Eva Jiřička

– born in 1979, Prague – attended the Academy of Fine Arts in Prague (2000–2006) and Akademie der bildenden Künste in Vienna (2005–2007). Initially, she focused on performance in public spaces where she created activating or confrontational events with random passers-by whose reactions she filmed. Since 2008, she has focused more on participatory projects, often involving those who are overlooked by society, be it different communities, elderly people, or children. Currently, she sets up an artistic space for intergenerational encounters, collective sharing, and the transmission of memories or experiences.

The text is based on a conversation in a park near a church overlooking Prague. As a response to Kristýna’s inquiry, I went back in time to my studies, to the time when I left the painting canvas—figuratively, because I did not want to be alone with it. Moreover, I could not express in painting everything I wanted to experience through art. I started to try working with video footage and planted it both in nature1 and public space: Washing other people’s cars in the street or replanting flowers in ornamental gardens. Then I decided to involve the public itself. I collected people’s immediate reactions to the stimuli I gave them, for example, asking passengers on public transport to change seats2 or being carried on someone’s back in Zurich, Switzerland3. Through capturing expressions of passers-by, I explored society and the purpose of art.

I still explore our society in my work, there is still a performative level to it, but nowadays, I am more concerned with long-term processes and relationships. Gradually, I have been looking for ways how my work could contribute to not only me but also those involved. I was interested in how we can enrich each other. After 2008, I turned my attention to retirement homes and explored possible forms of collaboration in regular workshops and seminars. I saw the potential of elderly people who have years of experience and although they have something to pass on, we are not taking advantage of it. I went to them for advice. I did not know what I was stepping into: It has been sixteen years, and I still find it an important and stimulating part of my practice. I am expanding my artistic competence and using it to connect with the non-artistic community. That is how I think art in general should work. For example, I have also dealt with the politics of public holidays4, the perspectives of different entities5, and corporeality6).

When our sons started attending educational institutions, I was impressed by how children’s time is organized and supported by parents and the state. On the contrary, families do not invest much in people who are in their last stage of life as If they do not matter anymore. However, we live our lives here and now. Until we die, all steps are equally important. Furthermore, humanity is not complete without all ages. Therefore, many of my recent projects connect different age groups8910. Thus, I use art as a tool to open us up to the search for a common experience. We share things between us and observe interpersonal relationships and different attitudes. It is always beneficial to empathize with the perceptions of others as it is like watching a film that draws you into its world: Suddenly, you are somewhere else, you perceive things differently, you feel the breadth of the world… Once you turn your attention from your daily routines to something that is not so purely practical, your perception changes. It is a process of purification and discovery. It involves formulating or visually recording my own life experience which I present in exhibitions. Although I bring my artistic conception to it, I want the expression of the participants to remain authentic. Because their attitudes or expressions of non-artistic aesthetics reflect our culture, and that is what I think we should be interested in. It raises questions about the impact of art, why it has so little reach in education… Many workshop participants confide in me that they are afraid to express themselves visually because someone told them they could not draw as a child 11. At the same time, art itself hides in its own bubble while it is the artists who can offer the public themes and develop them in new ways.

All of the above cannot be translated into the exhibition. Workshop outputs have their own aesthetics but not everyone is open to it. Viewers want to see beauty in the gallery, preferably from a certified and trained artist, whereas I often present more of a reflection of society. It is a kind of my protest against “beautiful visual art”. There is so much of it that it seems flat to me. Yet, when the work does not fit into boxes, it makes us question the content. I want my works to show the established social patterns. When we see them again, we can understand them.

The text was written in collaboration with Eva Pelliconi Péčová (2024).

1Image: Eva Jiřička, What She Found in the Forest, movie still, 2006, Courtesy of the artist.
2Image: Eva Jiřička, Seating Arrangement, movie still, 2008, Courtesy of the artist.
3Image: Eva Jiřička, A Drive Through Bahnhofstrasse, movie still, 2008, Courtesy of the artist.
4Image: Eva Jiřička, Festive Art, 2018-2022, Photo: Ivan Svoboda, Courtesy of the artist.
5Image: Eva Jiřička, Local Time, channel video, 2023,Photo: Jan Bartoš, Courtesy of the artist.
6Image: Eva Jiřička, Erinnerst Du Dich daran?, 2024,Photo: Oliver Kilig, Courtesy of the artist.
7Image: Eva Jiřička, And Do You Know This One?, movie still, 2021, Courtesy of the artist.
8Image: Eva Jiřička, Between Each Other, 2022, Courtesy of the artist.
9Image: Eva Jiřička, What Would You Be if You Lived Here, 2023, Courtesy of the artist.
10
11Image: Eva Jiřička, Lifting Mist, 2021, Courtesy of the artist.

– narozena 1979 v Praze – studovala na Akademii výtvarných umění v Praze (2000-2006) a Akademie der bildenden Künste ve Vídni (2005-2007). Zpočátku se zaměřovala na performance ve veřejném prostoru, kde vytvářela aktivizující či konfrontační události s náhodnými kolemjdoucími, jejichž reakce natáčela. Od roku 2008 se soustředí více na participativní projekty, do nichž často zapojuje ty, kteří nestojí v centru zájmu většinové společnosti, ať už se jedná o různé komunity, seniory*ky nebo děti. V současnosti vytváří umělecký prostor pro mezigenerační setkávání, kolektivní sdílení i předávání vzpomínek či zkušeností.

