Libuše Jarcovjáková

– born 1952 – she is a Czech photographer, at the turn of the 1970’s and 1980’s she studied photography at FAMU, but real appreciation, and public presentation of her work came only after 2008. Her performance at the international photography festival Rencontres d’Arles in 2019 brought her international recognition. In addition to her passion for photography, Jarcovjáková has worked in various “quiet” professions since the 1970s – in the Svoboda printing house, she taught Czech as a foreign language for the Vietnamese minority, etc. In 1985, she moved to West Berlin, from where she returned to Prague after the Velvet Revolution and began working as a teacher at the Secondary Technical School of Graphic Arts. Even during the so-called “normalization”, she visited Japan, where she then returned several times during her life.


I have been working in the field since 1970. I needed to record my life from an early age, both through writing diaries, and then it was taking photos. Very soon, personal themes that were important as self-reflection began to appear in the photos. I come from an artistic family and the need to express myself visually was probably already given in my environment. However, the school was not very inspiring for me, we were raised as technical staff. At the time, I allegedly claimed that I wish to be a writer, collecting life experience to have something to write about. I acquired photography gradually, but until the end of the 1990s I had virtually no social demand other than my inner needs. Even though I got into situations where I was part of a group around Dr. Anna Fárová in Plasy in about 1981. There was a clear community of people around her at the time, where there was a platform for presenting our work. Basically, everything I did was out of inner need, with no hope of it being published (although there were small exhibitions that I managed to organize). In the end, it’s a bit of a miracle that I worked so persistently. In fact, it was never in the “professional” sense of the word, I probably wouldn’t introduce myself “Hello, I’m Libuše Jarcovjáková, a photographer”.

The cycle from the Svoboda printing house was one of the first moments when I stopped being afraid to take pictures of people. Hard to tell if it was documentary photo. At school, I was not able to take pictures of people from the front, but that was developing. However, this cycle is probably the first example of what photography served me for, i.e. in terms of understanding a life situation. I joined the printing house right after graduation. I thought that I would thus obtain the required political profile and that it would make it easier for me to enter university after the first unsuccessful admissions right after my graduation. I learned then that there is such a thing as a comprehensive assessment and that I would have difficulty with that. I thought that if I was a worker myself, it would be easier. But it wasn’t like that, and then I literally melted into that strange exoticism. Eventually, I spent several years there and started taking pictures of people between shifts. When I saw the photos in the darkroom, I found that they were a return ticket to normal life. I understood how bizarre the environment was. The exoticism that was in the characters – even Hrabal’s types – and also in the environment that was incredibly outdated and poisonous, due to toxic solvents. For the first time there, I experienced that I was photographing something somewhere, and thus I was gaining a mental distance from it and I could move on. I can say that I only exceptionally photographed themes that would not be personal1.

I have been teaching Czech to the Vietnamese minority since the 1980s. From the first moment, I knew then that I wanted to do this job, because I would be able to take pictures there. I was interested in those people, I was interested in the reaction of the society to them, I was always interested in Asia. Similarly, I went through it with the Roma, I really became friends with several families, visiting them repeatedly and travelling with them to Eastern Slovakia, etc. I was also involved in the volunteer movement, which was then organized by Dr. Zdeněk Pinc, a dissident and chartist, led a group of Roma children, for whom we organized summer camps. I took an active part for two or three years, and thanks to those children I became acquainted with their families. Without my commitment, I probably wouldn’t be able to do that. The same thing was repeated with the T-Club, or the Cuban minority2

I knew what it meant to do a photographic project, but I didn’t have systematic guidance, nor did I work with sociologists or anthropologists, ethnographers… It was all very intuitive. I was interested in visual differences, but also mental and human differences. I visited most families twice a week, for example. I spent an incredible amount of time there when nothing happened and in the meantime I took one or two photos. Teaching Czech to the Vietnamese community was a very complex and almost impossible task. We didn’t have any textbooks or methodologies, dictionaries, there was no preparation with an interpreter for some while… It was all basically intuitive language teaching, none of us were a trained teacher. Despite personal ties while playing games, we tried to understand what they were doing here, and they were beginning to understand why they were here. And then their illusions gradually broke down at the time… They also met with huge racism that was there. We teachers were the only filter that gave them a sense of tolerance. And as more and more groups came, from the first who arrived indoctrinated with the ideology of helping us “save our economy” and providing “brotherly help,” everything gradually turned into total skepticism. Purely economic reasons remained; it was essential to earn money for a sewing machine, moped and two bikes. Many photos were made so that they could send them home to Vietnam and show how well they were doing here.

