Martina Smutná

– born 1989 – a PhD student at the Academy of Fine Arts in Prague. She graduated from the Prague Academy of Fine Arts and participated in numerous exhibitions and art projects. She was a finalist in the EXIT Award (2015), the Critics’ Award (2014), she participated in residence program at the “Izolyatsia” Cultural Center in Kiev and at the Czech Center in Bucharest. She received a fellowship at Academy of Fine Arts in Vienna where she developed her doctoral subject that focused on the origin and consequences of using the gender-different indication, such as “female painting”. She considers her artistic work as a language in which she talks about intimate, personal subjects but also general social issues. In some of her series she raises question of the relationship between the upper classes of the 18th century and today’s middle-class bourgeoisie. Her paintings are transgressing a confines between the past, present and apocalyptic future. Smutná portraits the relation between pursuit of change and disciplined inertia, tension between power and powerlessness. The last series of her paintings depicts a family and traditions and the risk of a generational traditions transfer, that can serve as an attempt to maintain “sameness”, which is the driving force of conservative policies.

/martinasmutna.com/ /works.io/martina-smutna/

/instagram.com/martina_drozd/

Before I entered the realm of academic education, the idea of freedom and power of artistic expression was my dominant way of understanding arts.

I had a quite romantic image but this has changed during the academic period.

Thus, my studies at the Academy of Fine Arts in Prague (AVU) provided an important background for my further practice. I intuitively searched for many different experiences  and artistic approaches not realising that I am looking for something deeper – a different, less hierarchical, less patronizing educational system.

At that time I have not contextualized the power-position of a teacher yet, but intuitively I did not feel comfortable having such a role model. Spending 6 years at AVU in-between many studios, proved, after all, as a good experience. I could participate in several practices and different approaches, but what they had in common was the “authority of master” rather than any kind of differentiating pedagogy.

Above that, all the studios I took part in felt like a boy’s clubs, although I studied alongside many great female colleagues. It was simply hard to recognise that there was something wrong with this gender topic. Only after shaking off the influence of my “alma mater” I could start analysing its heavily gendered power structure, which later became a subject of my theoretical work.

As a painter, I find my art production within its historical, masculine and selective context. This knowledge makes me create artworks very doubtfully. Although art institutions are seen as a gender-neutral space, the notions of artistic excellence, aesthetic virtue or artistic value are still represented by certain kinds of male energies. This opens the doors to challenging questions such as how to subvert the commodified painting medium into a critical instrument etc. (My diploma project was such a trial but it was treated as a betrayal of the medium. The dominant comment I have received from the committee was: “Why did you stop painting?”).

Despite my fatigue of such an environment I still find this medium most appealing and I enjoy finding a way to embody and represent the power relations through the paintings. I am absorbing thoughts and ideas which interest me in society and I am trying to transform them in the language of art. In my case this language usually talks about intimate, personal subjects but also general social issues. My main field of interest, thou, is in investigating the world of emotions and relations seen from a stereotypical perspective of gender roles. I often surround my depictions with specific historical, social or class references as an act of subversion. Sometimes I am having fun by approaching these topics with a sense of humor but at the same time I find it very disturbing how the tension in society grows as well as how much our society is classed. I like to bring historical references and mix them up with symbols of our present. 

In my paintings from the series History of disobedience you can see 18th century aristocrats trapped in a contemporary debate about climate change or other eclectic depictions. This cross-cultural dialog over centuries ironically raises a question whether our society progressed as much as we tend to think or we are stuck at reproducing an old social order but under a more up-to-date surface1. In the series “Loss” I turned a repetitive painterly gesture into an object between abstract painting and kitchen towel2. The symbol of domestic work referred to reproductive and unseen work of women3.

I truly appreciate methods of feminist theory (and practice) to embody important socio-political question. In my case it is not just a way to depict female figures as mothers, daughters, wifes, careworkers, friends or subjects of someone else’s needs. Through the feminist framework I was able to understand interconnection between underpaid feminized labour or unequal accessibility to education or healthcare while at the same time I could finally analyse my personal experience4.

It was through personal experience how I approached my doctoral research at first. Thus, the general focus of my research is the institutionalised gender inequality in the art production with emphasis on the painting medium and the concept of “old-master’s studios”.

This research brought me to the archive of the Academy of Fine Arts in Prague. By searching in the history of the Academy, I found reproduction of stereotypes and power dynamics in the language itself. Specifically, I focus on the supervisors‘ and examiners‘ assessments of diploma theses from the years 1994 – 2004. However, this “language of inequality” has been developed through decades as a consequence of the power relations at the male-dominated institutions. I analyse how this discourse causes inadequate self-doubt, suppress self-confidence as well as exclude women from the leading positions within academia. It is also striking what kind of qualities were assigned to women who were then framed as a “natural element” to oppose a male rationality. 

