Marie Tučková (Ursula Uwe)
– Stage-name Ursula Uwe – born 1994 in Prague, the second of 5 children. Her parents raised us as Christians, so after elementary school she went to study at a Christian prep school. Marie spent four years there and then transferred to a graphic design high school. She works with installations combining performative, audio, and visual elements. These elements are often interconnected through text, transformed into lyrics, a video voice-over, an audio story, or a performance script. Her work investigates the politics of listening, the hierarchy of voices, various forms of collaboration, and the overlapping of political and poetic language.
Our mother was very invested in our upbringing. Starting at a young age, my siblings and I attended the Disman Radio Children’s Ensemble, religious instruction, musical instruments and vocal training. At Disman Radio Children’s Ensemble, we learned how to read and recite texts, act, record on air, dub voices, improvise, to be together and cooperate. Our piano teacher was gentle and caring, and our concerts bore a certain spirituality; something quite fundamental and yet exceptional. An important milestone for me was the departure of my father; a time of loss and abandonment, falling apart. I spent my ensuing teenage years taking care of my mother.
After high school, I enrolled in the Academy of Arts, Architecture and Design in Prague to study photography under Aleksandra Vajd, Hynek Alt, Vjera Borozan and Martin Kohout. I had an internship in Jerusalem and am now continuing my Master’s studies at the Dutch Art Institute Art Praxis in the Netherlands. Theoretically and in my art, I work with polyphony, group singing, listening as a method of collective survival, and forms of functioning and communication in a patriarchal society. Thematically, my previous work dealt with new technologies and social networks and relevant issues around the transformation of human perception and language and their influence on experience and beliefs12. My work consists of audio, performative and visual elements. I connect these areas through text, usually made into a song text, video commentary, soundscape, or performance script.
I am influenced by daily life, experiences of reality, dreams and perceptions that have previously been heavy for me to bear. Continuous questioning and learning leads to regularity. My environment, whether physical or spiritual, co-creates my work. I am influenced by personalities and stories I’ve heard or otherwise experienced, and these create the foundation for the stories I reshape. I revive myths by transforming them into everyday situations or ritual practices. I am interested in the fine details and more general processes in everyday life.
The frequent use of my alter ego helped me learn to objectivize situations and get to another place, find another way of sensitivity, develop my empathy and reflect upon the given problem or situation3. Ritual, authentic testimony and a kind of spirituality appear in my work. I try to blend a poetic statement with sound and visuals and transform it into a complex experience. I examine the interrelationships between text and sound and how they are presented in the medium of group performance4. I am interested in the collectivity and the choir as a vibrant voice, the collective voice represented in the choir; the synthesis of various voices merging into one voice; the creation of a composition56. I see a choir as an opportunity to assemble multiple voices and sounds, which, thanks to improvisation, can create a performance, a space for conversation, prayer or experience, an encounter to utilize and experience. I do not necessarily perceive a choir as a group of singers, but more as a group of listeners.
In 2020 I was one of the Jindřich Chalupecký Award laureates.7. I have a musical-performative synth pop duo with Eva Rybářová called Cloudy Babies8, and I am also a member of the folklore ensemble Lada9. The Sirens are silent, dried-up mermaids lie in the shower and the old ladies play the card game mariáš. They are resting, they are fate, and nothing could be more important. The sisters meet so they can love each other. They sing, and it is an event. Human and inhuman personalities intertwine endlessly, creating stories. They confess over and over amidst the chaos. The embodiment and experience of every detail of a long day, as well as a day of banality within a disintegrating whole. Listening is necessary when we communicate between species and communication is an essential aspect for a functional and satisfied collective. We are a group that continuously produces polyphony. Dapu Oma keeps asking how to become a better listener. She touches the walls, whose vibrations calm her body a bit. Sisters, this must be our common voice in a common body!
– Marie Tučková (2021).
1Image: Ursula Uwe, I think youre funny, haha. Courtesy of the artist.2Image: Ursula Uwe, You are looking for love in all the wrong places. Courtesy of the artist.
3Image: Ursula Uwe, Episode One Bunny's Departure. Courtesy of the artist.
4Image: Ursula Uwe, Cyberbaby. Courtesy of the artist.
5Image: Ursula Uwe, Sis of Styxx. Courtesy of the artist.
6Image: Ursula Uwe, Telo Fenix a Netvor. Courtesy of the artist.
7Image: Ursula Uwe, installation. Courtesy of the artist.
8Image: Ursula Uwe, Cloudy Babies. Courtesy of the artist.
9Image: Ursula Uwe, Lada. Courtesy of the artist.
