Alžběta Bačíková
– born 1988 – an artist exploring documentary techniques in the context of an image moving in the art spectrum. She creates multi-channel installations based on video material. She often calls her works “Experimental documentaries” or “documentary portraits”.
The artist constantly steers clear of defined boundaries of documentary because of methods of her work, as well as presentation of the results in a gallery setting. Bačíková’s work is characteristic through a self-reflecting relationship with the medium she uses.
When she uses a camera, she keeps in mind the meta-context of application of this tool: its unreliability and construction limitations, as well as the image itself – the recording which by definition depicts a distorted reality, shed through a lens and recorded in grainy pixels.
She is also aware that the camera is not impartial and transparent. Through its meaning and functions it provokes certain reactions. Its mere presence has influence on recorded reality – people begin to act in a different way.
When recording portraits, whether of a Roma activist, a martial arts enthusiast or a blind person, it is important to create space for dialogue and cooperation between the artist and the protagonist.
The artist is interested in creating closeness and confrontation with her subjects, however “představa neutrálního a rovného vztahu mezi protagonistou a mnou jako autorkou by byla iluze. Přicházím do něj se svým záměrem a ovlivňuju výslednou podobu díla, což znamená, že jsem vždy v určité pozici „moci”, ale snažím se to vybalancovat vzájemným vyjednáváním během společného tvůrčího procesu.”
One of the strategies Bačíkova uses is operating outside the two-dimensional form of the image. The installations she creates in the gallery space broaden the boundaries of the film medium and enrich it with additional dimensions. Through the use of multiple screens, she creates relationships between various video materials, interlacing and layering many channels, including audio, dialogues and voiceovers. Moreover, she takes advantage of interdisciplinary aesthetics of the edit, often putting together images of a different quality, aesthetics and origin. With such methods, from the very beginning, Bačíková as a documentalist seems to question the objectivity of recorded image, which eventually rids itself of credibility, or even the illusion of objectivity. The self-reflecting quality of the works is the result of aesthetic and media awareness, which not only creates the cultural context of the work, but often becomes its contents.
Bačíkova’s PhD dissertation, titled Documentary Approaches in Contemporary Fine Art Moving Image (FAVU, Brno, 2018), was key in outlining the theoretical boundaries of her artistic practice. In her research Bačíkova observed creations of artists working with the medium of documentary video art. Through analysis of how other artists use the medium, she created a conceptual apparatus which she adopts within the tools she uses herself. The self-reflecting strategies of various creators appear as consequence of the critical approach to the medium itself and its ambivalent, cautious approach towards its ability to reflect reality/truth.
Running Report project (2017) is an example of such deconstruction of documentary material. The project is a three-channel video installation containing three films: Heroes (2017), Correspondence (2016) and Doctors (2016). All of the above are experimental, documentary portraits of three different male characters, nonetheless with each one Bačíková uses a different work method. Each of the works presents a different way of depicting reality and filtering through fiction. In the movies the artist presents: Ed (martial arts enthusiast and tire factory worker), Oliver (professional escort) and the old, single man, whose conspiracy theories were found on a popular internet file sharing portal, Uloż.to.
In the first part, Bačíková presents the portrait of Ed, fascinated by Chinese culture, who wrote a story about Qiu Jin (1875-1907, Chinese feminist, revolutionary and poet) and did it for the purpose of the movie. The viewer can see how Ed reads parts of his story, but also the struggle with his endeavor. He translates fragments of Wikipedia using Google Translate and cannot believe her incredible biography (quite unheard for a female character in China of that time), while simultaneously watching hand combat techniques and porn videos.
For Correspondence the artist commissioned two professional writers to write love letters, which later are read and interpreted by a couple of hired characters, professional escort and an actress.
In Doctors the artist uses found footage from the old man who published videos revealing a conspiracy between medical mafia and private investigator firms. The old man is obsessed with suspicions and fear of oppression and the omnipresent conspiracy, which affects his day-to-day life. He presents how he is able to outsmart those, who (according to him) constantly watch him. For instance, he describes how he secures his apartment: the table is covered with electronic tools, from mobile phones, cameras to wiretap detectors, all of which are meant to help him reveal the conspiracy.
Everything is recorded in poor quality, the image is grainy and unmistakably amateur. This “poor image”, a lumpen proletarian in the class society of appearances, ranked and valued according to its resolution, was juxtaposed with an aesthetic and high-quality recording of a professional actor, who recites conspiracy theories of the protagonist. The amateur material symbolizes and is the evidence of the condition of contemporary images: trembling, tired, exploited, constantly set in new contexts. The contrasting fusion of these materials blurs the unequivocal boundary between documentary and fiction, the real and the created. The cognitive status becomes suspended, the uncertainty of a documentary concept becomes legitimized.
