Adriena Šimotová

– born 1926, died 2014 – vacillated in her youth between a musical and artistic career, finally choosing to study at the Academy of Arts, Architecture and Design in Prague. Beginning in the 1950s, she belonged to the art group UB 12. In 1953 she married the painter Jiří John. She worked primarily with graphics and painting, increasingly transcending the borders between them.

Interview in time

Dismantled space. Passionate sleep. Between the curtains. Waiting. Conversation in time.  The absent body. Arrival – Departure. Close distance. Delineation and communication – the who doesn’t come alone. Loneliness. The corner. What was left of the angel. The Ceiling’s Limits. The Imprint of Touch. From somewhere to somewhere. Fear. Nesting. Leaving. Support. Permeation. The Knife. Memory of a Family. The Persistence of the Vanishing1.

Aside from her art works, what else can we look to today that represents Adriena Šimotová, an artist for whom communication was “the goal and also the joy”? 

Šimotová entered university in 1945; that is, the year everyone was returning from somewhere, from complete immersion, whether in graphic design school or the army, coming from Zlín or from Auschwitz. Someone who had awoken every day to death, who had looked out the window just before an escaping friend was captured; or who had at least one torn leg in plaid stockings imprinted on their retina”2. The political regime which took over Czechoslovakia while Šimotová was still a student and inhibited freedom (not only artistic) lasted for most of the rest of her life.  For herself, at least, she wrote down her feelings, dreams, observations and experiences.

Are you asking me

If I still speak? 

(Louder)

Are you asking me 

If I still hear?

(From afar)

Are you asking me

If I still feel?

(Too much)3

The art group known as UB 12, though lacking a group program, was characterized by inquiry, discussion and acceptance of a plurality of opinions and the uniqueness of individual expression. Adriena and her husband, the painter Jiří John, were both members. There were three other couples involved as well. What were the dynamics like in this assemblage of men and women? “It is quite difficult to talk about it. For me, they were all friends. I was glad that we were all married couples and, important to note, all harmonious. It is often said that marriages in art circles are rife with crisis, but ours was far less troubled than most of the other marriages”4. “The women kept their individual artistic identity, so they didn’t do the same things as the men”5. And, the artist added, the opposite was also true.

A number of prominent women artists belonged to Šimotová’s generation, who thematized their experiences as women, yet most of them (including herself) did not consider themselves feminists.  In response to Věra Jirousová’s 1993 research,  Šimotová declared “I don’t see the women’s issue as a real problem.” “I feel that women and men are in a certain sense distinct beings, but both of them reflect this one world we share, each one differently. And that is exciting. Of course, this also implies a different approach to art.” When asked what women’s art was, she answered that she didn’t know. “However, I know something about how women approach art. It seems to me that men, who generally think in the abstract, plan out an idea in advance, toward which they then intensively direct their work, whereas a woman just has a feeling about her idea, and creates it as she goes. I imagine it like crossing a footbridge over a stream. A man crossing the footbridge will focus on his goal, the opposite bank, looking ahead, not lowering his eyes to see where his feet are going. In contrast, a woman, let’s say specifically me, searches every inch of the ground under her feet. She doesn’t know much about the goal, but a lot about the journey”6.

“I don’t feel I have a submissive role in relationships with men.”  For Adriena, the same rules applied generally as well as in her cohabitation with Jiří John. She explained the partners’ mutual independence in their artwork styles: “We each acted in accordance with ourselves, because we had our own individual themes.” 

I still live from your death 

Because it was the year zero

From which I began to count again7

John’s premature death in 1972 deeply affected Adriena. She felt that this close experience of death changed her. “I understood then that I was also dead and I thought that for me despair and happiness were also dead. But now I see that life goes on, that I can live again, even though I carry within me the imprint of all that constituted my vanished world.” Later, she acknowledged that this loss, paired with the difficult experience of the 1968 occupation, helped her find herself. “Suddenly, I realized that I wanted to talk about the human position in the world. I got the feeling that I knew what I wanted to share.” That’s why she called herself an artist of the 1970s. “I’m not interested in realism, but in reality; I’m not interested in symbols, but in humans.” Adriena thus expressed her attitude, and stuck with it. “The issue of the body is certainly one of the most fundamental for me. Of course, it involves sexuality and eroticism, but I also, or primarily, search for and discover, something else, something more substantial in the body and in our physical existence.  I try to consider the body and corporeality in its role as a condition of our individual existence in the most general sense possible … as a multifaceted condition for communication, human relations, human presence”8.