This all happened in parallel, roughly from 1982 to 1985 when I was leaving for Berlin: I experienced several diverse worlds in one day. For instance I spent the morning with the Vietnamese, where I was teaching, then I visited a Roma family in the afternoon and went to my “T” (Technical School of Graphics) in the evening. I could change communities and found it fulfilling to photograph them – to process a theme systematically. Yet I didn’t receive any major response, despite I showed some photos from the Vietnamese minority at FAMU, or in the circle around Dr. Fárová. My more relevant exhibitions happened only after 2008, when I suddenly had time to look at my archives. Until then I just had boxes full of negatives that I kept moving from one place to another. 

In 1978, I was in Japan for the first time. Although I had a sixteen-day exit clause, I stayed for 60 days. And when I returned, it was clear to me that they would not let me go anywhere anymore. So I experienced the feeling of emigration in Japan and I realized that I was not the type for that. When I returned, I wished I could leave legally. Finally I let it go as an unfeasible thing and in the meantime I lived a very intense life, parties in the T club, etc. Gradually, however, I realized that I needed more challenge and experience abroad. So in the end I found a suitable partner in Berlin, but it was a three-year, complicated process. I was actually socially immune, because I taught Vietnamese, I was also married – resp. I divorced and soon asked to marry my German partner, so they couldn’t prevent me from going. Thus in the end I worked my way to the emigration passport, but during that time all the things in Berlin changed: the economic situation worsened, the agreed housing was gone, the work was gone. When I got there, I was in such a vacuum. At least I had a rented apartment as a base. Shortly afterwards, however, I had an accident, run down by a car, had three operations and a debt.

Eventually there was an opportunity to go to Japan again and I stayed there for over half a year. For the first time I worked to order and did commercial photography, I photographed fashion for various magazines. If I had known how to move between professionals and knew a little about how to do a photographic business, I could have had a successful career as a commercial photographer, because I had a lot of commissions. But I started to miss Europe and the position started to be unsustainable (repeated tourist visa extension). So before Christmas I returned to Berlin, where I actually started all over again. From the position where I took photos for the best magazines in Japan, I was glad that I could clean an apartment somewhere. But gradually I learned German and worked my way up to my own flat and my own circle of friends. Yet I still took pictures. From that time I have a series of self-portraits, which shows a considerable inner struggle, fears and feelings of joy. Suddenly everything broke at 1989, but if it hadn’t been for a strong relationship with my current partner, I’d probably still be there3.

I was a completely heterosexual person with a distinctive view of family life and marriage. I didn’t have an ideal childhood and I would say that my mother raised me quite as a feminist – for example, in that my grandmother and mother kept their own surnames even after the wedding. The role of men in our family was not privileged. Yet men, of course, attracted me, but I wasn’t a typical family type. I got married at the age of 27, and it was a full-fledged, albeit complex, relationship that lasted until the 1990s. We lived somewhat parallel lives, but there was (and still is) a strong bond between us. He then accepted that I could no longer survive in the then Czech Republic, and that I would therefore marry into Germany. We remained partners even then, after I remarried. Around the age of thirty, women began to appear in my life, so a long period followed when I lived clearly bi-sexually. When I tell this in the LGBTQ + community, those women usually don’t trust me and think I had to keep it a secret. But it was not like that at all, women began to attract me gradually. However, the shift from heterosexuality to homosexuality was mainly due to a relationship that was strong, important and monogamous. I don’t think it would be that exceptional. It is not always about sexual orientation being given by an innate disposition. From my young age I don’t remember that I would be interested in a woman or that I would have such fantasies. But I have always longed for independence and freedom in relationships. I have been with my partner for thirty years and it is a harmonious relationship, but I do not feel good in a purely lesbian category. It’s about a partnership where gender is secondary.

The text was created in collaboration with Eva Skopalová (2021).

1Image: Libuše Jarcovjáková, Night Shift, 1971. Courtesy of the artist.
2Image: Libuše Jarcovjáková, T-club, 1983-1985. Courtesy of the artist.
3Image: Libuše Jarcovjáková, Tokyo, 1986. Courtesy of the artist.

