Lucie Svoboda Mičíková
– born 1986 in Tábor. She is a graduate of the Intermedia and Multimedia Studio at the Academy of Fine Arts and Design in Bratislava (Prof. Ilona Németh’s Studio „IN“). Her work straddles the line between lability and stability, between destruction and immutability. Her works are an interplay of materials based on creating often temporary objects, collages or scrimages. She works with architectural pronciples, which she implements in the form of drawings and spatial installation. Spontaneity and playful improvisation with the assembled materials are recast through layering and (ac)cumulation into fragile constructions – an environment somewhere on the fringes of the organic, crystalline and architectural. Architecture is conceived more broadly here, as a place-sanctuary, a localisation, the fixation of a place not only in terms of its spatial boarders but also in the sense of retrieving ephemeral phenomena such as memories, experiences and ideas. Lucie’s drawings – finely tectonic, fibrous structures – can be understood as the substantiation of a view of the world as a complicated, interwoven and structured whole. In her realisations (e.g. Milky River, 2016, When the Peaks of Our Sky Conect, My House Will Have a Roof, 2015, A House Freed from Its Floors, 2015 in cooperation with Zuzana Žabková), she undertakes spatial wall- drawings and frottages where architectural components are transformed into landscape compositions. The artworks begin to proliferate organically. The poetics of the material expands and fills in the gaps in the space.
My artwork is very intuitive as I am inspired by everyday activities, experiences, observations of the surroundings. I create from my inner need. When I have a longer break in my work, I feel incomplete. At the same time, art is my communication with the outside world. But my work as a teacher is also important to me. The immediacy of children and their world reminds me of my childhood and gives me the necessary relaxation and insight that we often lose in adulthood. In the last year (editor’s note: pandemic year 2020) I spend more time outdoors and on walks. Observing colors, the noise of water, views of the sky from a window or memories and experiences subconsciously get into my work. It also reflects my calm nature, slowness, and playfulness.
I enjoy architecture and the way how it subconsciously affects us, so I take it as a necessary part of my installations. As an example, I can mention the Kostka Gallery in Prague, where together with Zuzana Žabková we presented the exhibition House Liberated from Its Floors1. The Kostka Gallery is a very specific space of appx. 10 x 10 x 10 m, in which even good works of art are lost. Space engulfs them. In our installation, we pointed out the height of the ceilings with the help of a paper installation and videos, and the space thus became part of the exhibition. In the last few years, cooperation has played an important part of my work. Together with Zuzana Žabková, Nik Timková, Lucia Kvočáková and other artists from abroad, we form the Björnsonova collective, where I am mainly interested in the process of creating artworks and mutual dialogues, where everyone brings their own experiences into the process.
I connect architectural principles and intuitive installations with literary texts.
Literature can push your imagination. I title some of my art works with poetic verses, such as the already mentioned exhibition in the Kostka Gallery House Liberated from My Floors or my exhibition in the finals of the Oskár Čepan Award He lay down under a blade of grass to enlarge the sky23. I like to use the poetics of texts and through the titles I open the viewer’s imagination. In some installations, on the other hand, the literary work becomes the basis and part of the research, as was the case in my diploma thesis Tree Cities. Here I linked the book The Baron in the Trees by the Italian writer Italo Calvino, which deals with a boy who decided at the age of twelve that he would no longer live in a hypocritical society, with projects by architect Yona Friedman and other utopian architects., Their concepts addressed (among other things) the issue of an ever-expanding city and the associated constant building up of the earth’s surface.
Ecological themes thus enter my artistic work. But my works are supposed to be the opposite of reality and transfer the viewer to another, better place. I think there have been too many of these problems approaching us lately. The climate crisis, the divided society, now also the economic crisis. But I am optimistic, and I believe that we will somehow deal with that.
During my studies at the VŠVU, I got into the studio of Ilona Németh and Lucia Tkáčová, where I understood women’s strength and realized my own position as an artist. In our country, the term feminism is often understood very pejoratively. However, equality of opportunity, status and evaluation should be a matter of course. What is currently happening in the neighbouring states scares me a little. As a woman, I am very concerned about the Polish law on abortion, the enforcement of a similar law in Slovakia. I am not an activist by nature, but the idea that I will not be able to decide on my own body is unacceptable. I am afraid that people’s thinking is going backwards.
