Eva Švankmajerová

– born 1940 and died 2005 – was a painter, poet, and scenographer and most of her work was created alongside Jan Švankmajer. She was born during World War II as a middle child of three siblings. The rivalry with them during her adolescence may have caused her temporary deafness, but she also suffered from other neurotic conditions. Her images from The Emancipation Cycle, where she challenged gender stereotypes, resonated in the 1960s. The principle of the puzzle, which resonated in her preoccupation with Mannerism and the work of Giuseppe Arcimboldo (1526–1593), is typical for her paintings. Sensing and understanding her own fragility accompanying elements of Surrealism, she and Jan Švankmajer became members of the Surrealist Group in 1970. In the mid-1990s, she began her long-term treatment for breast cancer.

A frightening childhood experience, whether it came from a real incident, a fairy tale, a bad dream—did you experience something like this that has left a lasting mark on you, or at least that you remember?

Machines. I am afraid of blenders, Trabants, Fiats, sewing machines, buzzsaws, ceramic furnaces, heating units, karos, irons, stoves, electric clocks, and gas pipes. I am constantly physically scared of them. That they will rip my arm off, that they will tear and attack my eyes. That they will kill me by a method invented for that purpose called ELECTRIC SHOCKING! I am terrified to even think about them, even to rely on them. I struggle with them, and they do incredible things to me that they do to no one else, and that other people cannot even imagine. They think and react to my thoughts. They are very intelligent, and I am not mean to them, they like me and abuse me to an unusual degree. But only as much as I can take. If just one of them could not handle any of my ideas, I would not write anymore.
I am afraid of cattle. I fear big game, domestic, commercial. I am terrified of pigs. Big dogs. Not the small ones anymore: my dog Ťapka broke it. There is one more small dog that likes me. I am too scared to go alone into the chicken coop, the pigeon coop. Sheep make me panic. I am afraid of cow herds and insects. Fleas and the like inspire a suicidal intent and a terrible dejection of spirit in me. I am scared of the telephone, I am terrified of all the ears that can hear me, of all the tapes on which my talking is recorded. I always fear that I am calling at the wrong time.
I am afraid of people. I have states of physical nausea among large numbers of strangers. I am scared of dealing with strangers. I develop the same condition as an insect. Despondency and death drive. This state is combined with an extreme state of disgust. Yes, fear, my faithful friend1.

Which places evoked in you a) fear, b) a sense of danger, c) magical effects?

I was scared in the basement. In our house in the town of Kostelec nad Černými lesy, there were two basements. One completely inaccessible, and even more frightening, and the other accessible by crossing the yard. To descend into it on wet stairs, slippery and steep. It smelled of mildew, and every now and then, a quick dark animal with a tail would flit across the yard. I have been scared to death to go there ever since.
My grandmother may have evoked a sense of danger in me, but her 26-year-old son died. My mother disappeared, even I forgot about her completely. It was perhaps safe only in the enclosed backyard surrounded by a beautiful garden full of flowers, old fruit trees, and various edible plants in the town of Velký Osek. The plain of Polepy and the blue sky and the silence that only the deaf can hear when the agitated blood is not thrumming in the recesses of their skulls with some private clamor. But none of this felt particularly safe.
I was magically attracted to speech corners, like laundry rooms, and doors with fryers. That is where the drained dramas took place2.

Did you have a special relationship with certain objects (which ones and how would you characterize it)?

The pencils had almost magical effects on me. The crayons and pieces from the Czech version of the board game Pachisi, with which I used to play small performances, singing weird, long, all-afternoon songs.
I remember the spoons which they used to put food in my mouth, but they also stuck them down my throat to look in it. They stared down my throat so often that the metallic stainless smoothness of these table guns still gives me chills now and then3.

Which fairy tales and children’s books did you enjoy?

The main source of my intellectual pleasures was found in huge fat books. That is, bound volumes of the magazine Hvězda – List paní a dívek pro venkov (Star – Countryside magazine for women and girls). The color-illustrated magazine was fully at my disposal. I could draw in it. They were bound in heavy books with hardback green boards. Strangely enough, I never tore the volumes or damaged them in any way. They were mine alone, no other child was interested in them or even offered them4.

