Věra Janoušková
– born in 1922, died in 2010. She was graduated from the studio of Josef Wagner at the Academy of Arts, Architecture and Design in Prague in 1948. She also got married to the artist Vladimír Janoušek in the same year. In 1960, she became a founding member of the art collective UB 12, which was operating until 1965. After the normalization period started in the Czechoslovakia in 1968, Janoušková was not allowed to exhibit her works, which is why she presented them at unofficial exhibitions on occasion. Janoušková comes from a strong generation of artists, such as Eva Kmentová, Zdeněk Palcr, or Miroslav Chlupáč who experimented with the sculptural matter and formal figure modelling (so called new figuration). Most typically, Janoušková worked with collages using both paper and other materials. In 1963, she began to focus on sculptures made from welded enamelled sheet metal. The death of her live-long partner in 1986 affected both her personal and professional life greatly. In her late years, she began to work on her most characteristic welded objects again.
There is written in an encyclopaedic dictionary that I am the First Lady of Czech landfills, and I love it so much! [As a small child], I used to play with dolls and enjoyed climbing up trees and fighting boys a lot. I grew up in the country and we did not sense any differences between us. I cannot remember my first works of art, but I do have a recollection of something that stuck with me to this day. We used to play in this ravine where they were throwing household trash. There were so many broken pots. Before I started attending a primary school, I used to collect their handles with passion. They were white, brown, blue or striped, and I turned them into cow herds. I collect enamelled pots from the dumps to this day and turn them into sculptures. I come from the microregion under the Giant Mountains called Podkrkonoší which is full of mountains, hills and red soil which always astonishes everyone. There are also big stone deposits, such as Kozákov. It is a beautiful region. I always say that a sculptor should come from mountains because of morphology: the region is undulating and hilly. I went to school in the town of Nová Paka, where many sculptors were born, such as Kafka, Zivr, or Suchardová. It is a fruitful region1.
Vladimír [Janoušek, the husband of Věra Janoušková] came from the same region but we met at school in Prague in 1946. We got married in 1948 and left for Bulgaria for a year. We were under the tutelage of Professor [Josef] Wagner just like our whole generation of artists, such Chlupáč or Zoubek. We used to fight and discuss a lot, it was tempestuous, but I must say that opinions and attitudes become refined in debates2.
My first bigger creation came to be when our friend Alois Vitík passed away, which is why I made Anděl pro Vitíka (Angel for Vitík). It was a rather big sculpture. Then, I started to tear pots apart and make sculptures out of them. It takes your whole life before you figure out the knowhow. Vladimír was a rather orderly or structural type while I was more emotional. We had this American stove at home, and I used to take out the ashes, the cinders, and I took an interest in cakes which I mixed with plaster and created my first “cinder sculptures”, which is how one art historian called them [probably Ludmila Vachtová]. Vladimír would have definitely not approved this if he had seen it. We had both our studios in a villa in the district of Břevnov by then, him in the “jail” and me upstairs. We split up and it surely helped us achieve our very own expressions, because men always tend to drag you down somehow saying that “it is nonsense” or something like that… Finally, I was able to realize these nonsenses. Men and women have different dispositions. Women are more emotional which determines their artistic approach. Rationality is always secondary for them. However, one cannot generalize it. It can also be the other way around which is how I disprove this conventional idea, on the other hand!
People get rid of stuff, and I find it mournful that they throw out things which served them well for years. So, I take them and remelt them as a metaphor to breathe a new life into them. The sculpture which I call Povlečená postel (Changed bed) was created when the plain in Břevnov was being filled up and they were throwing out all sorts of things there. I discovered it there. It was a real iron bed with wires. It was so beautifully scrunched up. It spoke to me! But I found it during the day, and we lived in the villa nearby, so I did not find the courage to take it. My abnormality is that I was afraid someone else may take it! In the evening when it got dark, I ran and fetched it, and this is how this Povlečená postel sculpture made from asbestos-cement came to be. During the socialist regime, the so-called Iron Sundays (Translator’s note: Once upon a time, people in the socialist Czechoslovakia would put their scraps of iron onto the sidewalk for garbage collectors to pick up and recycle) were my paradise! People were giving me funny looks because I had my hands full of all sorts of scraps, so I always had my car parked nearby to put them somewhere fast. The other quite break-through piece was a tapestry called Odyssea (Odyssey), which was inspired by a French exhibition at the Žofín Palace, where the painter [Julius] Bissier had a horse in a chessboard embroidered on an old quilt. Then, I said to myself I would sew something myself and my favourite book at that time was Odyssey translated by Vaňorný34.