I do not create works from a specifically female perspective, but from a distance I can see a female element in them – whatever it is. Apart from that, during my pregnancy I already started a new cycle of collages. I wanted to record the physical changes in my body. I have not gotten to work since the birth of my daughter, who is now two months old. But every day I perceive how is she gradually discovering the world, how is she learning new things and what does ritual and order mean in life. I think she will give me a lot more and I will reflect it in my work.
Please see selection of works45678.
The text was written in collaboration with Miroslava Urbanová (2021).
1Image: Lucie Svoboda Mičíková, Collages from the series A House Freed From Its Walls, 2015 and Interlacement (olives), 2016, photo ChertLüedde Gallery. Courtesy of the artist.2Image: Lucie Svoboda Mičíková, He lay down under a blade of grass to enlarge the sky, 2018, installation for Oskár Čepan Award. Courtesy of the artist.
3Image: Lucie Svoboda Mičíková, He lay down under a blade of grass to enlarge the sky, 2018, installation for Oskár Čepan Award. Courtesy of the artist.
4Image: Lucie Svoboda Mičíková, Die Poesie des Materials, 2019, Gallery Schloss Wiespach, Hallein, Austria, curator Margit Zuckriegl. Courtesy of the artist.
5Image: Lucie Svoboda Mičíková, Die Poesie des Materials, detail, 2019, Gallery Schloss Wiespach, Hallein, Austria, curator Margit Zuckriegl. Courtesy of the artist.
6Image: Lucie Svoboda Mičíková, Milky River, Jelení Gallery, Prague, curator Barbora Klímová, photo Radek Jandera, 2016. Courtesy of the artist.
7Image: Lucie Svoboda Mičíková, River Deep Mountain High, 2019, Panel Gallery, Film and TV School of Academy of Performing Arts - FAMU, Prague, photo Richard Janeček. Courtesy of the artist.
8Image: Lucie Svoboda Mičíková, River Deep Mountain High, detail, 2019, Panel Gallery, Film and TV School of Academy of Performing Arts - FAMU, Prague, photo Richard Janeček. Courtesy of the artist.
– sa narodila v roku 1986 v Tábore. Je absolventkou intermediálneho a multimediálneho štúdia na vysokej škole výtvarných umení v Bratislave (prof. Ilona Németh’s Studio „IN“). Jej práca sa pohybuje v línii medzi schopnosťou a stabilitou, medzi deštrukciou a nemennosťou. Jej diela sú súhrou materiálov založených na tvorbe často dočasných predmetov, koláží alebo popisov. Pracuje s architektonickými zástavami, ktoré realizuje vo forme výkresov a priestorovej inštalácie. Spontánnosť a hravá improvizácia so zostavenými materiálmi sa pretavujú vrstvením a (ac)kumuláciou do krehkých konštrukcií – prostredia niekde na okraji organických, kryštalických a architektonických. Architektúra je tu koncipovaná všeobecnejšie, ako miesto-svätyňa, lokalizácia, fixácia miesta nielen z hľadiska jeho priestorových ustajnení, ale aj v zmysle získavania efemérnych javov, ako sú spomienky, skúsenosti a myšlienky. Lucie kresby – jemne tektonické, vláknité štruktúry – možno chápať ako zdôvodnenie pohľadu na svet ako komplikovaný, prepletaný a štruktúrovaný celok. Vo svojich realizáciách (napr. Mliečna rieka, 2016, keď vrcholy nášho Sky Conectu, Môj dom bude mať strechu, 2015, dom oslobodený od svojich podláh, 2015 v spolupráci so Zuzanou Žabková), realizuje priestorové nástenné kresby a mrazy, kde sa architektonické komponenty transformujú na krajinné kompozície. Diela sa začínajú organicky množiť. Poetika materiálu sa rozširuje a vypĺňa medzery v priestore.
Moje tvorba je velmi intuitivní, inspiruje mě každodenní činnost, zážitky, pozorování okolí. Tvořím ze své vnitřní potřeby. Když mám v tvorbě delší pauzu, cítím se tak trochu poloviční. Zároveň je to má komunikace s okolním světem. Důležitá je pro mě i moje práce učitelky. Bezprostřednost dětí a jejich svět mi připomíná mé dětství a dodává potřebnou uvolněnost a nadhled, které často v dospělém věku ztrácíme. V posledním roce (pozn. editorky: pandemický rok 2020) trávím více času venku v přírodě a na procházkách. Pozorování barev, šum vody, výhledy na nebe z okna nebo vzpomínky a zážitky se podvědomě dostávají do mé tvorby. Odráží se v ní i má klidná povaha, pomalost a hravost.