“I would like this to enter my people’s inner space, so that the viewer can recognize themselves as their own center, as I did when I filled out my own inner space with them.” When Šimotová found this theme, she stopped using color for a while, and her works began unfolding into space. “At a certain moment, it seemed insufficient to use paintings that would be perceived traditionally to convey my message. I felt the need for a different, more direct type of communication.” She began to use fabric, then settled on paper – fragile and unstable, perforated, crumpled and layered. “I work with layers, and that’s how I read life, people and art – through layers”9.

“However I look at it, my life has been as pleasing as it has been painful, and that’s no small thing.” Adriena Šimotová created her own language of touch. She spoke of her works as a note stuck inside a bottle: “I’ll be glad if someone gets this message and understands what they read and what it means.”

This text was written in cooperation with Kristýna Péčová (2020).

1Titles of selected works by Adriena Šimotová.
2Adriena Šimotová, Hlava k listování, Praha 1997, p. 151.
3Adriena Šimotová, poem Ptáš se mne, 1980s.
4Milena Slavická, UB 12: Studie, rozhovory, dokumenty, Praha 2006, p. 210.
5Petr Volf, Okamžik rozhodnutí. Rozhovory o umění, Kant 2010, p. 347.
6Věra Jirousová, poll Žádné ženské umění neexistuje, Výtvarné umění 1993.
7Adriena Šimotová, poem Tobě, 1970s.
8Rozhovor Jany Šindelové s Adrienou Šimotovou, Ateliér 2007.
9Karel Hvížďala, Stopy Adrieny Šimotové. Tři dialogy s prologem a epilogem, Prague 2005, p. 58.

– žila 1926-2014, v mládí váhající mezi hudební a výtvarnou dráhou, nakonec vystudovala pražskou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Od padesátých let 20 století patřila do okruhu skupiny UB 12. V roce 1953 si vzala malíře Jiřího Johna. Věnovala se grafice a malbě, jejíž hranice postupně překročila.

Rozhovor v čase

Zborcený prostor. Vášnivý spánek. Mezi závěsy. Čekání. Rozhovor v čase. Nepřítomné tělo. Příchod – odchod. Blízká vzdálenost. Vymezení a komunikace – ten, který nepřichází sám. Osamělost. Kout. Co zbylo z anděla. Vymezení stropem. Stopy doteků. Odněkud někam. Strach. Vnoření. Odcházení. Podpírání. Prostoupení. Nůž. Paměť rodiny. Trvání mizejícího1.

Co kromě vlastních uměleckých děl dnes promlouvá za Adrienu Šimotovou, umělkyni, pro níž byla komunikace „cílem a taky štěstím“? 

Šimotová nastoupila na vysokou školu v roce 1945, tedy „tehdy, kdy každý přišel odněkud, z totálního nasazení, z grafické školy nebo z armády, ze Zlína nebo z Osvětimi. Někdo probouzen každodenní smrtí, někdo zahlédající oknem před zatčením prchajícího kamaráda; aspoň jedna utržená noha v kostkované punčoše utkvělá na sítnici“2. V politickém režimu, který se chopil vlády v Československu ještě za jejích studií a který omezoval svobodu (nejen výtvarného) projevu, prožila většinu dospělého života. Své pocity, sny, poznámky a zážitky si ale aspoň sama pro sebe zapisovala.

Ptáš se mne

zda ještě mluvím?

(Hlasitě)

Ptáš se mne

zda ještě slyším?

(Vzdáleně)

Ptáš se mne

zda ještě cítím?

(Přílišně)3

Tázání, diskutování a přijímání plurality názorů i jedinečnosti individuálního projevu charakterizuje uměleckou skupinu bez skupinového programu, která si dala název UB 12. Adriena byla členkou stejně jako její manžel – malíř Jiří John, a spolu s nimi další tři partnerské dvojice. Jak fungovala dynamika tohoto uskupení mužů a žen? „Je dost těžké o tom mluvit, pro mě byli všichni přátelé. Těšilo mě, že jsme byly manželské páry, a nutno říct, že svorné. Často se mluví o manželstvích v uměleckých kruzích jako o krizových, ale ta naše byla daleko méně krizová než většina ostatních manželství“4. „Ženy si v nich uchovávaly uměleckou identitu, takže nedělaly stejně jako muži“5. A jak výtvarnice dodávala, platilo to i naopak.