– narozena 1952 – je česká fotografka, na přelomu 70. a 80 let vystudovala fotografii na FAMU, ale skutečné ocenění, a veřejné vystavení jejího díla přišlo až po roce 2008. Její vystoupení na mezinárodním fotografickém festivalu Rencontres d’Arles v roce 2019 jí přineslo i mezinárodní ocenění. Jarcovjáková vedle své vášně pro fotografii pracovala od 70. let v různých „tichých“ profesích – v tiskárně Svoboda, vyučovala češtinu jako cizí jazyk pro ve Vietnamské menšině atp. V roce 1985 odešla do Západního Berlína, odkud se po sametové revoluci opět vrátila do Prahy a začala působit jako pedagožka na Střední průmyslové škole grafické. Ještě za normalizace navštívila Japonsko, kam se během života ještě několikrát vrátila.


V oboru se pohybuji od roku 1970. Potřebu zaznamenávat svůj život jsem měla od raného mládí, a to jednak skrze psaní deníků, a pak to bylo focení. Velmi brzy se začaly na snímcích objevovat osobní témata, která byla důležitá jako sebereflexe. Pocházím z výtvarnické rodiny a potřeba se vyjadřovat vizuálně už tak asi byla ve mně daná prostředím. Škola však pro mě moc inspirativní nebyla, byli jsme vychováváni jako techničtí kádři. Tehdy jsem o sobě údajně prohlašovala, že budu spisovatelka, že sbírám životní zkušenosti, abych měla o čem psát. Focení jsem si osvojovala postupně, ale až do konce devadesátých let jsem prakticky neměla žádnou společenskou poptávku kromě své vnitřní potřeby. I když jsem se dostala do situací, kdy jsem byla součástí skupiny kolem dr. Anny Fárové zhruba v roce 1981 v Plasech. Kolem ní bylo tehdy jasné společenství lidí, kde byla platforma pro prezentaci své práce. V podstatě vše, co jsem dělala, bylo z vnitřní potřeby, bez naděje, že to bude publikované (i když byly drobné výstavy, které se mi podařilo uspořádat). Nakonec je to trochu zázrak, že jsem tak soustavně pracovala. Vlastně nikdy to nebylo v tom „profesionálním“ slova smyslu, asi bych se nepředstavila „Dobrý den, já jsem Libuše Jarcovjáková, fotografka“. 

Cyklus z tiskárny Svoboda byl jeden z prvních momentů, kdy jsem se přestala bát fotit lidi. Těžko říct, jestli to byla dokumentární fotka. Já jsem na škole nebyla schopná fotit lidi frontálně, ale to se však vyvíjelo. Tento cyklus je však asi první ukázka toho, k čemu mi fotografie sloužila, tedy ve smyslu pochopení životní situace. Do tiskárny jsem nastoupila hned po maturitě. Domnívala jsem se totiž, že si vytvořím požadovaný politický profil a že mi to usnadní vstup na vysokou školu po prvních neúspěšných přijímačkách hned po maturitě. Dozvěděla jsem se tehdy, že existuje něco jako komplexní hodnocení a s tím budu mít potíže. Myslela jsem, že když sama budu dělnice, tak to bude snazší. Ale tak to nebylo, a pak jsem se tam doslova a do písmene v té zvláštní exotičnosti rozpustila. Nakonec jsem tam strávila několik let a začala mezi směnami fotit lidi. Když jsem fotografie uviděla v temné komoře zjistila jsem, že jsou pro mě zpáteční jízdenkou do normálního života. Pochopila jsem, jak moc je to bizarní prostředí. Ta exotičnost, která byla v charakterech – až hrabalovských – a i to prostředí bylo neskutečně zastaralé a jedovaté, kvůli toxickým rozpouštědlům. Poprvé jsem tam zažila to, že něco někde fotografuji, a tím od toho získávám mentální odstup a mohu se posouvat dál. Mohu říct, že jsem jen výjimečně fotila témata, která by nebyla osobní1.

