Tereza Velíková
– born 1979. She studied Conceptual and Intermedia Design at the Academy of Arts, Architecture and Design in Prague under the guidance of Adela Matasová and later Jiří David, and continued her doctoral studies at the Academy of Fine Arts in Prague under Vladimír Skrepl. She entered the art scene in the second half of the noughties. Since then she has participated in numerous residencies, group and solo exhibitions in the Czech Republic and abroad. She has presented her work at the Jelení Gallery, the National Gallery, the Brno House of Arts, the House of Arts in České Budějovice, and the Gallery of Fine Arts in Cheb, among others. She has completed residencies in Albuquerque, New Mexico, Vienna and Long Island (NY). She has been researching interpersonal relationships and communication for a long time. She uses videos as her main means of expression, for which she writes scripts and collaborates with people from her community as well as professional actors. In 2014 she was nominated for the Jindřich Chalupecký Award. Among her most recent notable works is Hra hrdinů – The Game of Heroes, a multi-channel video installation prepared for Studio Hrdinů in Prague (2021/2022). Together with Tereza Severová and Barbora Zachovalová, she founded the Entrance Gallery, which she ran for almost 15 years. Her works are represented in collections of the Gallery of Fine Arts in Cheb, the Gallery of Modern Art in Hradec Králové and the Pori Art Museum in Finland.
For me, art is a compulsion, a way of thinking and the most natural way of self-expression. Nevertheless, I think that it for an art is more than necessary to be perceived as a profession. I think it’s about time that the status of the artist is finally established in our country, which would help to straighten out contemporary society’s view of artistic practice, or rather a kind of romantic idea of the artist. My artistic practice, for the time being, has a life of its own; it’s a changing organism that grows stronger at certain moments in its life and then weakens or stagnates at others.
I am most inspired by interpersonal communication, psychology and media theory. I am interested in the processes and structures of thinking, the functioning of memory, trauma, the ability to interpret the preimages we carry with us from childhood and further develop or, on the contrary, deliberately suppress. I am attracted to the ubiquitous moments of feeling absent, where it is difficult to trace where they come from. I also often turn to my personal history, to my family history, to the mental structures in which I am finding myself. I work with my own, other people’s and collective memory. And I find it endlessly fascinating to see how the others deal with12.
So it is obvious that I do not work with the topics that always resonate most with society at any given time. Nevertheless, I think that even the most topical topics are indirectly reflected in communication. The mechanisms of relationships, the structures of negotiation, life roles, feelings of missing something not described, and lately especially feelings of misunderstanding with one’s own memory, which is marked by overload, I find all this even in fragments of ordinary communication. I can see and feel the misunderstandings of overload in my surroundings as well. It is not then just the shallow truth of being tired. It’s a criticism of the system that generates fatigue.a reflection on the roles we play in the system, which at the same time, by their very nature we question. I work with language and stories that can be endlessly transformed and manipulated to become metaphors for the possibilities of interpretation they hold345.
But in a sense, my work has certainly changed naturally over the years. In recent years I like to use the term “slow art”, following the example of Markéta Kinterová. It goes slowly, but it goes exactly as it should. I am a mother of three children, which cannot help but influence my everyday life and therefore my artistic practice. The feeling of being overloaded with the responsibilities of being a mother, partner, teacher and artist is therefore something I project into my practice as a way of coping with reality67.
I am a living being, so the feminism is an integral part of my life and thinking. In my projects, then, it naturally manifests itself, although I don’t think about it purposefully. I hope that over time, feminism will become a natural part of life and the questions about whether and why it is important will simply disappear. I don’t like to refer to my work as feminist because I think it’s time to take feminism for granted. I’m a woman and therefore a feminist, and I can’t imagine that it should be any different in today’s world. Feminism for me means not only a sensitive relationship to the world, caring and tolerance towards other beings, but above all a balanced and tolerant relationship with oneself. It is a relationship like any other, which may go through a crisis or development, but that does not add or detract from its quality.