Bačíková also brings her interest in the documentary side of visual arts into her curatorial practice. From 2017 to 2020 she worked as a curator for a gallery in Prague, where along with Anna Remešova she realised the Polityka Pravdy project (2017, until the end of 2018). They created a series of meetings and screenings, which became a research platform bringing together artists and theoreticians associated with the genre of documentary. The series consisted of five chapters, problematizing five different matters, such as: the relationship between a documentary and reality, events reconstruction, the image of the Other – the post-colonial perspective in a contemporary documentary. Similarly to her artistic practice, in her curatorial practice Bačíková focuses on creating space, a living format in which it is possible to create a society, relationships, creation of knowledge and discussion.
Text was written by Jolanta Nowaczyk based on interview with Alžběta Bačíková (2021).
1Image: Alžběta Bačíková, Encounter, 2018, movie still. Courtesy of the artist.2Image: Alžběta Bačíková, Heroes, 2017, movie still. Courtesy of the artist.
3Image: Alžběta Bačíková, Heroes, 2017, installation view. Courtesy of the artist.
4Image: Alžběta Bačíková, Correspondence, 2016, movie still. Courtesy of the artist.
5Hito Steyerl, In Defense of the Poor Image, 2009.
– narozena 1988 – je česká umělkyně zkoumající dokumentární techniky v kontextu pohyblivého obrazu na poli umění a tvoří z videomateriálů mnohokanálové instalace. Svoje práce často nazývá experimentálním dokumentem nebo dokumentárním portrétem. Absolventka FaVU v Brně, finalistka Ceny Chalupeckého 2018.
Umělkyně se svou metodou práce i prezentací výsledků v galerijním prostoru stále vymyká definičním rámcům dokumentu. Bačíkové praxi charakterizuje autoreflexe ve vztahu k užívanému médiu. Když pracuje s Umělkyně se svou metodou práce i prezentací výsledků v galerijním prostoru stále vymyká definičním rámcům dokumentu. Bačíkové praxi charakterizuje autoreflexe ve vztahu k užívanému médiu. Když pracuje s kamerou, přemýšlí rovněž o celém meta-kontextu užití tohoto nástroje – o jeho nástrahách a omezeních v konstrukci a samotném obrazu, zápisu, který je z podstaty zkreslený pohledem kamery, zachycený v zrnitých pixelech. Je si vědoma také toho, že kamera není nestranná ani průhledná. Svým významem i funkcí provokuje určité reakce – samotná její přítomnost ovlivňuje zachycovanou skutečnost – lidé se začínají zkrátka chovat jinak.
Během natáčení portrétů – ať už romské aktivistky, fanouška bojového umění nebo nevidomého – je důležité vytvořit prostor pro dialog a spolupráci mezi umělkyní a hrdinou. Bačíková se soustřeďuje na tvorbu Během natáčení portrétů – ať už romské aktivistky, fanouška bojového umění nebo nevidomého protagonisty – je důležité vytvořit prostor pro dialog a spolupráci mezi umělkyní a hrdinou. Bačíková se soustřeďuje na tvorbu blízkosti a konfrontaci s portrétovaným člověkem, ačkoli „představa neutrálního a rovného vztahu mezi protagonistou a mnou jako autorkou by byla iluze. Přicházím do něj se svým záměrem a ovlivňuju výslednou podobu díla, což znamená, že jsem vždy v určité pozici „moci”, ale snažím se to vybalancovat vzájemným vyjednáváním během společného tvůrčího procesu.”1
Jednou z Bačíkovou využívaných strategií je vykračování mimo dvourozměrný povrch obrazu. Tvoří instalace v galerijním prostoru, které rozšiřují hranice filmového média a dodávají dokumentům další rozměry. Využívá množství obrazovek a vytváří tak vztahy mezi různými videomateriály, proplétá je a vrství kanály včetně těch zvukových, dialogů nebo materiálů pro voice-over. Pracuje také s mezioborovou estetikou střihu, často spojuje obrazy různé kvality, estetiky a původu. Těmito postupy od samotného počátku Bačíková jako dokumentaristka zpochybňuje objektivitu zachyceného obrazu, který se nakonec sám přiznává ke své neobjektivnosti, zdůrazňuje svou nedůvěryhodnost. Autoreflexivní charakter děl vyplývá tedy z estetického a mediálního povědomí, které tvoří nejen kulturní kontext daného díla, ale stává se i jeho obsahem.
Její doktorská práce nazvaná Documentary Approaches in Contemporary Fine Art Moving Image (FAVU, Brno, 2018) byla klíčová v Její doktorská práce nazvaná Documentary Approaches in Contemporary Fine Art Moving Image (FAVU, Brno, 2018) byla klíčová v problematizování a určení teoretického rámce její umělecké praxe. V rámci svých výzkumů Bačíková sledovala tvorbu umělců pracující s médiem dokumentárního video umění. Díky analýze toho, jak ho jiní umělci využívají, vytvořila odpovídající pojmový aparát, který využívá při své tvorbě. Auto-reflektivní strategie různých tvůrců vyplývají z kritického přístupu k samotnému médiu a ambivalentního, opatrného přístupu k jeho schopnostem zprostředkovat realitu/pravdu.
