Marketa Garai
– born in December 1991 in Czechoslovakia, where her family emigrated from Hungary after the 1945 Benes Decrees. She lives in Prague, where she graduated from the Academy of Fine Arts in 2018 and also achieved a certificate in pedagogy. Garai is the first Czech artist to reflect on the theme of the status of women in the erotic industry, based on years of her own personal research project in which she alternated between different types of erotic jobs, for instance working as a dancer in nightclubs. Her exhibitions sparked the interest of the media, which resulted in more discussion on the theme in Czech society, and this also led to Garai’s work with an NGO offering guidance to women in the erotic industry. Garai also worked 6 years as a cultural editor, occasionally works in galleries, and applied (unsuccessfully) for a PhD program. Since 2019, she has changed her direction and her lifestyle dramatically, focusing on spiritual work, theoretical research and writing.
Sometimes people ask me if I am a feminist. I wonder how one becomes a feminist? Is that what happens? As a child, I never understood, for instance, why women were named according to men and why they had to take the -ova at the end of their names. I began to sign my name Garai (my mother’s Hungarian maiden name) and at the age of 14 I defended this choice to a social worker at the registry office, stating my free will. Am I a feminist? Sometimes someone tells me that I can’t be. I ask whether true feminism has its own criteria and conditions, and who decides them?
Whether as an artist, activist or simple human being, I have always been interested in the themes that concern me – sexuality, spirituality, my place in the world and in society, death. I believe that art is free, just like our spirits. We should not allow that to be altered.
My creative work is very personal. It is a way I can communicate things that I don’t want to express in a typical manner. My university studies with a concentration in art helped me create a new way of communicating in a specific context and think more about the relationships between things that are happening in the world. I am aware that my whole personality and creative work have been divided into two parts, private and public work, and then my own individual life. I find it problematic that as an artist I face external expectations, which to a certain degree formulate my expression.
I created a persona which I took on during my performances, whether I was in a gallery or working shifts at strip bars. From 2013 – 2016, the first years of my research, I gathered materials and information, photographed and filmed inside the nightclubs, and wrote stories. When I went to dance in Germany, my documents were taken away from me upon my arrival and the next day I was offered prostitution work in addition to my shifts as a dancer. Around the same time, unrelated to my work, I was the victim of an attempted rape assault in which I almost lost my life. (Near death experience.) These experiences are reflected upon in my work “Nikdo tě nezachrání” (No One Will Protect You), which was created for the exhibition “Tvář znásilnění“ (The Face of Rape) held at Prague’s Artwall Gallery in 2017. (Translator’s note: Artwall is the largest outdoor gallery in the Czech Republic, a public wall framing a road along the Vltava river in Prague, with 8 large spaces used for exhibiting art.)
It’s important for me to mention that in those years I was studying at the Academy of Fine Arts in studios which would not allow me to freely present my artwork. The system was such that one’s project had to be approved by a professor, but my professor didn’t find my work interesting and didn’t want to be associated with it. I was forced to go elsewhere.
I finished my research between 2016 and 2017. The first outcome was a one-day exhibition “I Am Not This Body” in the non-commercial gallery Berlinskej Model, located in the space of a former shop. I worked with the concept of the gaze from outside: I wrote on the window display “I Am Not This Body,” illuminated the space with neon lights, and danced all night in the window. In doing this, I criticized the male gaze and refused to be objectified. Anyone who entered the gallery found themselves in a bar environment in which a recorded message was playing instead of music. The message was the voice of the manager of a nightclub informing the dancers about new requirements at the club regarding longer hours and less pay, and verbal encouragement to take on prostitution work. In the center I was dancing, with “I Am Not This Body” expressing my rejection of the message in the recording – I am not just a piece of meat here to make money for someone’s club.
The following two interlinked performances then took place: “My Pimp, My Gallerist” (2016) and “My Gallerist, My Pimp” (2017). In these projects, the context is very important, because they directly criticize specific business agreements. In the Czech Republic, prostitution actually isn’t defined, but pimping is illegal. The biggest brothels circumvent the law by calling themselves agents for renting spaces to artistic performers. The club where I performed is located in the middle of Pražská tržnice, an area slated to become a cultural environment, but the only culture there for many years was this business. So I went there as an artist to inquire about renting the space, using their legal language, but of course each side was expecting a different
In the rented space, I curated the exhibition “Extracts of Desire” and held an art opening. In that moment, of course, a problem arose for me, because I had disrupted the club’s normal operations. However, the employees and I got into an interesting conversation about contemporary art.