My theoretical work is interconnected with my work as a visual artist. By looking back to archive mapping experiences of my older fellow colleagues I try to understand my present as well as to build an inter-generational connection.

Text is based on interview conducted by Jolanta Nowaczyk (2021).

Jolanta Nowaczyk – born 1992, Prague-based visual artist and cultural worker. Last year she graduated from 7-months WHW Akademija in Zagreb, run by What, How and For Whom? collective. Co-creator of informal initiative Ciocia Czesia which helps Polish people in obtaining legal and safe abortions in Czech Republic.
1Image: Martina Smutná, Feast. History of Disobedience, oil on canvas, 2019. Courtesy of the artist.
2Image: Martina Smutná, Loss, mixed media on canvas, 2017. Courtesy of the artist.
3Image: Martina Smutná, Loss, mixed media on canvas, 2017. Courtesy of the artist.
4Image: Martina Smutná, Preparation. My Beautiful Day, 2020. Courtesy of the artist.

– narozena 1989 – je doktorandkou na Akademii výtvarných umění v Praze. Vystudovala pražskou Akademii výtvarných umění a účastnila se řady výstav a uměleckých projektů. Byla finalistkou Ceny EXIT (2015), Ceny kritiků (2014), účastnila se pobytového programu v kulturním centru „Izolyatsia“ v Kyjevě a v Českém centru v Bukurešti. Získala stipendium na Akademii výtvarných umění ve Vídni, kde rozvinula předmět doktorského studia zaměřený na původ a důsledky používání genderově odlišné indikace, jako je „ženská malba“. Svou uměleckou práci považuje za jazyk, ve kterém hovoří o intimních, osobních předmětech, ale také o obecných sociálních otázkách. V některých jejích seriálech vznáší otázku vztahu mezi vyššími vrstvami 18. století a dnešní měšťáckou společností. Její obrazy překračují hranice mezi minulostí, přítomností a apokalyptickou budoucností. Smutná vykresluje vztah mezi snahou o změnu a disciplinovanou setrvačností, napětím mezi mocí a bezmocností. Poslední série jejích obrazů zobrazuje rodinu a tradice a riziko přenosu generačních tradic, které mohou sloužit jako pokus o zachování „stejnosti“, která je hybnou silou konzervativní politiky.