Příkladem takové dekonstrukce dokumentárního materiálu je projekt Running Report (2017). Je to 3-kanálová videoinstalace obsahující tři filmy: Heroes (2017), Corespondence (2016) a Doctors (2016). Všechny jsou to experimentální dokumentární portréty tří různých mužských hrdinů, aPříkladem takové dekonstrukce dokumentárního materiálu je projekt Průběžná zpráva (2017). Je to 3-kanálová videoinstalace obsahující tři filmy: Hrdinové (2017), Korespondence (2016) a Lékaři (2016)23. Všechny jsou to experimentální dokumentární portréty tří různých mužských hrdinů, ačkoli v každé z nich Bačíková používá jinou metodu práce. Každý jinak konstruuje skutečnost a jinak se protíná s fikcí. Ve filmech umělkyně zachytila postupně: Edu (nadšenec bojových umění a dělník v továrně na pneumatiky), Olivera (profesionální společník) a staršího, osamělého muže, jehož konspirační teorie byly nalezeny na populárním serveru ke sdílení souborů Ulož.to.
V první části Bačíková portrétuje Edu, který se zajímá o čínskou kulturu a pro film sepsal vyprávění o Qui Jin (1875–1907), čínskou feministku, revolucionářku a básnířku. Vidíme ho, jak čte fragmenty svého příběhu, ale vede také nerovný boj s výzvou, již přijal: překládá fragmenty Wikipedie pomocí Google Translator, nevěří jejímu neuvěřitelnému životopisu (nezvyklému na ženu v Číně té doby) a zároveň sleduje bojové umění na střídačku s pornofilmy.
PPro video Korespondence umělkyně zadala spisovatelům, aby napsali milostné dopisy, které pak čtou a interpretují dva hrdinové – profesionální společník a herečka4.
Ve videu Doctors umělkyně využívá materiály nalezená na internetu, které nahrál starší muž. Publikoval svá videa, jež mají být důkazem jeho Ve videu Lékaři umělkyně využívá materiály nalezené na internetu, které nahrál starší muž. Publikoval svá videa, jež mají být důkazem jeho konspiračních teorií o spiknutí mezi mafií lékařů a detektivních firem. Jeho obsesivní podezřívavost a strach před pronásledováním a spiknutím všech ovlivňují i jeho každodenní život. Ukazuje, jak se mu daří přelstít všechny, kteří ho (podle něj) stále sledují. Vypráví mj., jak zabezpečuje svůj vlastní byt: jeho stůl je pokrytý množstvím elektronických zařízení – mobilů, kamer, přístrojů odhalujících odposlouchávání – jež mu v dekonspiraci mají pomoci.
Vše je nahrávané v nízké kvalitě, obraz je rozostřený a evidentně Vše je nahrávané v nízké kvalitě, obraz je rozostřený a evidentně amatérský. Tento “poor image”, a lumpen proletarian in the class society of appearances, ranked and valued according to its resolution5 je konfrontován s estetickým a velmi kvalitní nahrávkou profesionálního herce recitujícího texty konspiračních teorií hlavního hrdiny. Amatérské materiály symbolizují a svědčí o stavu současných obrazů: rozervaných, unavených, exploatovaných a stále zasazovaných do nových kontextů. Kontrastní spojení těchto materiálů stírá jednoznačné hranice mezi dokumentem a fikcí, skutečným a stvořeným, je upozaděn poznávací status dokumentu oproti koncepci vnitřně protikladné – nejistotě dokumentu.
ZZájem o dokument na poli vizuálního umění teď Bačíková přenáší také na svou kurátorskou praxi. V letech 2017–2020 pracovala umělkyně jako kurátorka v etc. galerii v Praze, kde spolu s Annou Remešovou realizovala projekt Politika pravdy od roku 2017 do roku 2018. Cyklus setkání a projekcí se stal výzkumnou platformou, kolem níž se soustředili umělci a teoretici spojení s dokumentem. Cyklus se skládá z 5 kapitol problematizujících pět různých otázek, mj. vztah mezi dokumentem a skutečností, rekonstrukce událostí nebo obraz Jiného aneb postkoloniální perspektiva v současném dokumentárním obraze. Podobně jako v její umělecké praxi se i tentokrát Bačíková jako kurátorka soustředila na vytvoření prostoru, živého formátu, v němž je možné vytvářet společenství, vztahy, povzbuzovat poznávání a diskusi.
Text napsala Jolanta Nowaczyk na základě rozhovoru s Alžbětou Bačíkovou (2021).
1Obrázek: Alžběta Bačíková, Encounter, 2018, movie still. S laskavým svolením umělkyně.