Can you recall any strong affects or emotions?

When my mother’s twenty-six-year-old brother, Emanuel, died, the gates of paradise slammed shut and I stood in the world at two years old and in a completely new situation. I was taken away from my parents and returned three years later. I was taken to the orderly region of Polabí, but to the desperate mother of the deceased Emanuel. She cared for me lovingly but was just too hard hit by the misfortune. Until those two years, I had lived blissfully in a flowered blanket5.

Did you suffer from hallucinatory states, and how would you describe them?

I remember that when I was four years old, I had a serious illness, and I used to go to Kostelec for treatment. A maid came to tell me that I was going to die, that they were talking in the kitchen with the doctor. I think I remember my birth and my prenatal condition. I know that I took the news of my coming death again as very unfortunate. I was afraid of both death and birth throughout my childhood. I think I also remember the state before everything, such as my previous death. I do not know if this is some kind of hallucination from my childhood, I do not sense my pre-life form so acutely now, I also do not care about it that much anymore, but in my early childhood, I remembered with horror the moment of birth and what preceded it. Birth was preceded by the terror of life, the growing terrifying feeling of being in something horrible, icy, and raw. During my childhood, I woke up with the fear that I would seamlessly transition into death in my sleep. I remember the state of NOW NOW NOW something is changing, or going to be, or being lost… I believe I remember the penetration, the scrambling, the rush, the ice, seizing the field of life, and the immediate fear for my life. I believe that I remember that my life was indeed at stake, and the relief that I did not lose my life.
From my earliest childhood, I believe I witnessed my last death, and the scientists were glad to be rid of me. They talked over me for a while: One said they should not have talked like that, that I could hear them, and they were glad. It was a kind of helplessness, then there was nothing, and then there was the physical sensation of flight. I consciously flew to Europe; I remember that quite accurately from my earliest childhood. I know now that I flew to the very threshold6.

Which earliest words and sentences do you recall?

I remember words as tools of torture. Deaf people are bothered by a lot of noise in their heads, through which the whisper of words only sporadically penetrates. I know that my father was unhappy with my gradual deafness, and that I was not always so merely spiteful, that I was sorry and embarrassed that I could not hear him, especially when this inadequacy of mine gradually gave rise to the atmosphere that I was an inferior child7.

Tell us about the psychological attributes of your siblings—what were your relationships like?

The mood in the family was becoming somehow secretive in the presence of my grandmother who was very sympathetic to me. She treated me as her secret weapon and subtly urged me against everything. She was a supportive person. My mother caused me big harm. She created a scale of pseudo-criteria according to which my older brother was supposed to be a genius, and I was supposed to be a living example of the opposite of a gifted child. She fought desperately for every inch of evidence that could prove my limitations or stupidity. My older brother had learned this, and so I lived in contradictory circumstances. My father, grandmother, and a teacher (a friend of my mother’s) emphasized my talents. My mother hated my drawings and was jealous of my father’s ostentatious admiration. I remember my grandmother calling me from the garden when I was 5 years old. I walked into the house and there was a very pretty, smelly, strange lady sitting at the table groping me, I crawled under the table. The lady was crying and grandmother said: “Leave her alone, she will get used to it, she will come to you.” Then she kept shouting under the table: “Eva, who is it? This is your mother.” I was unpleasantly surprised.
But as a very small baby, I perceived my mother normally, without complications, everything changed with Emanuel’s death and never straightened out. Towards the end of my stay in Polabí, my mother had another child in Kostelec, where I was to return. A disgusting, dull, fat brother. He embarrassed me. All my childhood, I understood my father who did not like this brother of mine. He had high hopes for my older brother’s intelligence, though8.

How did you feel when you started attending school? 

It was agonizing, I was kidnapped from Polabí basically forever. In Kostelec, I was a neglected, sad child who found herself in a completely new situation and not among friends exactly. I felt tormented in school, especially due to the incomprehensible number of children gathered together, who resembled my brothers9.

What does dreaming mean to you? How do you think dreams function? What purpose do they have in your life? Do you see them as a message, prediction, riddle, or something to be analyzed?