/martinasmutna.com/ /works.io/martina-smutna/

/instagram.com/martina_drozd/

Než jsem vstoupila do oblasti akademického vzdělávání, byla pro mě zásadní myšlenka svobody a síly uměleckého vyjádření. O umění jsem měla docela romantickou představu, ta se ale vlivem akademického prostředí změnila. Studium na Akademii výtvarných umění v Praze (AVU) vytvořilo důležitý základ pro mou další praxi. V jeho průběhu jsem intuitivně hledala různorodé podněty a umělecké přístupy, aniž bych si uvědomila, že hledám ještě něco hlubšího – jiný, méně hierarchický způsob vzdělání, který by méně dohlížel a poučoval. V té době jsem postavení svých učitelů nechápala v souvislosti s jejich vlivem, ale intuitivně jsem cítila, že mi nevyhovuje vytvářet si tak výrazný vzor. Strávit 6 let na AVU i UMPRUM mezi mnoha ateliéry se koneckonců ukázalo jako dobrá zkušenost. Získala jsem mnoho zkušeností a poznala různé ateliérové přístupy, ale to, co je spojovalo, byla spíše „autorita vedoucího“ než nějaký nový, odlišný způsob pedagogiky. Kromě toho jsem se ve všech ateliérech cítila docela jako v pánském klubu, a to i přes to, že jsem studovala po boku mnoha skvělých kolegyň. Přestože jsme tuto genderovou nevyváženost měli na očích, bylo prostě těžké rozpoznat, že s tím něco není v pořádku. Teprve poté, co jsem setřásla vliv své „alma mater“, mohla jsem začít analyzovat, jakým způsobem byla její struktura vystavěná na výrazných rodových nerovnostech, což se později stalo předmětem mé teoretické práce. Jako malířka vnímám svou uměleckou produkci v jejím historickém a maskulinním kontextu, který má schopnost vyčleňovat jedny na úkor druhých. S vědomím této historické selekce se snažím svoji tvorbu vytvářet (sebe)kriticky. Přestože jsou umělecké instituce vnímány jako genderově neutrální prostor, dokonalý umělecký projev, estetická kvalita a výjimečnost nebo hodnota umění jsou přetrvávající vzorce, které se kulturně pojí s určitým typem umělce-muže. Tato témata otevírají dveře náročným otázkám, například jak z malířského média výborně uplatnitelného na trhu s uměním udělat kritický nástroj. (O něco podobného jsem se pokusila ve svém diplomovém projektu, ale reakce byly vedeny spíš směrem k mé „zradě“ malířského média. Jediný komentář, který jsem dostala od vedoucího komise bylo: „Proč jste přestala malovat?“). I přes únavu z takového prostředí je pro mě toto médium stále nejatraktivnější a baví mě hledat způsob, jak prostřednictvím obrazů zviditelňovat napětí mezi různými vztahy, například těmi mocenskými. Vstřebávám myšlenky a nápady, které mě ve společnosti zajímají, a snažím se o nich promlouvat svým uměleckým jazykem. Vznikají tak příběhy plné intimních a osobních prvků, které ale fungují díky propletení s obecnějšími sociálními tématy. Nejvíc mě zajímá svět emocí a vztahů a také to, jaké místo má emocionalita ve stereotypním dělení rodových rolí. Motivy obrazů často dotvářím různými historickými nebo sociálními odkazy – například propady mezi společenskými třídami. Jsou to jakési podvratné prvky, jejichž vytvářením se sice bavím, ale současně mě děsí rostoucí napětí a rozdíly ve společnosti, které se zdají být nepřekonatelné. Střípky odkazující k historii ráda míchám se symboly současnosti. Například na obrazech ze série „Historie neposlušnosti” jsou aristokraté z 18. století prostředníky v debatě o změně klimatu a podobné eklektické výjevy. Tímto mezikulturním dialogem napříč staletími se ironicky dotazuji, jestli naše společnost pokročila tak, jak si myslíme, nebo starý společenský řád vesele funguje dál jen v aktualizované podobě1. V sérii nazvané „Prohra“ jsem z repetitivního malířského gesta udělala objekt, který se mohl podobat abstraktní stejně tak jako kuchyňské utěrce2. Tímto symbolem domácí práce jsem odkazovala na reprodukční a neviditelnou práci žen3. Velmi oceňuji metody zkoumání důležitých společensko- politických otázek, které přináší  feministické teorie a praxe. Neberu si z nich jen o způsob, jak vykreslit ženské postavy jako matky, dcery, manželky, pracovnice, kamarádky nebo předměty naplnění potřeb někoho jiného. Feministické myšlení mi umožnilo vnímat souvislosti mezi podhodnoceným sektorem práce vykonávaným ženami nebo rozdílnými možnostmi vzdělání a zdravotní péče a souběžně s tím chápat svoji vlastní zkušenost a pozici4. A právě tato osobní zkušenost se stala prvotním impulsem pro můj doktorský výzkum. Z obecného hlediska se zabývá institucionalizovanými rodovými nerovnostmi v oblasti umění s důrazem na médium malby a mistrovské ateliéry, ve kterých se malba na českých školách vyučuje. Zaměření na „jazyk nerovností“ v akademickém prostředí mě dovedl do archivu školy (AVU). Dynamiku mocenských vztahů analyzuji na příkladu jazyka užívaného vedoucími a oponenty v hodnocení studijních výsledků. Zaměřila jsem se v ní na diplomové práce z let 1994-2005, přesto je z analýzy zřejmé, že podobné projevy mají kořeny mnohem hlouběji. Tento diskurz způsobuje u studujících nepřiměřené pochyby o nich samých včetně ztráty sebevědomí, a také má svůj podíl viny na nedostatku žen ve vedoucích pozicích v akademické sféře. Z analýzy také znepokojivě vystupuje frekvence, se kterou byly ženám přisuzovány „přírodní“ vlastnosti, které byly v opozici mužské racionalitě. Svoji teoretickou i uměleckou práci vnímám propojeně. Obratem k minulosti, mapováním zkušeností mých starších kolegů a kolegyň, se snažím porozumět tomu, v čem sama žiju i tvořím a také chci navazovat mezigenerační vztahy.

Text je založen na rozhovoru, který provedla Jolanta Nowaczyk (2021).

Jolanta Nowaczyk – narozena 1992 – je vizuální umělkyně, která žije a pracuje v Praze. V loňském roce absolvovala program WHW Akademija v Záhřebu, který organizuje kolektiv What, How and For Whom?. Je také spoluzakladatelkou iniciativy Ciocia Czesia, která pomáhá lidem z Polska s organizací bezpečných a legálních potratů v Česku.
1Obrázek: Martina Smutná, Feast. Historie neposlušnosti, oil on canvas, 2019. S laskavým svolením umělkyně.
2Obrázek: Martina Smutná, Prohra, kombinovaná technika na plátně, 2017. S laskavým svolením umělkyně.
3Obrázek: Martina Smutná, Prohra, kombinovaná technika na plátně, 2017. S laskavým svolením umělkyně. 
4Obrázek: Martina Smutná, Preparation. My Beautiful Day, 2020. S laskavým svolením umělkyně.