Do její generace vskutku patřila řada výrazných umělkyň, z nichž mnohé (včetně Šimotové) ve své tvorbě tematizovaly svou zkušenost ženy, většina z nich (včetně Šimotové) se ovšem nikdy nehlásila k feminismu. „Ženský problém jako skutečný problém necítím,“ deklarovala Adriena roku 1993 v anketě Věry Jirousové. „Domnívám se, že žena i muž jsou v jistém smyslu odlišné bytosti, ale oba dva reflektují tento náš jediný svět, ovšem každý jinak. A to je vzrušující. Z toho samozřejmě vyplývá i jiný přístup k výtvarné práci.“ Na otázku, co je ženské umění, odpověděla, že neví. „Ale vím něco o tom, jak se žena k umění staví. Zdá se mi, že muž, který v základě myslí abstraktně, si předem vytyčí ideu, ke které pak ve své práci intenzivně směřuje, zatímco žena svou ideu spíše tuší a vytváří během činnosti. Představuji si to obrazně jako přechod po lávce přes potok. Muž přecházející lávku je zahleděn na cíl, na druhý břeh, dívá se před sebe, aniž by sklopil oči a podíval se na to, jak klade nohy. Naproti tomu žena, buďme konkrétní, třeba já, ohledává každý centimetr terénu pod svýma nohama. Neví tolik o cíli, ale ví hodně o cestě“6.

„Sama se necítím ve vztahu k muži v žádném submisivním postavení.“ To pro Šimotovou platilo stejně tak v obecné rovině, jako v rámci soužití s Jiřím Johnem. „Každý jsme dělali po svém, protože jsme měli svoje vlastní témata,“ vysvětlovala stylovou nezávislost v tvorbě obou partnerů. 

Stále ještě žiji z tvé smrti

protože ona byla nultý rok

od kterého se začlo znovu počítat7

Johnův předčasný odchod v roce 1972 Adrienu hluboce zasáhl. Cítila, že blízký prožitek smrti ji změnil. „Tehdy jsem pochopila, že i já jsem mrtvá, a domnívala jsem se, že je pro mne navždy mrtvé zoufalství i štěstí. Ale teď vidím, že život jde dál, že žiji opět, přesto, že nesu v sobě otisk všeho, co tvořilo můj zmizelý svět.“ Později sama říkávala, že ji ona rána spolu s těžkým zážitkem okupace roku 1968 pomohly se najít: „Najednou se mi odkrylo, že to, o čem chci mluvit, je člověk a jeho pozice ve světě. Získala jsem pocit, že vím, co chci sdělit.“ Právě proto se označovala za umělkyni sedmdesátých let. „Nezajímá mne realismus, ale realita, nezajímá mne figurace, ale člověk,“ shrnula svůj postoj a u něj také zůstala. „Problém těla je pro mne jistě z těch prvořadých. Nese samozřejmě v sobě sexualitu a erotiku, ale já hledám a objevuji v těle a tělesnosti ještě nebo spíš hlavně něco jiného a podstatnějšího. Snažím se promýšlet tělo a tělesnost jakožto podmínku osobní existence každého z nás v co možná nejobecnějším smyslu… jako mnohoznačnou podmínku komunikace, lidských vztahů, lidské přítomnosti“8.

„Chtěla bych, aby se do vnitřního prostoru mých lidí vstoupilo, aby se divák stal jejich středem, jako jsem byla já, když jsem jimi zaplňovala svůj prostor.“ Společně s nalezením tématu Šimotová nadlouho opustila barvy, její díla se rozepjala do prostoru. „Sdělení, zprostředkované obrazem vnímaným pouze tradičními prostředky, mi už v určité chvíli připadalo nedostatečné. Pocítila jsem potřebu jiné, přímější komunikace.“ Materiálem se jí stal nejprve textil, pak především papír – křehký a nestálý, perforovaný, mačkaný i vrstvený. „Já pracuji s vrstvami, a zrovna tak čtu život, lidi i umění přes vrstvy“9.

„Ať to vezmu, jak to vezmu, můj život byl stejně šťastný jako nešťastný, a to není tak málo.“ Adriena Šimotová si vytvořila vlastní jazyk doteku. O svých dílech mluvila jako o zprávách zalepených v lahvi: „Jsem ráda, když pak ten vzkaz někdo vyloví a pochopí, co čte a co to znamená.“ 

Autorka Kristýna Péčová (2020).

1Názvy vybraných děl Adrieny Šimotové.
2Adriena Šimotová, Hlava k listování, Praha 1997, s. 151.
3Adriena Šimotová, báseň Ptáš se mne, 80. léta. 20. století.
4Milena Slavická, UB 12: Studie, rozhovory, dokumenty, Praha 2006, s. 210.
5Petr Volf, Okamžik rozhodnutí. Rozhovory o umění, Kant 2010, s. 347.
6Věra Jirousová, poll Žádné ženské umění neexistuje, Výtvarné umění 1993.
7Adriena Šimotová, báseň Tobě, 70. léta 20. století.
8Rozhovor Jany Šindelové s Adrienou Šimotovou, Ateliér 2007.
9Karel Hvížďala, Stopy Adrieny Šimotové. Tři dialogy s prologem a epilogem, Prague 2005, s. 58.