In my opinion, dreams represent a message, because they can clarify what I am going through at the moment. Without guidance and without prohibitions. Without self-censorship. Oracles—I could find that in a dream too (see Martin’s dream about a trip to France). I do not see any riddles in dreams (I classify them as puzzles; secret messages clarifying the nature of things from a certain angle)10.

Do you think dreams have a meaning and do you experience them as much as your real-life experiences, or your memories of those experiences? Do dreams affect your waking life? In what way? Could you provide an example?

For me, dreams resemble my past lived memories, but they provide different consequences, of course, unless I react to my lived dreaming. But I cannot give an example because I do not easily admit that I am acting in accordance with my nocturnal experiences11.

Do you find recurring themes in your dreams? Do these themes correspond with your lived experience? Give an example. Why are these themes recurring?

I find recurring themes, they are derived from my waking life, but they also live on their own. I know that in certain moments of relaxation I can become aware of my dreams in their entirety, or when I am asleep, I happen to realize that I am sifting further through the circumstances that were prompted by the dream, not reality (if any). Once again, I cannot give an example, I cannot focus on that right now as when I focus, I cannot write. However, knowledge of them remains in me. The dreams I write down are usually those where I breach a certain prohibition, and I cannot indulge in writing down my dreams too often. I must not disturb my sleep, or I lose it. The themes of follow-up dreams seem to me outside the realm of my lived experience. They appear to originate from another layer than my consciousness—but I would hate to give you the impression that I am crazy. Our civilization views people who can perceive certain movements from nothing but energy as charlatans. It does not matter, but it feels terrible when I dream and I read books (or even write them) in a language unknown to me, but I understand it when asleep and am terribly interested!!!!!!!! I never wake up from such a dream voluntarily and am not consciously able to articulate even the sounds of the language I read, yet it happens to me so often12.

Do you dream about finding yourself in similar cycles or situations? What do you think they stem from?

When I was a child, I had a dream about Germans shooting at a car we used to drive to Velký Osek. I do not know what it stemmed from (perhaps a wish for someone to finally shoot someone else)13.

According to Freud’s theory, the artist, under the influence of the forces of repressed desire, turns away from reality to fantasy, which would lead them to neurosis which they avoid by exercising and regulating their infantile instincts and erotic desires, and its success then enables them to make new connections with reality. How and in what ways is this thesis acceptable or unacceptable to you?

Under the influence of the forces of repressed desire, I turn away from reality to fantasy, but I avoid neurosis by displaying it and regulating my infantile urges and erotic desires. The success of creating allows me to reconnect with reality to some extent, but it also sends me into other situations which I cannot handle and which harm my psyche in new ways.
The neurosis that I ceaselessly experience, and which really exists in me due to the influence of unsatisfied infantile instincts and erotic desires, is like that of a dragon with many heads, and I am allowed and permitted to throw myself into the madness and pleasures of fantasy and creating. It increases and expands over the years until it threatens even my physical health. I believe (if I am at all qualified to understand these internal agencies at this moment) that my capacity for creating has no effect at all on the insecurities, fears, compulsions, obsessions that consume me.
Years ago, when I became a PAINTER overnight, that is, a madam who is talked about and who has a local significance, for about four years, I was happy with what I was doing. Today, overwhelmed by fits of worries, those uncertainties, fears, compulsions, my success means nothing to me. If I want to understand the (social) meaning of this or that work, I must empathize with another person’s joy or resentment stemming from it. I sense only a vague fear of what the attention to my person will lead me into, of what I will be forced to bridge by withholding possible conversations in order to calm myself and listen to those uncertainties, to revel in fears…14

How and in what ways is the need for erotic excitement manifested in your work?

Without any erotic interest, I would not be interested in my work at all. My whole effort is actually my personal problem of ambivalent relationships with women. I am unable to love them, I hate them, and my interest in this crafty flora is undying. Because I have known from a young age, having been brought up in a healthy way, that homosexuals are unhappy people, thus the need for erotic excitement manifests itself in my work as a simplistically hidden homosexuality. I do not love men in my paintings. I cannot love them as humans. I look out for them15.

Under what circumstances does the erotic motif expressed by means of analogy have a more powerful effect on your excitement than when it is expressed directly?

