Anna Zemánková
– (maiden name Veselá) born in 1908, died in 1986 – is probably the most famous Czech author of art brut. She began to devote herself to her art at the behest of her sons at the age of 52. Her fantastic paintings and precise drawings soon captivated the art scene and are still being exhibited both in the Czech Republic and abroad. Her granddaughter Terezie (1975), who is a curator and art historian, has been studying the artwork of Anna Zemánková for a long time.
Nobody advises me
I like yellow, then I like orange … well, actually all colors except black1.
My grandmother died when I was eleven years old2.
I trained as a dental technician and practiced the profession until I got married. I really enjoyed it. I also worked operatively. But I enjoy drawing more, of course! My work has undergone great development. The steps were very slow. What you see today, and when you see the beginnings, oops what a difference! A big difference.
In her first tempera paintings, Anna tried to capture the beauty of real plants, but the inspiration by reality was not enough. Very soon, she unleashed her mighty imagination, which washed up to the surface the images hidden in her subconscious3.
Sometimes I see something … such a deep feeling that a person has inside, that it stays with me and that I then put it on paper. I make a sketch and change the sketch until I like it, and then I add colors to it. Sometimes it’s easy, but sometimes it’s not. And when I create something, I always tell myself that I already stay with it. And I’m convinced I’m not going any further. But then I keep coming up with something different again and again. And it get compelling … That’s what drives me.
My grandmother’s creative principle and that of spiritist mediums were probably very similar. Grandmother always started drawing very early in the morning, in the hour between the dog and the wolf, when the family was still asleep and she was in such a half-awake state.
My mind is working at its best when I get up early in the morning. Thus I always catch something. Not later, then I’m already distracted. When I get up early in the morning, I think something. Maybe I’m thinking of an object. But I don’t see the idea one hundred percent, only the beginning. And the rest I create in the course of working. I always say “I am playing chess”. I change it a few times until it I think I like it. I only create with music. I couldn’t create when it’s quiet. My thoughts would run away! I have to keep my thoughts together. And the music helps me a lot. And sometimes someone will tell you, “But that’s something else entirely!” And I’ll say yes, I probably did that with different music. You know, then I capture other tones I then process.
She claimed this in several interviews and, according to witnesses, she listened to music all the time. She loved Bach, Beethoven, I think Janáček was her favorite. On the contrary, she didn’t like Mozart. From the end of the 1960s, at least until the mid-1970s, her drawings vibrate literally. You really feel that she not only made them while listening to music, but she virtually embodied music in her drawings. To me those are some of the strongest things she had ever done4.
I had no art paper. I always figure something out in such an emergency. I had some pieces of satin, so I thought, “Could it be painted on?” So I tried it and you see, it worked! But mostly when I change a method, it’s always out of an emergency.
The choice of techniques was relatively impulsive for Zemánková. She often used cooking oil, which served her to make pastels transparent. She complemented tempera and pastel with details drawn with pen and ink and especially with a ballpoint pen. She made perforations, indentations, embroidered her later works, applied crocheted objects to them, worked with textile and paper collages, and incorporated artificial diamonds, beads and sequins into her drawings. Each of these elements had its own symbolic meaning, it was the next step towards achieving the desired beauty and perfection, which was to surpass what nature created. For her, creation became the main purpose of life.
I can’t say what I prefer to paint. Each painting is nice to me when it’s done. And when I put it aside and do some drawing, I like that again. But in the twenty-four years I’ve been drawing, I haven’t thrown one out yet! I really appreciate each drawing. I don’t give names to my pictures because everyone sees something different in it. I never found myself to process the same subject. Once I would do it, repeat myself, I might just as well quit. I’m so happy with the method, that it’s my own, that I didn’t get it from anyone, you know? And I really appreciate that no one advises me that I’m just doing it5.
I think that Anna Zemánková is a relatively solitary phenomenon in Art Brut and that the qualities of her work and her joyful message to the unknown go beyond any categories.
I can say that since I started painting, I’m more balanced, calm, like … well, making my art gives me a lot. It gives me the direction. I wasn’t like I am today! I used to be so explosive, so much more explosive and unstable.