We founded the collective UB 12, they called us “Úplně Blbejch 12” (completely stupid dozen). Our first exhibition took place in the hall of the Czechoslovak Writer organization around 1962, maybe 1963. The installation was done by Stanislav Kolíbal and it was quite avant-garde. I was creating sculptures made from plaster and iron at that time and Kolíbal put them into breeze block, which was incredible. They even invited people from the radio but also warned us that it would not be good, but we were young and enthusiastic. A housewife-looking reporter came and asked Jiří John: “Sir, why do you make such sad paintings?” and then told me: “Ma’am, what are you doing? Your sculptures are not fit even for a cupboard!” And this is what the radio aired. The report gave us such a promotion that six thousand visitors came. It was such a great start. We could even go to Paris, but then came the year 1970, then general secretary Gustav Husák gave his speech, and everything ended for us. We were not allowed to exhibit anymore, which we were not used to because we were on the rise during the 1960s, but then came the abrupt fall. We were aware that dark times were upon us. Vladimír spent many nights walking in front of the studio, but we never left. We may have been out of the game, but other friendships became more intense because of it. Vladimír used to say that it is easy to work against something, because you know your enemy and what you do not want.
The statement of the author was created based on her profile by the Czech Television in 2005 and on the questionnaire by Věra Jirousová Žádné ženské umění neexistuje (There is no such thing as woman art, Výtvarné umění: umělecký časopis pro moderní a současné umění. Prague: Union of Visual Artists of the Czech Republic, 1993).
The text was created in collaboration with Eva Skopalová (2022).
1Image: Věra Janoušková, Anděl pro Vitíka (Angel for Vitík), 1972, Central Bohemian Region Gallery in Kutná Hora, see: muo.cz/sumeni-andelskych-kridel--1556/#.2Image: Věra Janoušková, Povlečená postel (Changed bed), 1964-65, Contemporary Art Gallery in Roudnice nad Labem, see: webumenia.sk/cs/dielo/CZE:4RG.S0058.
3Image: Věra Janoušková, Odyssea (Odyssey), 1948-49, 173 x 120 cm, private collection. reproduction from the book by Hana Jirmusová (ed.), Věra Janoušková – Retrospektiva, Český Krumlov 2022, 1, see: cs.isabart.org/person/75/works.
4Image: Věra Janoušková, Vladimír Janoušek, Míra času, 1960, oil, wood, 46 x 87 x 7 cm, see: artplus.cz/cs/aukcni-zpravodajstvi/1/janouskovi-za-2-miliony.
– narodila se v roce 1922, zemřela v roce 2010. Absolvovala studium v ateliéru Josefa Wagnera na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v roce 1948, v témže roce se také provdala za umělce Vladimíra Janouška. V roce 1960 byla zakládající členkou tvůrčí skupiny UB 12, jejíž činnost trvala až do roku 1965. S nástupem normalizace po roce 1968 Janoušková nemohla vystavovat a svá díla proto příležitostně prezentovala na neoficiálních výstavách. Janoušková patřila k silné generaci umělců jako byla Eva Kmentová, Zdeněk Palcr či Miroslav Chlupáč, kteří experimentovali s hmotou sochy a formálním zpracováním figury (tzv. nová figurace). Pro Janouškovou je nejtypičtější práce s koláží, a to jak v papíru, tak v dalších materiálech. V roce 1963 se začala věnovat skulpturám ze svařovaného smaltovaného plechu. Smrt jejího životního partnera v roce 1986 hluboce poznamenala její profesní i osobní život. Ke konci života se k tvorbě vrátila a pokračovala ve svých nejcharakterističtějších svařovaných objektech.
V jakémsi slovníku je napsáno, že jsem první dáma českých skládek – a mě se to moc líbí! [Jako malá] jsem si hrála s panenkami a šplhala jsem ráda po stromech, ale taky jsem se prala hodně s klukama. Rostla jsem na vesnici a ten rozdíl mezi námi se tam nijak nepociťoval. První výtvarné výtvory si nepamatuji, až na jednu věc, která mě drží dodnes. Hráli jsme si v rokli, kam se házel odpad z domácností, bylo tam plno rozbitých hrnců. V předškolním věku jsem vášnivě sbírala od těch hrnců ucha. Byla bílá, hnědá, modrá nebo pruhovaná a stavěla jsem si z nich stáda kraviček. Dodnes sbírám smaltované hrnce na smetištích a stavím z nich sochy. Jsem z Podkrkonoší, to je kraj hornatý kopcovitý a je tam červená půda, která vždycky každého udivuje. Jsou tam velká naleziště kamenů, třeba Kozákov. Je to krásný kraj. Já říkám, že by sochař měl být z hor, poněvadž je to tvarosloví: ta krajina je zvlněná a kopcovitá. Nová Paka, kam jsem chodila do školy, tam se narodilo mnoho sochařů – Kafka, Zívr, Suchardové – všecko je z Nové Paky, je to úrodný kraj na sochaře1.
Vladimír [Janoušek, manžel Věry Janouškové] byl z Podkrkonoší taky, ale potkali jsme se až v Praze na škole, byl to rok 1946. V roce 1948 jsme se vzali a odjeli jsme na rok do Bulharska. My jsme chodili k [Josefu] Wagnerovi, to byl náš profesor, to bylo požehnané, protože tam byl Chlupáč, Zoubek, celá naše generace. My jsme se i hodně hádali a přeli, bylo to bouřlivé, ale musím říct, že názor a přístup se tříbí z debat2.