Baví mě architektura a to, jak na nás podvědomě působí, proto ji beru jako nezbytnou součást instalací. Jako příklad uvedu Galerii Kostka v Praze, kde jsme společně se Zuzanou Žabkovou prezentovaly výstavu Dům osvobozený od svých pater1. Galerie Kostka je velmi specifický prostor cca. 10 x 10 x 10 m, ve kterém se i dobrá umělecká díla ztratí. Prostor je pohltí. V naší instalaci jsme pomocí papírové instalace a videí na výšku stropů naopak poukázaly a prostor se tak stal součástí výstavy. V posledních pár letech hraje spolupráce důležitou součást mojí tvorby. Společně se Zuzanou Žabkovou, Nik Timkovou, Lucií Kvočákovou a dalšími umělci a umělkyněmi ze zahraničí tvoříme kolektiv Björnsonova. Na společné tvorbě mě zajímá především proces vzniku děl a vzájemné dialogy, kdy každý do procesu přináší své vlastní zkušenosti.
Architektonické principy a intuitivní instalace propojuji s literárními texty.
Literatura dokáže popostrčit vaši fantazii a představivost. Některá umělecká díla pojmenovávám básnickým veršem, jako například již zmíněná výstava v Galerii Kostka Dům osvobozený od svých pater nebo moje výstava ve finále Ceny Oskára Čepana Ulehl pod stéblo trávy, aby zvětšil nebe23. Ráda využívám poetiku textů a prostřednictvím názvů otvírám divákovu imaginaci. V některých instalacích se naopak literární dílo stává podkladem a součástí výzkumu, jako tomu bylo v mé diplomové práci Stromová města. Zde jsem propojovala knihu Baron na stromě italského spisovatele Itala Calvina, která pojednává o chlapci, který se ve svých dvanácti letech rozhodl, že už dále nebude žít v pokrytecké společnosti, s projekty architekta Yony Friedmana a dalších utopistických architektů. Jejich koncepce mimo jiné řešily otázku stále expandujícího města a s ním i spojené neustále zastavování zemského povrchu.
Do mé umělecké tvorby se tak dostávají i ekologická témata. Má díla mají být ale spíše opakem reality a přenést diváka na jiné, lepší místo. Myslím, že těch problémů se na nás v poslední době valí přespříliš. Klimatická krize, rozdělená společnost, nyní i krize ekonomická. Jsem ale optimistka a věřím, že se s tím nějak popereme.
Během studií na VŠVU jsem se dostala do ateliéru Ilony Németh a Lucie Tkáčové, kde jsem pochopila ženskou sílu a uvědomila si vlastní pozici jako umělkyně. U nás je pojem feminismus chápán často velmi pejorativně. Rovnost příležitostí, postavení a ohodnocení by ale mělo být samozřejmostí. To, co se nyní děje v okolních státech, mě trochu děsí. Polský zákon o interrupci, prosazování podobného zákona na Slovensku mě jako ženu velmi znepokojuje. Nejsem povahou aktivistka, ale představa, že nebudu moci rozhodnout o svém těle je nepřijatelná. Obávám se, kam se vrací smýšlení lidí.
Netvořím díla s pocitem, že se tak děje ze specificky ženské perspektivy, ale s odstupem v nich ženský element vidím. Ať je to už cokoliv. Kromě toho, například již v těhotenství jsem začala nový cyklus koláží. Chtěla jsem zaznamenat fyzické proměny mého těla. Od narození dcery, která má nyní dva měsíce, jsem se zatím k tvorbě nedostala. Každý den ale vnímám, jak postupně objevuje svět, jak se učí nové věci a jaký smysl má v životě rituál a řád. Myslím, že mi toho ještě hodně dá a v mé tvorbě se to projeví.
Ďalší výber prác45678.
Text bol napísaný v spolupráci s Miroslavou Urbanovou (2021).
1Obrázok: Lucie Svoboda Mičíková, Koláže zo série Dům osvobozený od svých pater, 2015 a Interlacement (olives), 2016, foto: ChertLüedde Gallery. S láskavým dovolením umelkyne.