In the second performance, the situation was reversed. For one day, I was represented by a gallery, and I offered sexual services at the opening of a commercial exhibition in a department store, in front of the tabloid press. I secretly arranged a second performer in advance to make sure that I could give the gallery owner a commission.
I concluded my research in 2017. I recounted my work in strip bars over five years in the video art “257,“ my involvement at a swingers’ club culminated in the performance “Swingers’ party“ and my research on Czech female porn stars ended with installations in erotic video booths in Žižkov (a neighborhood in Prague). The last performance on this theme took place as a shadow play at the 2018 Festival of Naked Forms. There I researched the experience of doing a strip show in which I could not see the audience.
The context keeps changing and the work is beginning to be less relevant within it, and my art work too, because in 2020 most of the jobs in the erotic industry have been facing restrictions. I wish working conditions were better. Personally, I am against the legalization of prostitution and lobby for decriminalization.
Text was written by Marketa Garai (2020).
– narozena 1991 – do tehdejšího Československa, kam se její rodina přesídlila v roce 1945 z Maďarska po vyhlášení Benešových dekretů. Žije v Praze, kde v roce 2018 absolvovala Akademii výtvarných umění a pedagogické minimum. Je první českou umělkyní, která reflektuje téma postavení žen v erotickém průmyslu na základě vlastního několika letého výzkumného projektu. V rámci něj vystřídala v tomto odvětví různá zaměstnání, například práci tanečnice v nočních klubech. Výstavy vzbudily mediální zájem, díky kterému se téma více otevřelo společnosti, a zároveň umožnilo Garai spolupráci s neziskovou organizací pomáhající ženám v sex byznysu. Markéta Garai také pracovala šest let jako kulturní redaktorka, příležitostně pracuje v galeriích a neúspěšně se hlásila na PhD. Od roku 2019 zcela změnila své zaměření i životní styl. V současnosti se více věnuje spirituální práci, teoretickému výzkumu a psaní.
Občas se mě někdo zeptá, jestli jsem feministka. Ptám se, tím se člověk stává? Jako dítě jsem například nerozuměla tomu, proč se všechny ženy jmenují podle mužů a s koncovkou -ová. Začala jsem se podepisovat Garai (maďarské příjmení matky za svobodna bez přechýlení) a konečně ve čtrnácti letech na matričním úřadě obhájila před sociální pracovnicí, že jde o mou svobodnou volbu. Jsem tedy feministka? Občas mi někdo sdělí, že feministkou být nemůžu. Ptám se, má skutečně feminismus svá kritéria a podmínky? A kdo o nich rozhoduje?
Ať už jako umělkyni, aktivistku nebo zkrátka lidskou bytost, mě vždycky zajímala témata se mnou úzce spjatá – sexualita, spiritualita, moje místo ve světě a společnosti, smrt. Věřím, že umění je naprosto svobodné, stejně jako naše duše. Neměli bychom dovolit, aby tomu bylo jinak.
Jsem v tvorbě velmi osobní, jde pro mě až o způsob sdělování toho, co nechci vyjádřit klasicky.
Studium na vysokých školách s výtvarným zaměřením mi pomohlo vytvořit si nový komunikační prostředek v určitém kontextu a víc přemýšlet o souvislostech například s děním ve světě. Vnímám, že tím se celá má osobnost i tvorba rozdělily na dvě části. Něco jako soukromé a veřejné práce a vlastně i život. Problematicky vnímám, že jako umělkyně čelím vnějším očekáváním, která určitým způsobem i formulují můj projev.
