Alena Kučerová
– born in 1935. She graduated from studio of Antonín Strnadel at the Academy of Arts, Architecture and Design in Prague in 1959. In 1961, she became a member of the art collective UB 12 and she was exhibiting with them until they ended their collaboration in 1965. It was the beginning of the 1960s which was formative for her work. The fundamental tenet of her production became the structure and the point, which the picture space is based on. In the second half of the 1960s, she began experimenting with the graphic colour, which was one of the most progressive attitudes in the contemporary arts, given the period context. Kučerová’s production returns continually to the themes of a figure, countryside, and dream-like childhood. Her works were shown, for example, at the Expo 1967 in Montreal, at the essential exhibition Nová citlivost in the Mánes Gallery in 1968, and at the important group exhibition Eleven Contemporary Artists from Prague at the New York City University in 1981. In 1996, she ended her graphic praxis and left Prague permanently.
What I like:
Ledges on buildings
Depths of forests
Edges of green leaves on trees contrasting with blue and white skies
Nails
Hammer
Smell of irises
Playing as a child, I enjoyed being a horse hitched to a green hay wagon the most. I dragged even heavier loads with joy. When the wagon was occupied just by my little brother Pepík, I could even run fast. My first works of art were bashful and tiny. I was drawing pies, flowers… No figments of my imagination. If I was identifying with them somehow, I have no idea as that had not begun until I started reading books. My first kindred spirits were Gogol’s Taras Bulba and the Biblical Daniel in the lion’s den. I have no recollection of discovering the girl inside myself. I think it did not happen in a single moment, but it came in some stages. A long time before that, a much stronger realization came: I, a small baby, am sitting and looking at my tiny naked feet, I feel calmly joyful for once because I am similar to those creatures near me1.
From 1945 to 1964, my father was not present. Then, he came back from political imprisonment and passed away. He is not here again but I am still under his influence. He could not lose his authority. I am aware of how much he influenced me. I share his relationship with nature, people, and freedom. He used to visit picture galleries with me. We were at the Kroměříž Castle when my five or six-year-old self was forever scared by the large picture capturing Marsyas being flayed.
I remember when I was finishing my studies at the Academy of Arts, Architecture and Design, I hoped to be able to interconnect the depicted objects naturally with the surrounding space someday so that the drawing would not just “lie” on the surface of the paper. By a lucky coincidence and due to my poverty, I discovered a way to make holes in tin matrices in 1963, which brought me closer to my goal. I would never let imprints of corporeality, traces of bodies, clothes, etc. enter my praxis because they contain decay with all the charms. I use old vicious tools (needles, stilettos, knives, press) which I need to express my thoughts in tin matrices. Professor Strnadel saved me during the checks at the Academy so I could graduate. I was allowed to graduate a year earlier in 1959. What followed was another year full of hardship when Adriana [Šimotová] lent me a helping hand and introduced me into UB 12. I had no idea about the roots and goals of the collective or about friendship and compactness among the members. It was and still is a protecting connection. There were a lot of art collectives in the 1960s. Was not the name UB 12 in stark contrast with the rest2?
I have never sensed any limitations; I have a physical strength. I do not need any helpers. This is a practical part of my freedom as a whole. The decision whether I become a mother is a free one. Even if a man has more time and money to create, he cannot be any freer. I believe there are bigger differences between various types of beings than between men and women. I have a very specific ugly idea about what the “woman art” is, but I also have other greater idea which goes back to prehistoric times (maidens and mothers must have surely been involved in creating cave paintings) and continues quite naturally to this day. Nowadays, animus is of no significance to me3.
Around 1978, I decided to focus on the only place where I belong on Earth. I proceed in a small area which I know so well. I proceed from fields to forests, from forests to meadows near the river Elbe. It is my great pleasure because I can share it with my horse. You are asking me whether I feel a difference between reality and artificial landscape, whether I focus on this contradiction in my work: I can say that I have never thought about it this way, meaning, I do not care for such contradictions. Landscape is an art theme even today (at least for me) like any other if I have reasons for it4.
If I am riding a car, I am able to see much of a landscape and, one could say, its various profiles in a relatively short time. Sometimes, a part of the journey captures my interest, for example, the landscape on the 17th kilometre of the E 14 highway between Prague and Stará Boleslav. After some time, I make a graphic paper. I have no other intention than capturing that place in a specific moment. I do not mean to express neither contradictions between real and artificial landscape nor any other ideas because when I look at a landscape or when try to create it, it does not worry me. I am not against interpretations which are completely unlike my point of view, I understand them. Is this the current (“modern”) view of landscape? Modernity and the present lie in not being eclectic, not assuming historical forms, and have your own way of work5.
I have a landscape painted by Alois Bubák in 1862 hung on my wall. It is painted to the tiniest detail. You are asking me whether it is possible in today’s rush to capture a landscape in such a detail. Of course it is. If artists can capture their inner worlds in such a nuance and detail, others can create a landscape in a great detail in a modern way. The final result (an expression) is also determined by the technique. […] The overall impression is concise. But the intentions which make me capture a landscape, and feelings which the landscape invokes in me are, I believe, aboriginal like those in the past.