– pseudonym Ursula Uwe – narodila se v roce ku 1994 v Praze jako druhá dcera z pěti dětí. Rodiče nás vychovávali v křesťanství, proto jsem odešla ze základní školy studovat na Křesťanské gymnázium. Tam jsem strávila čtyři roky a přestoupila na Střední školu grafickou v oboru fotografie. Pracuje s instalacemi kombinujícími performativní, zvukové a vizuální prvky. Tyto prvky jsou často propojeny prostřednictvím textu, transformovány do textů, video hlasu-over, audio příběh, nebo performance skript. Její práce zkoumá politiku naslouchání, hierarchii hlasů, různé formy spolupráce a překrývání politického a poetického jazyka.
Naše matka dbala na výchovu v širokém záběru. Navštěvovali jsme se sourozenci od raného věku Dismanův rozhlasový dětský soubor, hodiny náboženství, hudebního nástroje a zpěvu. V Dismanově souboru jsme se učili, jak číst a přednášet texty, hrát divadlo, nahrávat v rozhlase, dabovat, improvizovat, ale také jak být spolu a spolupracovat. Má učitelka klavíru přistupovala k hodinám s něžností, péčí a ke koncertování s určitou duchovností. Něčím zásadním a přece nesamozřejmým. Důležitým mezníkem byl pro mě pak odchod otce, tedy čas ztráty a opuštění, rozpůlení a následující čas dospívání strávený výchovou matky.
Po střední škole jsem nastoupila na Umprum v oboru Fotografie, postupně pod vedením Aleksandry Vajd a Hynka Alta, Vjery Borozan a Martina Kohouta. Strávila jsem stáž v Jeruzalémě a momentálně pokračuji v magisterském studiu na Dutch Art Institute Art Praxis v Nizozemí. Zabývám se teoreticky i ve své práci polyfonií, posloucháním jako jednou z metod kolektivního přežití a způsoby fungování a komunikací v patriarchální společnosti. Tematicky se mé dřívější práce vztahovaly k novým technologiím a sociálním sítím a v souvislosti s nimi otázkám proměny lidského vnímání, jazyka a jejich vlivu na prožívání a vnímání12. Moje práce se skládá ze zvukových, performativních a vizuálních prvků. Propojuji tyto sféry prostřednictvím textu, který se obvykle transformuje do textu písně, komentáře k videu, zvukového příběhu nebo scénáře představení.
Ovlivňuje mě každodennost, zažíváné skutečnosti, sny a vnímání, které mi dříve byly ve fungování zátěží. Neustálé tázání se a učení se pak stává každodenností. Mojí praxi spoluutváří moje okolí, ať už fyzické nebo duševní. Jsem ovlivněná osobnostmi i příběhy, které jsem slyšela nebo jiným způsobem zažila a na jejich základě příběhy přetvářím. Oživuji mýty transformováním jich do každodenních situací či rituálních praktit. Zajímá mě proces a každodennost ve svém detailu i celku. Časté použití alter eg mi napomáhá objektivizovat situace, pomáhá mi dostat se „jinam“ nebo hledat jiné druhy citlivosti, rozvíjet empatii, zpětně nahlížet na daný problém nebo situaci3. Snažím se spojit poetizovaný výrok se zvukem a vizuálností a transformovat jej do komplexního požitku. Zkoumám vzájemné vazby mezi textem a zvukem a jejich finální prezentaci v médiu kolektivní performance4. Zajímá mě kolektivita a sbor jako zvučný hlas. Kolektivní hlas reprezentovaný ve sboru, Sloučení rozmanitých hlasů, spojování do jednoho hlasu, vytvoření kompozice56. Sbor vnímám jako možnost shromáždit více hlasů a zvuků, které díky improvizaci mohou vytvořit představení, prostor pro rozhovor, modlitbu nebo zážitek, zkušenost k užití a prožití. Sbor nevnímám nutně jako soubor zpěváků, ale raději jako soubor posluchačů.
V roce 2020 jsem se stala spolu s ostatními finalisty laureátkou Ceny Jindřicha Chalupeckého7. Spolu s umělkyní Evou Rybářovou tvořím hudebně-performativní synth popové duo Cloudy Babies8 a jsem součástí folklorního sboru Lada9.
Sirény mlčí, vyschlá mořská panna leží ve sprchovém koutu a babičky hrají mariáš, odpočívají, jsou osudem a nic není důležitější. Sestry se sešly, aby se milovaly. Zpívají a je to událost. Osobnosti, lidské i nelidské se nekonečně proplítají a vytváří příběhy. Zas a zase vyznat se v chaosu. Ztělesnění a prožítí každého detailu dlouhého dne a stejně tak den jako banalitu v zavalitém celku. Poslouchání je potřeba v komunikaci mezi druhy a komunikace je nezbytný aspekt pro fungující a spokojený kolektiv. Jsme kolektivem, kontinuálně produkujícím polyfonii. Dapu Oma se nepřestává ptát, jak se má stát lepším posluchačem. Dotýká se zdí, které jí vibrací dodávají do těla trochu klidu. Tohle musí být náš společný hlas ve společném těle, sestry!
– Marie Tučková (2021).
1Obrázek: Ursula Uwe, I think youre funny, haha. S laskavým svolením umělkyně.