Od 80. let jsem učila češtinu ve vietnamské menšině. Od prvního momentu jsem tehdy věděla, že tuhle práci chci dělat, protože tam budu moct fotit. Zajímali mě ti lidé, zajímala mě společenská reakce na ně, vůbec vždycky mě zajímala Asie. Podobně jsem si tím prošla i s Romy, s několika rodinami jsem se skutečně spřátelila, opakovaně jsem je navštěvovala a cestovala s nimi na Východní Slovensko atp. Také jsem se angažovala v dobrovolnickém hnutí, které tehdy organizoval dr. Zdeněk Pinc, disident a chartista, vedl oddíl romských dětí, pro který jsme pořádali letní tábory. Já jsem se dva nebo tři roky aktivně účastnila, a i díky těm dětem jsem se s rodinami seznamovala. Beze své angažovanosti bych to asi nebyla schopná dělat. To samé se opakovalo s T-Klubem, nebo kubánskou menšinou… Vše jsou to menšiny, protože tehdy člověk poznává něco kompletně jiného a asi mi byla dána velká empatie, protože jsem byla v těch společenstvích velmi brzy doma2.

Věděla jsem, co to znamená dělat fotografický projekt, ale neměla jsem soustavné vedení, ani jsem nespolupracovala se sociology, či antropology, etnografy… Vše to bylo velice intuitivní. Zajímaly mě vizuální odlišnosti, ale i ty mentální a lidské. Většinu rodin jsem navštěvovala třeba dvakrát do týdne. Strávila jsem tam neuvěřitelné množství času, kdy se nic nedělo a mezitím jsem vyfotila jednu nebo dvě fotografie. Učit ve vietnamské komunitě češtinu bylo velmi komplexní a téměř nesplnitelný úkol. Neměli jsme žádné učebnice ani metodiku, slovníky, nebyla žádná příprava, kdy by mezitím byl nějaký tlumočník… To vše bylo v podstatě intuitivní předávání jazyka, nikdo z nás nebyl školený lektor. Přes osobní vazby během hraní her jsme se snažili pochopit, co tady dělají, a i oni začínali chápat proč jsou tady. A postupně se jim tehdy bořily iluze… Naráželi i na obrovský rasismus, který tu byl. My učitelé jsme znamenali jediný filtr, který jim vytvářel pocit snesitelnosti. A jak jezdili další a další skupiny, od těch prvních, kteří přijížděli naočkováni ideologií o tom, že nám pomáhají „zachraňovat naše hospodářství“ a poskytují „bratrskou pomoc”, se postupně vše proměnilo v totální skepsi. Zůstaly čistě ekonomické důvody, podstatné bylo vydělat si na šicí stroj, moped a na dvě kola. Mnoho fotografií vzniklo na přání, aby je mohli posílat domů do Vietnamu a ukázat, jak se jim u nás dobře daří.

Vše tehdy probíhalo paralelně, zhruba od roku 1982 až do 1985, kdy jsem odcházela do Berlína, jsem prožívala několik odlišných světů v jednom dni. Například dopoledne jsem strávila s Vietnamci, kde jsem učila, pak jsem odpoledne byla na návštěvě u romské rodiny a večer jsem šla do Téčka. Uměla jsem střídat společnosti a naplňovalo mě fotit je – systematicky zpracovávat nějaké téma. Ale neměla jsem na to nějaké velké ohlasy, ačkoli jsem nějaké fotografie z vietnamské menšiny ukazovala na FAMU nebo v okruhu kolem dr. Fárové. Moje důležitější výstavy přišly až po roce 2008, kdy jsem najednou měla čas začít dívat se na svůj archiv. Do té doby jsem měla jen krabice plné negativů, které jsem stěhovala z místa na místo. 

V roce 1978 jsem byla poprvé v Japonsku, ačkoli jsem měla šestnácti denní výjezdní doložku, tak jsem tam zůstala 60 dní. A když jsem se vrátila, tak bylo jasné, že už mě nikam nepustí. V Japonsku jsem si tedy prožila pocit emigrace a uvědomila jsem si, že nejsem ten typ. Když jsem se vrátila, tak jsem si přála, abych mohla odejít legálně. Nakonec jsem to pustila jako nerealizovatelnou věc a mezitím jsem žila hodně intenzivním životem, večírky v klubu T atp. Postupně jsem si ale uvědomila, že potřebuji větší výzvu a zkušenost v zahraničí. Nakonec jsem tedy našla vhodného partnera v Berlíně, ale byl to tříletý, komplikovaný proces. Společensky jsem byla vlastně nepostižitelná, jelikož jsem vyučovala Vietnamce, také jsem byla vdaná – resp. jsem se rozvedla a záhy požádala o sňatek s německým partnerem, takže mi odchod nemohli nepovolit. Nakonec jsem se tedy dopracovala k vystěhovaleckému pasu, ale za tu dobu se všechny nasmlouvané věci v Berlíně změnily: ekonomická situace se zhoršila, domluvené bydlení bylo pryč, práce byla pryč. Když jsem tam přišla, tak jsem byla v takovém vzduchoprázdnu. Alespoň jsem měla půjčený byt jako zázemí. Krátce na to jsem však měla úraz, porazilo mě auto, tři operace a dluh. 