In 1984, I bought a dark brown horse. I ride around my region every day and I collect images of some specific places.
After 30 years of working, I study if the graphic plates made in my way managed to capture and reinvoke the feelings from the long-gone moments of my life. Such moments carrying impulse to create came in enlightened points in time of brief contemplations right before jumping to a surface of a lake, a sight of a confluence of two irrigation drains in fields near the town of Lhota, passing by plum trees in ditches next to a road… Besides these direct, even physical impulses, my graphic matrices can also capture the echoes of inner impulses and become an unfigurative, maybe even unexplainable record. Dreams do not compel me to create.
The statement on Alena Kučerová’s work was pieced together from various interviews published in her monography by Marie Klimešová (Alena Kučerová, Prague: Pecka Gallery, 2005) and from the questionnaire by Věra Jirousová Žádné ženské umění neexistuje (There is no such thing as woman art, Výtvarné umění: umělecký časopis pro moderní a současné umění. Prague: Union of Visual Artists of the Czech Republic, 1993).
The text was created in collaboration with Eva Skopalová (2021).
1Image: Alena Kučerová, Větší vlna (Bigger wave), 1972, see: artlist.cz/dila/vetsi-vlna-4314/.2Image: Alena Kučerová, Přiblížení IX (Approaching XI), 1964, see: artlist.cz/dila/priblizeni-ix-4313/.
3Image: Alena Kučerová, Hladina (Surface), 1980, National Gallery in Prague, see: sbirky.ngprague.cz/dielo/CZE:NG.R_179655.
4Image: Alena Kučerová, Obláčky (Little clouds), 1966, National Gallery in Prague, see: sbirky.ngprague.cz/dielo/CZE:NG.P_8909.
5Image: Alena Kučerová, List se šipkou (Leave with an arrow), 1966, National Gallery in Prague, source: sbirky.ngprague.cz/dielo/CZE:NG.P_8910.
– narozena 1935. Vystudovala v roce 1959 na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v ateliéru Antonína Strnadela. Roku 1961 se stala členkou umělecké skupiny UB 12 a společně se skupinou vystavovala až do ukončení společné aktivity v roce 1965. Právě začátek 60. let byl pro její tvorbu formativní. Základním principem její tvorby se stala struktura a bod, jejichž základě buduje obrazový prostor. V druhé polovině 60. let začala experimentovat s barvou v grafice, které se byly v dobovém kontextu jednou z nejprogresivnějších poloh soudobého umění. Kučerová se ve své tvorbě opakovaně vrací k tématu figury, krajiny a snového dětství. Svou tvorbu vystavila například na Expo 1967 v Montrealu, v roce 1968 se zúčastnila zásadní výstavy Nová citlivost v pražském Mánesu a v roce 1981 byla její tvorba zastoupena na významné výstavě Eleven Contemporary Artists from Prague na New York City University. V roce 1996 ukončila grafickou tvorbu a natrvalo opustila Prahu.
Mám ráda:
Římsy na budovách
Hloubky lesa
Okraje zeleného listoví korun stromů proti modrobílé obloze
Hřebíky
Kladivo
Vůni kosatců
Nejradši jsem v dětských hrách byla koněm, zapřáhnutým do zeleného žebřiňáčku. Táhla jsem ráda i velkou tíhu. Když seděl ve vozíku jen bratr Pepík, mohla jsem běhat rychle. Moje první výtvarné projevy byly nesmělé a maličké. Kreslila jsem koláčky, kytičky… Nebyly to fantazie. Nevím, že bych se v nich s něčím identifikovala. Spříznění s něčím pro mě začínalo až s četbou knih. Spřízněnci první byli a jsou Gogolův Taras Bulba anebo biblický Daniel v jámě lvové. Na objevení holčičky v sobě si nepamatuji, nebyl to okamžik, ale asi nějaká stadia. Dávno před tím přišlo poznání silnější: já, malé miminko sedím a vnímám vlastní nahé nožičky, mám pojednou klidnou radost z toho, že jsem pojednou podobná tvorům v mé blízkosti1.
Můj otec s námi nebyl od roku 1945 do roku 1965, kdy se vrátil z politického vězení a zemřel. Zas tu není a působí na mne dál jako dříve. Autoritu ztratit nemohl. Uvědomuji si, jak zásadně mě ovlivnil. Nesu v sobě jeho vztah k přírodě, k lidem a ke svobodě. Otec se mnou chodíval do obrazových galerií. Bylo to v Kroměřížském zámku, kde jsem se (pěti-šestiletá) navěky vyděsila velkým obrazem, kde Marsya svlíkají z kůže.
