Veronika Šrek Bromová
– born 1966 in Prague, Czechoslovakia, Šrek-Bromová is a multimedia artist engaging with themes of identity, corporeality, sexuality and the development of her own rituals based on shamanism and diverse religions. She is active in art therapy. In 1999, Šrek-Bromová represented the Czech Republic at the Venice Biennale, and between 2001 and 2011 she ran the New Media Studio II at the Academy of Fine Arts in Prague. Šrek-Bromová currently teaches at the Anglo-American University in Prague. She has lived on a farm in Eastern Bohemia for over ten years, where she runs the Cabinet Chaos gallery, focusing on contemporary art and its intersections with environmental and ecological issues.
Documentation of her own life
I was always interested in photography. From the moment I had intelligence, I had a camera. Photographing myself is a nourishing and important experience. I enter into an interaction with space, environment, nature, light – with a scene that life and nature have brought to me. Of course, I also enjoy the subsequent work. It behooves me that everything is very open until the last minute – I can play with and manipulate the material freely.
Previously, I refrained from doing public performances. In essence I am quite shy and skittish. Perhaps that’s why all of my images are a bit overexposed. At the same time, the performative phase of my work is key. At the end of the 1990s, when I was in New York City (1998), I understood that what I was doing with myself in my photographs was self-performance. I have used this term since then. I understood that photography interests me most as a process, intercepting a process in time and space, and that my body is de facto material which I use to express internal processes and experiences from the world outside. Through self-performance, I synthesize and transform these experiences into subsequent cycles, or into a series recorded on photographs and video. It’s about putting on an act by myself, for myself, with myself. There is an aspect of self-awareness, seeking something, reconciling and communicating with myself. Sometimes it’s a self-portrait, sometimes a formulation of something more general. The self-portrait is the symbol of our times. Everyone is trying to find their “I” and can freely present it on social media, for instance. Working with various disguises, insights and approaches, I attempt to search for and discover how to be myself. This also acts as a pathway to the more spiritual aspects of life12345678.
I do not approach the creation of art with a specific program. Each set of photos has originated from an impulse, a concrete reason for coming into existence. I think it has a lot to do with how I live my life, what happens to me, what kind of partners I have, where I travel. My work serves as my diary. Once long ago I thought that photography interested me as a way of naturally mapping life. My work always, then, emerges from concrete experience. It may sound egotistical, but I am always immersed in my own life.
I already discovered long ago that working with one’s own body has its pros and cons. A person can get caught in a closed cycle. I don’t know what will come next, but it’s not strange to me to imagine that I would still use my body up to an older age, when I’m a grandmother. Perhaps it will still entertain me, I don’t know. This could be very scary, because our society doesn’t accept aging very well. We are all afraid of it. People of a certain age are considered useless. If my work were able to help change such perceptions, it would definitely be satisfying enough.
In the relationship between life and work, I have certain boundaries and limits that I defend. But it’s true that I generally perceive life from an artist’s point of view. I find beauty in things that many may find banal. Art should be about beauty. Even when it is completely unaesthetic, an aesthetic aspect can always be found. I am fascinated by the miracle of life and I am reminded of it in many situations. Self-communication is important to me, but I’m pleased that my creations allow me to communicate with others. Even when art shares personal, intimate things, it should result in communication, even if it is just that one person you meet at your own exhibition. I enjoy talking to people about my work. They reveal layers of myself that I might not even know about. Such feedback is very enriching9.
I find it a big responsibility as an educator to select students carefully and create a group that will continue to cooperate. I feel more like a presenter or a guide. I can share my personal experience, my story, with them, nothing more. Gently point them in a direction, help them communicate, give them some practical experience, help move information from other disciplines in their direction, which is always limited by school finances. It’s about showing students the broadest spectrum of possibility, stimuli and inspirational sources. Yet everyone must still find their own way101112.
My childhood and adolescence spent in my parents’ collage studio fundamentally influenced my thinking, behavior and attitudes toward work and technology. I was also just as strongly influenced by my stays in nature with my extended family. These bonds began to be intensively reawakened and renewed when I moved to the countryside 10 years ago. My husband and I and our two adopted children live on a farm, taking care of 4 hectares of land, and attempting to live in personal connection with nature. This experience influences my artistic work. I have begun to work with elements and rituals inspired by the folklore and spiritual practices of more nature-oriented peoples1314. The themes of ecology and nature are also part of the exhibition program of our gallery, where we hold discussions and workshops on these topics. It is a way for me to actively contribute to changing society151617.
This text was written in cooperation with Marianna Placáková (2020).
1See: https://artycok.tv/en/457/kingdoms.2See: https://vltava.rozhlas.cz/veronika-bromova-kralovstvi-5077794.
3Veronika Bromová, Zemzoo, 1998, New hall, Prague
4Veronika Bromová Království / Kingdoms, 2008,Arbor vitae, Prague.
5Charlotta Kotík. Post-Totalitarian Art: Eastern and Central Europe, [in:] Maura Reilly, Linda Nochlin (eds.), "Global Feminisms. New Directions in Contemporary Art", New York, Brooklyn Museum 2007, s. 156, 157.