I am convinced that it was thanks to her art, which she then devoted herself to with a complete obsession. It was a daily ritual she couldn’t do without and it made her really happy.
(Anna Zemánková’s quotations are taken from an interview conducted with the artist by Pavel Konečný in 1980. They are supplemented by excerpts from interviews and texts by Terezia Zemánková.)
– Kristýna Péčová (2021).
1Pavel Konečný, Rozhovor s Annou Zemánkovou, [in:] Arsén Pohribný, “Oinirické vize Anny Zemánkové”, Olomouc, Muzeum umění Olomouc, 1998, p. 39–41.2Terezie Zemánková, Třicet tisíc teček a padesát tisíc čárek, Český rozhlas Vltava, 21. 1. 2019, see: https://vltava.rozhlas.cz/terezie-zemankova-tricet-tisic-tecek-a-padesat-tisic-carek-7730919.
3Terezie Zemánková, Anna Zemánková, [in:] Pavel Konečný (ed.), “Umělci čistého srdce II. Pocta Anně Zemánkové”, Olomouc, Národní památkový ústav v Olomouci, Muzeum umění Olomouc, 2008, p. 19.
4Image: Anna Zemánková, Untitled, first half of 1970s, pastel, India ink, and ballpoint pen on paper, photo Gunter Lepkowski. Courtesy of Terezie Zemánková and Weiss Berlin.
5Image: Anna Zemánková, untitled, 1965, mixed media. Courtesy of the artist.
– rozená Veselá, narodila se v roce 1908, zemřela v roce 1986 – je pravděpodobně nejslavnější českou autorkou art brut. Vlastní tvorbě se začala soustavně věnovat na popud svých synů ve dvaapadesáti letech. Její fantaskní malby a precizní kresby záhy zaujaly výtvarnou scénu a dodnes jsou vystavovány v Čechách i v zahraničí. Studiem díla Anny Zemánkové se dlouhodobě zabývá její vnučka Terezie (1975), která je kurátorkou a historičkou umění.
Mně nikdo neradí
Mám ráda žlutou, potom mám ráda oranžovou… no vlastně všechny barvy kromě černé1.
Babička umřela, když mi bylo jedenáct let2.
Vyučila jsem se jako zubní technička a to povolání jsem vykonávala až do vdávání. Velmi mě to bavilo. Taky jsem operativně pracovala. Kreslení mě však baví víc, to jistě! Moje tvorba prošla velikým vývojem. Ty krůčky byly velmi pomalé. To, co vidíte dneska, a když budete vidět začátky, jejda to je rozdíl! Veliký rozdíl.
Ve svých prvních temperových malbách se Anna snažila zachytit krásu skutečných rostlin, inspirace realitou ji však nepostačovala. Velmi záhy uvolnila svoji mohutnou imaginaci, která vyplavila napovrch obrazy ukryté v jejím podvědomí3.
Někdy třeba něco vidím… takový hluboký pocit, co má člověk v nitru, že mi to zůstává a že já to potom dávám na papír. Udělám si náčrt a ten náčrt měním, až se mi zalíbí, a pak do toho dávám barvy. Někdy je to lehký, ale někdy ne. A vždycky si řeknu, když něco tvořím, že už zůstanu u toho. A jsem přesvědčena, že už nepůjdu. Ale já zas a zas si vymýšlím něco jiného. Už mě to žene… Ono mě to samo žene.
Tvůrčí princip mojí babičky a spiritistických médií byl asi hodně podobný. Babička začínala kreslit vždycky strašně brzy ráno, v hodině mezi psem a vlkem, kdy ještě rodina spala a ona byla v takovém polobdělém stavu.
Největší mám myšlení, když brzy ráno vstanu. Tak vždycky něco zachytnu. Později ne, to už jsem rozptýlená. Tak to já, když brzy ráno vstanu, tak si něco myslím. Třeba si myslím na nějaký předmět. Ale ten námět nevidím stoprocentně, jenom začátek. A to už potom tvořím při práci. Já vždycky říkám, že „hraju šachy“. Měním to několikrát, až mě to padne, že se mi to zalíbí. Jen při hudbě tvořím. Já bych nemohla tvořit, když je ticho. To by mně myšlenky utíkaly! Já musím mít myšlenky spojeny v jeden celek. A ta hudba mi k tomu hodně pomáhá. A někdy vám někdo řekne: „Ale to je docela něco jinýho!“ A já řeknu ano, to jsem dělala asi při jiné hudbě. Víte, to zas chytnu ty jiné tóniny, které potom ztvárňuji.