Pamatuji, jak jsem v závěru studií na UMPRUM doufala, že někdy dokážu zobrazované objekty přirozeně propojit s jejich okolním prostorem tak, aby kresba „neležela“ na povrchu papíru. Shodou šťastných okolností a chudobou v roce 1963 mě můj objev dírkování plechových matric přiblížil k takovému cíli. Do své tvorby nikdy nevpustím otisky tělesnosti, stopy těla, šatstva atd., protože je v tom obsažen zmar se svými půvaby. Užívám násilné, staré nástroje (jehlu, bodec, nože, tlak lisu), jak je potřebuji pro vyslovení myšlenky v kovové matrici. Pan profesor Strnadel mě dokázal po prověrkách na UMPRUM zachránit, abych absolvovala. Směla jsem absolvovat o rok dříve, v roce 1959. Následoval rok dalších protivenství a přišla druhá pomoc – Adriena [Šimotová] mě uvedla do UB 12. Nemohla jsem dobře znát kořeny a cíle skupiny, netušila jsem existenci těch přátelství ani soudržnosti. Bylo to – a je – pro mne ochraňující spojení. V šedesátých letech žila řada tvůrčích skupin. Nezněl dvanáctizvuk UB 12 v té řadě ostře2?
Nepocítila jsem omezení, sílu fyzickou mám. Nepotřebuji pomocníky. To je praktická část celé mé svobody. Rozhodnutí, budu-li matkou, je svobodné. Má-li muž víc času a síly a peněz pro svoji tvorbu – stejně nemůže být svobodnější. Myslím si, že jsou větší odlišnosti mezi typy bytostí než mezi biologickým rozlišením muž – žena. O tom, co je „ženské umění“ mám jednu konkrétní ošklivou představu, ale mám i jinou, velkou představu pronikající do pravěků – jistě se panny a matky podílely na skalních malbách – a dál postupující do dnešků docela přirozeně. V poslední době pro mne nemá animus žádný význam3.
Asi v roce 1978 jsem se rozhodla, že se musím soustředit na jediné místo, na to, kam na Zemi patřím. Postupuji v malém okruhu, který důkladně znám. Postupuji od polí k lesům, od lesů k polabským loukám. Je to moje velká radost, neboť ji můžu sdílet s koněm. Ptáte se mě, pociťuji-li rozdíl mezi skutečností a umělou krajinou, jestli se tímto rozporem zabývámi v práci: můžu říct, že jsem takhle nikdy neuvažovala. V tomto smyslu, vyjadřování takového rozporu v krajině mě nezajímá. Krajina je téma pro umění i dnes (alespoň pro mne), jako cokoli jiného, mám-li k tomu důvody4.
Jedu-li v autě, vidím v relativně krátkém čase mnoho krajiny a může se říct i v jejím různém profilu. Stane se, že mě zaujme některý úsek cesty – například krajina na sedmnáctém kilometru silnice E 14 z Prahy do Staré Boleslavi. Za čas pak udělám grafický list. Nezamýšlím nic jiného, než znázornit to místo v určité chvíli. Rozpory skutečné a umělé krajiny, nějaké ideje vyjadřovat nemíním, protože ničím takovým při pohledu na krajinu, ani když ji dělám, se netrápím. Tím nebráním interpretacím, které jsou zcela jiné než moje stanovisko, a chápu je. Zdali je to současné, („moderní“) vidění krajiny? Modernost a současnost je v tom nebýt eklektikem, nepřebírat historické formy, mít vlastní způsob práce.
Mám na zdi krajinu od Aloise Bubáka z roku 1862. Je promalovaná do nejmenších podrobností. Ptáte se, je-li možné v dnešní době a v dnešním spěchu malovat krajinu s takovou podrobností. Jistě, že ano. Můžou-li dnes umělci v mnoha nuancích a tak podrobně zobrazovat svůj niterný svět, může někdo drobnopisem udělat krajinu moderně5.
Konečný výsledek (výraz) určuje i technika práce. […] Celkové vyznění je lapidární. Přesto pohnutky, které mě k zobrazení krajiny vedou a pocity, které ve mně krajina vyvolává, jsou myslím, prapůvodní, společné i těm v minulosti.
V roce 1984 jsem koupila tmavohnědého koně. Denně projíždím svůj kraj a střádám v paměti zjevení některých konkrétních míst.
Nyní po třiceti letech práce, zkoumám, zda se podařilo mým způsobem zpracovaným grafickým deskám uchovat a znovu vyvolat pocity z dávno minulých chvilek mého života. Takové momenty, nesoucí impuls k tvorbě, přicházely v osvícených okamžicích krátkého zamyšlení před skokem do hladiny jezera, pohledem na soutok dvou zavlažovacích struh v lhoteckých polích, míjení švestkových stromů v příkopech u silnice… Vedle takových přímých, snad fyzických podnětů, si můžu zachytit na grafické matrici ozvěny pochodů niterných – záznamem nefigurativním a možná i nevysvětlitelným. Snění, sny, mě k tvorbě nenutí.
Výpověď o tvorbě Aleny Kučerové byla vytvořena ze střípků různých rozhovorů publikovaných v monografii autory od Marie Klimešové (Alena Kučerová, Praha: Galerie Pecka, 2005) a dotazníku Věry Jirousové Žádné ženské umění neexistuje (Výtvarné umění: umělecký časopis pro moderní a současné umění. Praha: Unie výtvarných umělců, 1993).
Text vznikl ve spolupráci s Evou Skopalovou (2021).
1Obrázek: Alena Kučerová, Větší vlna, 1972, zdroj: artlist.cz/dila/vetsi-vlna-4314/.
