal Ureš. S laskavým svolením umělkyně.
10Obrázek: Jana Babincová, Rytm-us, nástěnná malba, galerie Aula, Brno, 560 x 380 cm, akryl, 2011, foto: Karina Kottová. S laskavým svolením umělkyně.
11Obrázek: Jana Babincová, Dancefloor, intermediální instalace, malba, Galerie AM180, Praha, 2012, foto: Michal Ureš. S laskavým svolením umělkyně.
12Obrázek: Jana Babincová, Decode It I., akryl na plátně, 180 x 200 cm, 2006, foto: Milan Houser, sbírka Marek. S laskavým svolením umělkyně.