At all times. There is much in me that does not allow me any excitement, interest, or even curiosity if I am a consumer of the immediate expression of an erotic situation. I leaf through the pornographic testimony of the times with indifference and disgust. I am not interested in this eroticism. I used to go watch locomotives as a child, I do not recall why anymore. I cannot feel an erotic interest in a scene describing a sexual act by means other than literature. I can use the idea of what is being described to excite me, but I know of almost no material from theatre, film, or pictorial documentation that excites me. However, I find, produce, and play with the means of analogy of the erotic motif with shamelessness and enthusiasm16.

The statement of Eva Švankmajerová was compiled from her responses in surrealist surveys published in the book Hádky v kompasu: surrealistické ankety 1951–1986 (Arguments in a Compass: Surrealist Surveys 1951–1986), edited by František Dryje – Šimon Svěrák – Ladislav Šerý (Prague: National Literature Memorial, 2023).

The text was written by Eva Skopalová (2024).

1A response of Eva Švankmajerová in a surrealist survey. “Anketa o strachu” (1979, Fear Survey), in Hádky v kompasu: surrealistické ankety 1951–1986 (Arguments in a Compass: Surrealist Surveys 1951–1986), edited by František Dryje – Šimon Svěrák – Ladislav Šerý (Prague: National Literature Memorial, 2023), p. 216.
2A response of Eva Švankmajerová in a surrealist survey. “Anketa k mentální morfologii” (1982, Survey of Mental Morphology), in Hádky v kompasu: surrealistické ankety 1951–1986 (Arguments in a Compass: Surrealist Surveys 1951–1986), edited by František Dryje – Šimon Svěrák – Ladislav Šerý (Prague: National Literature Memorial, 2023), p. 240.
3Ibidem, p. 242.
4Ibidem, p. 244.
5Ibidem, p, 248.
6Ibidem, p. 251.
7Ibidem, p. 253.
8Ibidem, p. 260.
9Ibidem, p. 262.
10A response of Eva Švankmajerová in a surrealist survey. “Anketa o snu” (1983, Dream Survey), Hádky v kompasu: surrealistické ankety 1951–1986 (Arguments in a Compass: Surrealist Surveys 1951–1986), edited by František Dryje – Šimon Svěrák – Ladislav Šerý (Prague: National Literature Memorial, 2023), p. 289.
11Ibidem, p. 291.
12Ibidem, p. 303.
13Ibidem, p. 307.
14A response of Eva Švankmajerová in a surrealist survey. “Anketa o sublimaci libida v umělecké tvorbě” (1976, Survey on Sublimation in Arts), in Hádky v kompasu: surrealistické ankety 1951–1986 (Arguments in a Compass: Surrealist Surveys 1951–1986), edited by František Dryje – Šimon Svěrák – Ladislav Šerý (Prague: National Literature Memorial, 2023), p. 198.
15Ibidem, p. 202.
16Ibidem, p. 204.
17Image: Eva Švankmajerová, Emigration, 1981, oil on canvas. Courtesy of Jan Švankmajer.
18Image: Eva Švankmajerová, From the Mutus Liber cycle, image no. 7 – “The end of the first work introduces the second one here”, 1999, oil on canvas. Courtesy of Jan Švankmajer.
19Image: Eva Švankmajerová, Riddle No. 2 – “Peace will be maintained if the people take the matter of preserving peace into their own hands, J. V. Stalin”, 1967, oil on canvas. Courtesy of Jan Švankmajer.
20Image: Eva Švankmajerová, Bed, 1976, oil on canvas. Courtesy of Jan Švankmajer.
21Image: Eva Švankmajerová, Monkey Alki, 1966, oil on canvas. Courtesy of Jan Švankmajer. 

– se narodila 1940 and zemřela 2005 – byla malířka, básnířka a scénografka a převážnou část své tvorby vytvářela po boku Jana Švankmajera. Narodila se za druhé světové války jako prostřední ze tří sourozenců. Rivalita s nimi v dospívání snad i způsobila její přechodnou hluchotu, trpěla však i jinými neurotickými stavy. V šedesátých letech zarezonovala její obrazy z Emancipačního cyklu, v němž rozporovala genderové stereotypy. Pro její malířskou tvorbu je typický princip rébusu, který rezonoval v zaujetí manýrismem a tvorbou Giuseppa Arcimbolda (1526–1593). Smysl a pochopení pro svou vlastní křehkost při surrealismu, se společně s Janem Švankmajerem stali v roce 1970 členy Surrealistické skupiny. V polovině devadesátých let se začala léčit s karcinomem prsu a podstupovala dlouhodobou léčbu.