6Image: Veronika Bromová, Pohledy, 1996. Courtesy of the artist.
7Image: Veronika Bromová, Zemzoo, 1999. Courtesy of the artist.
8Image: Království, 2008. Courtesy of the artist.
9Karolína Jirkalová, Sama pro sebe se sebou [Alone for herself], interview with Veronika Bromova, [in:] "Art&Antique", 2008(10), see: https://www.artantiques.cz/sama-pro-sebe-se-sebou.
10Milena Slavická, Veronika Bromová, Fotograf Magazine, 2006, n. 7, see: https://fotografmagazine.cz/magazine/nova-inscenace/portfolia/veronika-bromova/.
11See: http://testimonies.umprum.cz/en/veronika-bromova.html.
12Barbora Geržová, Inter-view, 2010, Nitra Gallery, Nitra,, p. 20–23.
13Image: Veronika Bromová, Ritual Performance of Balance and Unity, 2015. Courtesy of the artist.
14Image: Veronika Bromová, Exhibition Divný jaro, řečí přírody v kruhu koruny [Strange Spring, Language of The Nature In The Circle of A Crown], 2020, Prague. Courtesy of the artist.
15See: http://planeta-chaos.cz/en/galerie-gallery-kabinet-chaos/.
16See: https://vltava.rozhlas.cz/na-environmentalni-zal-nemam-cas-s-veronikou-srek-bromovou-a-marianou-serranovou-8073589.
17Veronika Bromová, Veronika Bromová. Příběh chaosu. [The story of Chaos], 2014, Václav Špály Gallery, Prague.
18Mariana Serannová, Veronika Šrek Bromová v perspektivě performance, magie a rituálu [Veronika Šrek Bromová in the perspective of performance, magic and ritual, [in:] Flash Art CZ/SK, 2019, n. 2, see: http://artbiom.cz/theory/12/mariana-serranova/16/veronika-srek-bromova-v-perspektive-performance-magie-a-ritualu.
– narozena 1966 v Praze v Československu, multimediální umělkyně, ve své práci se zabývá otázkami identity, tělesnosti, sexuality a rozvíjením vlastních rituálů vycházejících z šamanismu a různých náboženství, věnuje se arteterapii, v roce 1999 reprezentovala Českou republiku na Bienále v Benátkách, mezi léty 2001 a 2011 vedla Ateliér nových médií II na Akademii výtvarných umění v Praze, v současnosti působí na Anglo-American University v Praze, již přes deset let žije na statku ve východních Čechách, kde provozuje Galerii Kabinet Chaos, zaměřenou na současné umění s přesahy k přírodním a ekologickým tématům
Dokumentace vlastního života
Vždy mě zajímala fotografie. Od doby, kdy jsem brala rozum, jsem měla fotoaparát. To, že samu sebe fotím, je pro mě výživný a důležitý moment. Vstupuji do interakce s prostorem, prostředím, přírodou, světlem. Se scénou, kterou mi přihrává do cesty život a příroda. Samozřejmě mě baví i ta následná práce. Vyhovuje mi, že je to všechno hodně otevřené až do poslední chvíle, že si s tím materiálem mohu volně hrát a manipulovat.
Performance na veřejnosti jsem dříve nedělala. Ve své podstatě jsem velmi stydlivá a zakřiknutá. Všechny moje projevy jsou možná právě proto trochu přeexponované. Zároveň je pro mne performativní fáze v mé tvorbě klíčová. Koncem 90. let, kdy jsem byla v New Yorku (1998), jsem pochopila, že to co dělám sama se sebou ve fotografii je selfperformance. Tento termín od té doby používám. Pochopila jsem, že mě fotografie zajímá hlavně jako proces, zachycování procesu v čase a prostoru, a moje tělo je de facto materiál, který používám k vyjádření vnitřních procesů a zkušeností z okolního světa. Skrze selfperformace tyto zkušenosti syntetizuji a transformuji do výsledných cyklů, nebo sérií zaznamenaných ve fotografii a videu. Jedná o sebepředvádění se – sama pro sebe se sebou. Má to v sobě aspekt uvědomování si sebe sama, hledání něčeho, vyrovnávání a komunikace se sebou. Někdy jde o autoportrét, jindy spíš o formulaci něčeho obecnějšího. Autoportrét je symbol dnešní doby. Každý se snaží nacházet svoje já a může ho volně prezentovat třeba na sociálních sítích. Já se skrze práci s různými převleky, vhledy a vstupy snažím hledat a nacházet, jak být sama sebou. Zároveň je to pro mě cesta k duchovnějším aspektům života12345678.
K tvorbě nepřistupuji podle žádného programu. Každý soubor fotek měl nějaký konkrétní důvod vzniku, nějaký impuls. Myslím, že je to hodně spojené s životem, jak ho žiji, co mě v něm potkává, jaké mám partnery, na jaká místa se dostanu. Moje práce je zároveň deník. Kdysi dávno jsem si řekla, že fotografie mě zajímá z důvodu přirozeného mapování života. Má práce proto vždy vychází z konkrétního prožitku. Je to asi egoistické, ale jsem stále ponořená ve svém žití.