There is a constant imbalance between my professional and private life. However, I am learning to accept this imbalance as a kind of balance of its own kind and to work within it continuously8. I often reflect on my own role as a mother, paradoxically because of the doubts it provokes in me. At the same time, I myself feel that such doubts do not make sense and that this self-evaluation and comparison is a remnant of a distorted view of motherhood, of education and of the general role of women in society. But women don’t have to conform to different ideas about parenting than their own. So I myself am trying to get rid of the need to constantly compare myself to the expectations of the environment. In order to change the role of women, or any gender identity in society, it is necessary to undergo such a change, because only then can we educate our children as feminists, for whom tolerance and balanced relationships will be the norm.
In the snippets of interviews or monologues that I like to work with, a lot of themes that are fundamental to me come through. In seemingly innocent expressions and sentences, stereotypes and prejudices against anything can be sensed very well. It’s important for me to pick out and ironize such moments, or even just let them be heard. When I dissect the roles of others, I am looking for my own9.
The text was created in collaboration with Anežka Rucká (2022).
1Image: Tereza Velíková, Příkladné nedostatky, video, 12 min., 2022. Courtesy of the artist.2Image: Tereza Velíková, Hra hrdinů, multichannel installation, 45 min., 2021. Courtesy of the artist.
3Image: Tereza Velíková, Hra na tri, video 12 min., 2018. Courtesy of the artist.
4Image: Tereza Velíková, Podívala jsem se do prava, video installation, 2013. Courtesy of the artist.
5Image: Tereza Velíková, Špatně položená otázka, video installation, 2013. Courtesy of the artist.
6Image: Tereza Velíková, Vyplnit podle obsahu, series of digital prints, 2020. Courtesy of the artist.
7Image: Tereza Velíková, Mimo pointu, series of photographs, 2019. Courtesy of the artist.
8Image: Tereza Velíková, I step where I belong, video series, 2011. Courtesy of the artist.
9Image: Tereza Velíková, Hra o knize, video installation, 2014. Courtesy of the artist.
– narozena 1979. Vystudovala ateliér Konceptuální a intermediální tvorby na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze pod vedením Adély Matasové a později Jiřího Davida, v doktorandském studiu pokračovala na Akademii výtvarných umění v Praze u Vladimíra Skrepla. Na výtvarnou scénu vstoupila v druhé polovině nultých let. Od té doby se zúčastnila řady rezidencí, skupinových a samostatných výstav v Česku i zahraničí. Své práce prezentovala mimo jiné v Galerii Jelení, Národní galerii, Domě umění města Brna, Domě umění v Českých Budějovicích, či Galerii výtvarného umění v Chebu. Absolvovala rezidenci v Albuquerque v Novém Mexiku, ve Vídni nebo na Long Islandu (NY). Dlouhodobě se zabývá zkoumáním mezilidských vztahů a komunikace. Jako hlavní výrazový prostředek používá videa, ke kterým píše scénáře, při jejich tvorbě spolupracuje jak s lidmi ze svého okolí, tak s profesionálními herci. V roce 2014 byla nominována na Cenu Jindřicha Chalupeckého. Mezi její poslední výrazné počiny patří Hra hrdinů, multikanálová videoinstalace připravená pro Studio Hrdinů v Praze (2021/2022). Společně s Terezou Severovou a Barborou Zachovalovou založila Galerii Entrance, již se jmenovanými kolegyněmi téměř 15 let vedla. Její práce jsou zastoupeny ve sbírkách Galerie výtvarného umění v Chebu, Galerii moderního umění v Hradci Králové a Pori Art Museu ve Finsku.
Umění je pro mě nutkáním, způsobem myšlení a nejpřirozenějším způsobem sebevyjádření. Přesto si ale myslím, že je více než třeba, aby bylo vnímáno jako profese. Myslím, že je u nás na spadnutí, aby už konečně vznikl status umělce, který by pomohl narovnat náhled současné společnosti na uměleckou praxi, respektive na jakousi romantickou představu o umělci. Moje umělecká praxe si prozatím žije svým vlastním životem, je to proměnlivý organismus, který v určitých momentech života sílí a v jiných zase slábne nebo stagnuje.
Nejvíce mě inspiruje mezilidská komunikace, psychologie a teorie médií. Zajímají mě procesy a struktury myšlení, fungování paměti, traumat, schopnosti interpretace předobrazů, které si s sebou neseme z dětství a dále je rozvíjíme, nebo naopak záměrně potlačujeme. Přitahují mě všudypřítomné momenty pocitu chybění, u kterých je těžké vysledovat, odkud se berou. Často se obracím také ke své osobní historii, k historii své rodiny, k mentálním strukturám, ve kterých se sama pohybuji. Pracuji s vlastní, cizí i kolektivní pamětí. A nekonečně mě baví pozorovat, jak se právě s ní vyrovnávají ostatní12.