Tento text vznikl na základě rozhovoru v parku u kostela s výhledem na Prahu. Na Kristýnin dotaz jsem se v něm vrátila až ke studiím, kdy jsem odešla od malířského plátna – přeneseně proto, že jsem u něj nechtěla být sama. Navíc jsem malbou neuměla vyjádřit všechno to, co chci uměním prožít. Začala jsem zkoušet práci s videozáznamem a zasadila jsem ji do přírody1 i do veřejného prostoru: myla jsem na ulici cizí auta nebo přesazovala květiny v okrasných zahrádkách. Pak jsem se rozhodla zapojit veřejnost. Sbírala jsem okamžité reakce lidí na podněty, které jsem jim dávala – třeba jsem žádala cestující v hromadné dopravě, aby si přesedli2, nebo jsem se nechala nosit na zádech ve švýcarském Curychu3 . Skrze takové zachycování projevů kolemjdoucích jsem zkoumala společnost i účel umění. 

Ve své tvorbě společnost stále pozoruji, stále v ní zůstává performativní rovina, dnes se ale častěji věnuji dlouhodobým procesům a vztahům. Postupně jsem také hledala, co mohu svou prací přinést nejen sobě, ale právě i těm, které zapojuji. Zajímalo mě, jak se můžeme vzájemně obohacovat. Po roce 2008 jsem pozornost obrátila k domovům pro seniory a zkoumala jsem možné formy spolupráce v rámci pravidelných dílen a workshopů. Viděla jsem potenciál lidí starší generace, kteří mají odžité roky zkušeností a přestože mají co předávat, my toho nevyužíváme. Já jsem si šla mezi seniory*ky pro radu. Nevěděla jsem, do čeho šlapu: už je to šestnáct let a dodnes to považuji za důležitou a podnětnou součást své praxe. Rozšiřuji si tím umělecké kompetence a používám je za účelem propojení s mimouměleckou společností. Tak by podle mě mělo umění obecně fungovat. Zabývala jsem se třeba i politikou státních svátků4, pohledy odlišných entit5 , tělesností6 .

Když naši synové začali chodit do vzdělávacích institucí, zaujalo mě, jak je dětský čas organizovaný a podporovaný rodiči i státem. Naopak do lidí, kteří jsou v poslední fázi života, rodiny v tomto směru moc neinvestují, jako by to už nemělo smysl. Jenže život žiješ teď a tady. Dokud neumřeš, všechny kroky jsou stejně důležité, navíc lidstvo není kompletní bez všech věkových zástupců. Mnohé mé projekty z poslední doby proto propojují právě různé věkové skupiny78910 . Umění tak používám jako nástroj k tomu, abychom se otevřeli hledání společného prožitku. Dochází mezi námi ke sdílení, k pozorování mezilidských vztahů a rozdílnosti postojů. Vcítit se do vnímání ostatních je vždy přínosné, je to jako dívat se na film, který tě vtáhne do svého světa – najednou jsi někde jinde, vnímáš jinak, cítíš tu šíři světa… Jakmile nasměruješ svoji pozornost od každodenních rutin k něčemu, co není tak čistě praktické, tvoje percepce se promění. Je to vlastně očistný a objevný proces. Jeho součástí je formulace nebo vizuální záznam vlastní životní zkušenosti, kterou pak prezentuji na výstavách. Přestože do toho vnáším své umělecké pojetí, chci, aby projev účastníků*ic zůstal autentický. Jejich postoje nebo projevy mimouměleckého estetična totiž odráží naši kulturu, a to by nás podle mne mělo zajímat. Vznáší to otázky, jaký vliv má umění, proč má tak malý dosah ve vzdělávání… Mnozí účastníci*ce workshopů (bez ohledu na věk) mi svěřují, že se bojí vizuálně projevit, protože jim v dětství někdo řekl, že neumí kreslit 11 . Zároveň umění samo se schovává ve své bublině, přitom právě umělci*kyně mohou nabízet veřejnosti témata a nově je rozvíjet. 

Do výstavy nelze všechno z výše zmíněného  přenést. Výstupy z workshopů mají svou estetiku, ale ne každý je jí otevřený. Diváci*čky chtějí v galerii vidět krásu nejlépe od potvrzeného a vystudovaného umělce, zatímco já často představuji spíše odraz společnosti. Je to trošku můj protest proti „krásnému vizuálnímu umění”. Je ho tolik, až se mi zdá ploché. Přitom když dílo nezapadá do škatulek, nutí nás pídit se po obsahu. Já chci, aby v mých dílech byly vidět zažité společenské vzorce. Když je znovu vidíme, můžeme jim porozumět.

Sepsáno ve spolupráci s Kristýnou Pelliconi Péčovou (2024).

1Image: Eva Jiřička, Našla v lese, movie still, 2006, S laskavým svolením umělkyně.
2Image: Eva Jiřička, Zasedací pořádek, movie still, 2008, S laskavým svolením umělkyně.
3Image: Eva Jiřička, Projížďka po Bahnhofstrasse, movie still, 2008, S laskavým svolením umělkyně.
4Image: Eva Jiřička, Sváteční umění, 2018-2022, Photo: Ivan Svoboda, S laskavým svolením umělkyně.
5Image: Eva Jiřička, Čas místní, channel video, 2023,Photo: Jan Bartoš, S laskavým svolením umělkyně.
6Image: Eva Jiřička, Erinnerst Du Dich daran?, 2024,Photo: Oliver Kilig, S laskavým svolením umělkyně.
7Image: Eva Jiřička, A tuhle znáš?, movie still, 2021, S laskavým svolením umělkyně.
8Image: Eva Jiřička, Mezi sebou, 2022, S laskavým svolením umělkyně.
9Image: Eva Jiřička, Co bys bylo, kdybys tady žilo, 2023, S laskavým svolením umělkyně.
10
11Image: Eva Jiřička, Zvedání mlhy, 2021, S laskavým svolením umělkyně.