To tvrdila ve více rozhovorech a i podle svědectví pamětníků si hudbu pouštěla v podstatě pořád. Milovala Bacha, Beethovena, myslím, že Janáček byl její nejoblíbenější. Naopak neměla ráda Mozarta. Od konce 60. let minimálně do poloviny 70. let její kresby vysloveně vibrují. Máte opravdu pocit, že nejen že je dělala při hudbě, ale v podstatě hudbu zhmotnila do kresby. Jsou to pro mě jedny z nejsilnějších věcí, které kdy udělala.
Já jsem vám neměla papíry. Vždycky na to přijdu z takové nouze. Měla jsem takové kousky saténu, tak jsem si řekla: „Mohlo by se na to malovat?“ Tak jsem to zkusila a vidíte, šlo to! Ale většinou když měním nějakou metodu, vždycky z nějaké nouze.
Volba technik byla u Zemánkové poměrně impulzivní. Často si pomáhala kuchyňským olejem, který jí sloužil pro zprůsvitnění pastelů. Tempery a pastel doplňovala detaily provedenými perokresbou a především pak kuličkovým perem. Své pozdější práce perforovala, protlačovala, vyšívala, aplikovala do nich háčkované objekty, pracovala s textilní a papírovou koláží, do kreseb začleňovala umělé diamanty, korálky, flitry. Každý tento prvek měl svůj symbolický význam, byl dalším krokem směrem k dosažení kýžené krásy a dokonalosti, která měla předčít to, co stvořila příroda. Tvorba se pro ni stala hlavním smyslem života.
Já nemohu říct, co nejraději maluji. Mně je každý obraz milý, když už je hotový. A když ho dám stranou a kreslím, tak zas ten je mi milý. Ale za těch dvacet čtyři let co kreslím, jsem zatím žádný nezahodila! Každé kresby si moc vážím. Názvy svým obrázkům nedávám, protože každý člověk v tom vidí něco jiného. Nenašla jsem nikdy, abych udělala stejný námět. Až to udělám, až se budu opakovat, tak bych to už mohla zabalit. Moc mě těší taková metoda, že je to ze mě, že to nemám od nikoho, víte? A toho si moc cením, že mně nikdo neradí, že si prostě dělám4.
Myslím, že Anna Zemánková je v Art Brut poměrně solitérním zjevem a že kvality jejího díla a její radostné poselství do neznáma přesahují nějaké škatulky.
Já mohu říct co maluji, tak jsem vyrovnanější, klidnější, taková… no, dává mě mnoho ta tvorba. Usměrňuje mě. Já jsem taková nebyla dřív, jak jsem dneska! Bývala jsem taková výbojná, taková výbojnější a nestálejší.
Jsem přesvědčená, že to bylo díky tvorbě, které se potom věnovala už úplně posedle. Byl to každodenní rituál, nevydržela bez toho a činilo ji to opravdu šťastnou.
(Citace Anny Zemánkové jsou přejaty z rozhovoru, který s umělkyní vedl v roce 1980 Pavel Konečný. Doplněny jsou o úryvky z rozhovorů a textů Terezie Zemánkové.)
– Kristýna Péčová (2021).
1Pavel Konečný, Rozhovor s Annou Zemánkovou, [v:] Arsén Pohribný, “Oinirické vize Anny Zemánkové”, Olomouc, Muzeum umění Olomouc, 1998, s. 39–41.2Terezie Zemánková, Třicet tisíc teček a padesát tisíc čárek, Český rozhlas Vltava, 21. 1. 2019, vid: https://vltava.rozhlas.cz/terezie-zemankova-tricet-tisic-tecek-a-padesat-tisic-carek-7730919.
3Obrázek: Anna Zemánková, untitled, first half of 1970s, pastel, India ink, and ballpoint pen on paper, foto Gunter Lepkowski. Courtesy of Terezie Zemánková and Weiss Berlin.