Vytvořila jsem si personu, se kterou jsem vystupovala během svých performance, ať už v galeriích nebo večer během směn ve strip barech. První tři roky mého výzkumu 2013 – 2016 jsem pouze sbírala různé materiály a informace, fotila a natáčela přímo v klubech, zapisovala si příběhy. Když jsem tancovala v Německu, hned po příjezdu mi byli sebrány veškeré doklady a druhý den mi nabídli práci prostitutky navíc k mým směnám tanečnice. V civilním životě jsem ve stejném období roku 2013 zažila přepadení s pokusem o znásilnění, během kterého jsem téměř přišla o život (Near death experience). Reflektuji tuto zkušenost v práci „Nikdo tě nezachrání“ vytvořenou pro výstavu „Tvář znásilnění“ na pražské Artwall v roce 2017.
Důležité je pro mě zmínit, že jsem v těchto letech studovala na Akademii v ateliérech, kde mi nebylo dovoleno prezentovat svobodně svou tvorbu. Systém u nás byl takový, že pedagog schvaluje projekt a moje téma mu nepřišlo zajímavé a nechtěl s ním být spojován. Byla jsem nucena odejít jinam.
Mezi lety 2016-2017 jsem výzkum dokončila. Prvním výstupem byla jednodenní výstava „Nejsem toto tělo“ (2016) v nekomerční galerii Berlinskej model sídlící v prostorách bývalého obchodu. Pracovala jsem s pohledem zvenčí, kdy jsem na sklo výkladní skříně umístila nápis „Nejsem toto tělo“, nasvítila ji neony a celý večer v ní tančila. Kritizovala jsem tím zároveň the male gaze, a vymezovala se vůči objektivizaci. Pokud vešel člověk do galerie, ocitl se v barovém prostředí, kde místo hudby hrál záznam z odposlechu. V této nahrávce jsou tanečnice nočního klubu managery seznamovány s novými opatřeními jako je delší pracovní doba a nižší plat a slovně motivovány k prostituci. Uprostřed toho všeho pak tancuji já a „Nejsem toto tělo“ je vymezením se vůči obsahu nahrávek – nejsem jen kus masa, který jejich klubu vydělává peníze.
Následovaly dvě propojené performance „Můj pasák, můj galerista“ (2016) a „Můj galerista, můj pasák.“ (2017). V mých projektech je velmi důležitý kontext, protože jde na cílenou kritiku například konkrétních obchodních smluv. V ČR není právě definovaná prostituce, ale kuplířství je trestné. Zákon se v největším nevěstinci obchází tím, že jsou sprostředkovateli pronájmu prostoru výkonným uměleckým performerkám. Klub se nachází v areálu Pražské tržnice, kde bylo přislíbeno vytvořit kulturní prostředí, ale jediná kultura po dlouhé roky byl tento podnik. Přišla jsem tam jako umělkyně žádat o pronájem prostoru, tedy používala jsem jejich právní mluvu, ale samozřejmě každá strana čekala jiný výsledek. Uspořádala jsem v pronajatém pokoji kurátorkou výstavu „Extrakty touhy“ a uspořádala vernisáž. Samozřejmě pro mě v tento moment nastal problém, protože jsem narušila běžný provoz podniku, ale vznikla zajímavá diskuze mezi mnou a zaměstnanci o současném umění.
V druhé performance je situace opačná, jsem na jeden dne zastoupená galerií a nabízím sexuální služby na vernisáži komerční výstavy v Obchodním domě za přítomnosti bulváru. Aby vlastně došlo k tomu, že dám galeristovi provizi, domluvila jsem tajně předem druhou performerku.
V roce 2017 jsem výzkum zakončila. Pět let práce ve strip barech shrnuje video art „257“, práci ve swingers klubu performance „Swingers party“ a výzkum kolem českých pornohereček instalace v Erotických video kabinkách v Praze na Žižkově. Poslední performance k tomuto tématu byla stínohra na Festivalu nahých forem v roce 2018, kdy jsem zkoumala prožitek během striptérského vystoupení, když publikum vlastně nevidím.
Kontext se stále mění, práce přestávají být v jeho rámci aktuální, má tvorba v podstatě také, protože v roce 2020 má většina povoláních v erotickém průmyslu omezenou činnost. Přála bych si, aby pracovní podmínky byly lepší. Osobně jsem proti legalizaci prostituce a propaguji její dekriminalizaci.
Text napsala Markéta Garai (2020).