Moje první větší věc vznikla, když zemřel náš kamarád Alois Vitík, tak jsem udělala Anděla pro Vitíka. To už byla velká plastika. Pak už jsem z hrnců, které jsem párala, sestavovala sochy. Na to padne celý život – než objevíte, jak na to. Vladimír měl určitý řád, nebo stavbu, kdežto já jsem spíš emotivní typ. Měli jsme tenkrát doma taková americká kamna a já jsem vybírala popel – tu škváru – a zaujali mě spečeniny, já jsem je pak doplňovala sádrou, a tak vznikly moje první „škvárovky“, jak je nazvala jedna z kunsthistoriček [snad Ludmila Vachtová]. To by mi Vladimír rozhodně byl neschvaloval, kdyby to byl viděl. To už jsem měla na Břevnově ve vile svůj ateliér a každý jsme byli ve svém – Vladimír byl dole v „šatlavě“ a já nahoře. Rozdělili jsme a určitě to pomohlo k vlastnímu výrazu, protože tě muž vždycky tak nějak strhuje, že říká „vždyť to je nesmysl“ nebo tak… Já jsem pak už mohla ty nesmysly realizovat. Mezi mužem a ženou je rozdíl v samotném založení. Žena je citovější a už tím je její přístup k výtvarné práci určován. Tím říkám, že rozumová stránka je u ženy až na druhém místě. Ale ani v tom nelze generalizovat. Bývá to i opačně, čímž tu konvenční představu rozdílu opět vyvracím!
Lidi se zbavují a mě připadá teskné, že vyhodí věci, které jim třeba léta sloužily. Tak já je seberu a tou metaforou přetavím tak, že žijí dál. Plastika, které říkám Povlečená postel, vznikla, když se zavážela břevnovská pláň a vysypávali tam všelijaké věci. A já jsem to objevila. Byla to skutečně železná postel s dráty a byla takhle krásně zmáčklá. Mne to tak oslovilo! Ale byl den a my bydleli ve vile, tak jsem si netroufala ji vzít – já říkám že moje nenormálnost je ta, že jsem se bála, že mi to někdo vezme! Nakonec večer, když se setmělo, jsem si pro ni doběhla a z toho vznikla tato plastika Povlečená postel z osinkocementu. Byla doba bolševika, to byli železné neděle – můj ráj! Lidi na mě blbě koukali, protože jsem měla plné ruce takových sajrajtů, tak jsem vždy parkovala autem blízko, abych to tam honem ukládala. Druhá dosti zlomová věc je goblén Odyssea, pro kterou mě inspirovala francouzská výstava na Žofíně, kde malíř [Julius] Bissier měl na staré dece koníka v šachovnici. Tehdy jsem si řekla, že si také něco ušiju a mojí nejoblíbenější četbou tehdy byl Vaňorného překlad Odyssey34.
Ustavili jsme se jako skupina UB12, říkali nám „úplně blbejch dvanáct“. Měli jsme první výstavu v síni Československého spisovatele (asi v roce 1962, možná 3) a Kolíbal nám dělal instalaci a měli jsme to docela avantgardní. Já jsem tehdy dělala plastiky ze sádry a železa a Standa je umístil na tvárnice – to bylo neskutečné. Tenkrát pozvali i rozhlas, varovali nás, že to nebude dobré – ale my byli mladí a nadšení. No, přišla tam taková hospodyně a nejdříve se zeptala Jiřího Johna: „Pane, proč tak smutně malujete?“ a pak ke mně „Paní, co to děláte? Vaše plastiky by si nikdo nedal ani na kredenc!“ Tak to šlo do éteru. Reportáž nám nakonec udělala takovou reklamu, že přišlo šest tisíc návštěvníků. Měla jsem tak dobrý start. To jsme mohli i do Paříže, jen pak přišel rok 1970 a Husákův projev a vše se utlo. Po roce 1970 jsme oba nemohli vystavovat, nebyli jsme na to zvyklí, protože ta šedesátá léta nás tak vynesla a pak byl prudký pád. Uvědomili jsme si, že pro nás nastávají neblahé časy, Vladimír dost nocí prochodil před ateliérem, ale rozhodně jsme neodešli. Doby, kdy jsme byli ze hry, zase zintenzivněli přátelství jiná. Vladimír říkával, že proti něčemu se dobře dělá, protože je jasný protipól, víš, co nechceš.
Výpověď autorky byla vytvořena na základě jejího portrétu, který připravila Česká televize v roce 2005 a dotazníku Věry Jirousové Žádné ženské umění neexistuje (Výtvarné umění: umělecký časopis pro moderní a současné umění. Praha: Unie výtvarných umělců, 1993).
Text vznikl ve spolupráci s Evou Skopalovou (2022).
1Obrázek: Věra Janoušková, Anděl pro Vitíka (Angel for Vitík), 1972, Central Bohemian Region Gallery in Kutná Hora, see: muo.cz/sumeni-andelskych-kridel--1556/#.