Už dávno jsem si uvědomila, že práce s vlastním tělem může mít své minusy a plusy. Člověk se může dostat do uzavřeného kruhu. Nevím, co bude, ale není mi cizí myšlenka, že budu průběžně používat svoje tělo až do vyššího věku, kdy budu stará babička. Jestli mě to bude ještě bavit, nevím. Může to být až strašidelné, protože tahle společnost obecně stáří příliš nepřijímá. Všichni se ho bojíme. Když člověk dosáhne určitého věku, tak je považován za nepoužitelného. Kdyby moje práce napomohla ke změně vnímání těchto věcí, tak to bude určitě dostatečná satisfakce.
Ve vztahu mého života a tvorby v sobě mám určité hranice a limity, které si hájím. Ale je pravda, že život stále vnímám z pohledu umělkyně. Ve spoustě věcí, které lidem přijdou banální, shledávám krásu. Umění by mělo být o kráse. Vždy je tam nějaká estetická rovina, i když je to zcela neestetické. Jsem fascinovaná zázrakem života a v mnoha situacích si ho uvědomuji. Sebekomunikace je pro mě důležitá, ale jsem ráda, když přes konečný výtvor můžu komunikovat i s širším publikem. Umění, i když vypovídá o osobních, intimních věcech, by mělo ústit v komunikaci. I kdyby to měl být jeden člověk, se kterým se člověk potká na vlastní výstavě. Baví mě bavit se s lidmi o své práci. Odkrývají mi vrstvy, kterých bych si ani nevšimla. Tato zpětná komunikace je velmi obohacující9.
Pro mě jako pro pedagožku je velká zodpovědnost studenty dobře vybrat a vytvořit skupinu, která spolu bude dál spolupracovat. Připadám si spíš jako konferenciérka nebo průvodkyně. Mohu jim předat svou osobní zkušenost, svůj příběh. Víc ne. Jemně ukázat nějaký směr, pomoci komunikovat, dát určitou praktickou zkušenost, zprostředkovat přísun informací z jiných oborů, což je stále omezené financemi školy. Jde o to, ukázat studentům co nejširší spektrum možností, podnětů a inspiračních zdrojů. Ale stejně si každý musí svou cestu najít sám101112.
Rané dětství a dospívání strávené v dílně na výrobu koláží mých rodičů mě zásadně ovlivnilo ve způsobu myšlení, chování i přístupu k práci a technologiím. Stejně tak silně ale na mě působily časté pobyty u příbuzných v přírodě. Tyto vazby pro mě v posledních deseti letech, kdy jsem se přestěhovala na venkov, začaly opět intenzivně vyvstávat a obnovovat se. Společně s mým mužem a dvěma adoptovanými dětmi žijeme na statku, staráme se o čtyři hektary půdy a snažíme se žít v osobním propojení s přírodou. Tento prožitek se promítá i do mé autorské tvorby, v níž jsem začala pracovat s přírodními elementy a rituály inspirovanými folklorem a spirituálními praktikami přírodních národů14. Ekologická a přírodní témata jsou součástí i výstavního programu naší galerie, kde pořádáme debaty a workshopy související s těmito tématy. Je to pro mě způsob, jak aktivně přispívat k současným změnám ve společnosti151617.
Text vznikl ve spolupráci s Mariannou Placákovou (2020).
1 https://artycok.tv/en/457/kingdoms.2https://vltava.rozhlas.cz/veronika-bromova-kralovstvi-5077794.
3Veronika Bromová, Zemzoo, 1998, Nová síň, Praha.
4Veronika Bromová, Království / Kingdoms, 2008, Arbor vitae, Praha.
5Charlotta Kotík, Post-Totalitarian Art: Eastern and Central Europe, [v:] Maura Reilly, Linda Nochlin (eds.), "Global Feminisms. New Directions in Contemporary Art", New York, Brooklyn Museum 2007, s. 156, 157.
6Obrázek: Veronika Bromová, Pohledy, 1996. S laskavým svolením umělkyně.
10Milena Slavická, Veronika Bromová, Fotograf Magazine, 2006, č. 7,viz: https://fotografmagazine.cz/magazine/nova-inscenace/portfolia/veronika-bromova/.
11Viz: http://testimonies.umprum.cz/en/veronika-bromova.html.
12Barbora Geržová, Inter-view, Nitrianska galéria, Nitra, 2010, s. 20–23.
13Obrázek: Veronika Bromová, Ritual Performance of Balance and Unity, 2015. S laskavým svolením umělkyně.
16Viz: https://vltava.rozhlas.cz/na-environmentalni-zal-nemam-cas-s-veronikou-srek-bromovou-a-marianou-serranovou-8073589.
17Veronika Bromová,Veronika Bromová. Příběh Chaosu, 2014, Galerie Václava Špály, Praha.
18Mariana Serannová, Veronika Šrek Bromová v perspektivě performance, magie a rituálu, [v:] Flash Art CZ/SK, 2019, č. 2, viz: http://artbiom.cz/theory/12/mariana-serranova/16/veronika-srek-bromova-v-perspektive-performance-magie-a-ritualu.