Je tedy zřejmé, že nepracuji s tématy, která vždy v danou chvíli nejvíce rezonují společností. Přesto si ale myslím, že se i ta nejaktuálnější témata v komunikaci nepřímo odrážejí. Mechanismy vztahů, struktury jednání, životní role, pocity chybění něčeho nepopsaného a v poslední době především pocity nedorozumění se svou vlastní pamětí, která je poznamenaná přetížením, to vše nacházím i v útržcích běžné komunikace. Nedorozumění z přetížení vidím a cítím i ve svém okolí. Není to pak jen plytká pravda o tom, že jsme unaveni. Je to kritika systému, který únavu generuje, jeto zamyšlení se nad rolemi, které v systému hrajeme, a které současně ze své podstaty zpochybňujeme. Pracuji s řečí a příběhy, které se dají nekonečně transformovat a manipulovat tak, aby se stávaly metaforou možností interpretací, které v sobě mají345.
V jistém smyslu se ale jistě moje tvorba v průběhu let přirozeně mění. V posledních letech ráda používám po vzoru Markéty Kinterové pojem ,,slow art‘‘. Jde to pomalu, ale jde to přesně tak, jak by to jít mělo. Jsem matka tří dětí, což můj každodenní život, tedy i mou uměleckou praxi nemůže neovlivňovat. Pocit přetížení z povinností matky, partnerky, pedagožky a umělkyně tedy i do své praxe jako určitou možnost vyrovnání se se skutečností promítám67.
Žiju, feminismus je nedílnou součástí mého života a myšlení. V mých projektech se pak přirozeně projevuje, ačkoli nad tím cíleně nepřemýšlím. Doufám, že postupem času bude feminismus přirozenou součástí života a otázky o tom, zda a proč je důležitý, jednoduše vymizí. Nerada o svých pracích mluvím jako o feministických, protože si myslím, že už je načase vnímat feminismus jako samozřejmost. Jsem žena a tedy i feministka a nedokážu si představit, že by to v dnešním světě mělo být nějak jinak. Feminismus pro mě znamená nejen citlivý vztah ke světu, péči a toleranci vůči ostatním bytostem, ale především vyrovnaný a tolerantní vztah k sobě samé. Je to vztah jako každý jiný, který může procházet krizí nebo rozvojem, ale to mu na kvalitě nepřidává ani neubírá.
Mezi mým profesním a soukromým životem je neustálá nerovnováha. Onu nerovnováhu se nicméně učím přijmout jako určitou rovnováhu svého druhu a v rámci ní kontinuálně pracovat8. Často reflektuji vlastní roli matky, paradoxně kvůli pochybnostem, které ve mně vyvolává. Sama zároveň cítím, že podobné pochybnosti nedávají smysl a toto sebehodnocení a porovnávání je pozůstatek pokřiveného náhledu na mateřství, na výchovu i na obecnou roli žen ve společnosti. Ženy ale nemusí splňovat jiné představy o výchově než ty svoje. Sama se proto snažím zbavit potřeby neustálého porovnávání s očekáváními okolí. Aby se role ženy, resp. jakékoli genderové identity ve společnosti změnila, je nutné takovou změnou projít, protože teprve pak dokážeme vychovat naše děti jako feministy*ky, pro které budou tolerance a vzájemně vyrovnané vztahy samozřejmostí.
V útržcích rozhovorů nebo monologů, se kterými ráda pracuji, prosakuje spousta témat, která jsou pro mě zásadní. Ve zdánlivě nevinných výrazech a souvětích se dají stereotypy i předsudky vůči čemukoli velmi dobře vycítit. Je pro mě důležité takové momenty vypíchnout a ironizovat, nebo i jen nechat být slyšet. Pitvám-li role ostatních, hledám tím tu svoji9.
Text vznikl ve spolupráci s Anežkou Ruckou (2022).
1Obrázek: Tereza Velíková, Příkladné nedostatky, video, 12 min., 2022. S laskavým svolením umělkyně.