Nakonec se naskytla příležitost znovu odjet do Japonska a zůstala jsem tam přes půl roku. Poprvé jsem pracovala na zakázku a dělala komerční fotografii, fotila jsem módu pro různé časopisy. Kdybych byla bývala věděla, jak se pohybovat mezi profesionály a věděla něco málo o tom, jak se dělá fotografický business, tak jsem tam mohla mít úspěšnou kariéru komerční fotografky, protože zakázek jsem měla opravdu hodně. Po Evropě se mi ale začalo stýskat a ta pozice začala být neudržitelná (prodlužování turistického víza). Před Vánoci jsem se tedy vrátila do Berlína, kde jsem vlastně začínala zase úplně znovu. Z pozice, kdy fotím pro nejlepší časopisy v Japonsku jsem byla ráda, že mohu někde uklidit byt. Ale postupně jsem se naučila německy a dopracovala se k bytu a vlastnímu okruhu přátel. Ale pořád jsem fotila. Z té doby mám sérii autoportrétů, která ukazuje značný vnitřní boj, strachy i pocity radosti. Najednou se v 89 vše zlomilo, ale kdyby nevznikl silný vztah s mojí současnou partnerkou, tak bych tam pravděpodobně ještě byla3.

Byla jsem zcela heterosexuální člověk se svérázným pohledem na rodinný život a manželství. Neměla jsem ideální dětství a řekla bych, že mě maminka vychovávala docela feministicky – třeba v tom že babička i maminka si nechaly své vlastní příjmení i po svatbě. Role muže u nás v rodině nebyla nijak privilegovaná. Ale muži mě samozřejmě přitahovali, ale nebyla jsem typicky rodinný typ. Vdávala jsem se ve 27 letech, a to byl plnohodnotný, ačkoli složitý vztah, který trval až do devadesátých let. Vedli jsme trochu paralelní životy, ale mezi námi bylo (a dodnes je) silné pouto. On pak akceptoval to, že v tehdejším Česku už nadále nevydržím, a že se tedy provdám do Německa. Zůstali jsme i pak partnery, co jsem se provdala znovu. Kolem mých třiceti let se mi v životě začaly objevovat ženy, takže následovalo dlouhé období, kdy jsem žila jasně bi-sexuálně. Když tohle vyprávím v LGBTQ+ komunitě, tak mi ty ženy většinou nevěří a domnívají se, že jsem to musela tajit. Ale tak to vůbec nebylo, ženy mě začaly přitahovat postupně. Odklon od heterosexuality k homosexualitě však proběhl především díky vztahu, který byl pevný, důležitý a monogamní. Nemyslím si, že by to bylo tak ojedinělé. Není to vždy o tom, že by sexuální orientace byla dána s vrozenou dispozicí. Já si z mládí vůbec nepamatuji, že by mě zaujala nějaká žena, nebo že bych měla takové fantazie. Vždy jsem ale toužila po nezávislosti a svobodě ve vztazích. Se svojí partnerkou jsem třicet let a je to harmonický vztah, ale necítím se dobře v čistě lesbické kategorii. Je to o partnerství, kdy pohlaví je druhotné.

Text vznikl ve spolupráci s Evou Skopalovou (2021).

1Obrázek: Libuše Jarcovjáková, Night Shift, 1971. S laskavým svolením umělkyně.
2Obrázek: Libuše Jarcovjáková, T-club, 1983-1985. S laskavým svolením umělkyně.
3Obrázek: Libuše Jarcovjáková, Tokyo, 1986. S laskavým svolením umělkyně.