„Děsivý zážitek z dětství, ať již byla jeho zdrojem skutečná příhoda, vliv pohádek, zlý sen – potkalo vás něco takového, co by vás trvale poznamenalo, nebo na co si alespoň vzpomínáte? 

Stroje. Bojím se mixérů, trabantů, fiatů, doplet, cirkulárek, keramických pecí, agregátů na topení, karem, žehliček, sporáku, elektrických hodin a plynového potrubí. Neustále se jich fyzicky bojím. Že mi utrhnou ruku, že se roztrhnou a napadají mi do očí. Že mě zabijou k tomu vymyšlenou metodou zvanou PROBÍJENÍ! Bojím se i na ně myslet, i na ně spoléhat. Zápasím s nimi a dělají mi neuvěřitelné věci, které nikomu jinému nedělají a které si ani jiní lidé nedovedou představit. Myslí a reagují na myšlenku. Jsou velice inteligentní a nejsem jim protivná, mají mě rádi a týrají mne v neobvyklé míře. Ale jen tolik, co unesu. Kdyby jen jeden z nich některý ze svých nápadů nezvládl, už bych nepsala.
Bojím se dobytka. Velké zvěře domácí, užitkové se bojím šíleně. Bojím se prasat. Velkých psů. Malých už ne – Ťapka to prolomil. Ještě jeden malý pes mě má rád. Bojím se sama ve slepičárně, v holubníku. Ovce ve mně vzbuzují paniku. Šíleně se bojím stáda krav a hmyzu. Blechy a podobný zvířata ve mně vzbuzují sebevražedný úmysl a strašnou skleslost ducha. Bojím se telefonu, mám hrůzu ze všech uší, co mě slyší, ze všech pásků, na kterých je mé mluvení. Bojím se, že volám nevhod.
Bojím se lidí. Mám stavy fyzické nevolnosti ve větším počtu cizích osob. Bojím se jednání s cizími osobami. Vzniká ve mně stejný stav jako v hmyzu. Skleslost a nutkání ke smrti. Tento stav je kombinován s krajním stavem hnusu. Jó, strach moje věrná kamarádka.“1

„Která místa ve Vás vzbuzovala a) strach, b) pocit nebezpečí, c) magické účinky?

Bála jsem se ve sklepě. V našem domě v Kostelci nad Černými lesy, tam byly sklepy dva. Jeden zcela nepřístupný, a tím víc hrozivý, a druhý přístupný po přejití dvora. Sestoupit do něj po vlhkých schodech, kluzkých a strmých. Byl cítit plísní a po dvoře se občas mihlo rychle tmavé zvířátko s ocáskem, kterého se od té doby bojím až k mdlobám.
Pocit nebezpečí snad vzbuzovala babička, ale zemřel jí šestadvacetiletý syn. Matka zmizela, dokonce jsem na ni zcela zapomněla. Bezpečně bylo snad jen na uzavřeném dvorku obklopeném krásnou zahradou, plnou květů, ovocných starých stromů a různých jedlých rostlin ve Velkém Oseku. Polepská rovina a modrý nebe a ticho, které slyší jen hluchý, když mu rozčilená krev neduní v končinách lebky nějakým soukromým kraválem. Jenomže to všechno nebylo nějak zvlášť velké bezpečí.
Magicky mě přitahovaly kouty s řečma, jako prádelny, a dveře se zápražím. Tam se odehrávala vysušená dramata.“2

„Měl jste zvláštní vztah k určitým předmětům (ke kterým a jak byste jej charakterizoval)?

Tužky měly pro mě až magické účinky. Pastelky a figurky z „Člověče, nezlob se“, se kterými jsem hrála výstupy. Zpívala podivné, dlouhé, celoodpolední písně.
Pamatuji si na lžíce, co mis nimi dávali jídlo, ale také mi je strkali do krku, aby si ho prohlíželi. Hleděli mi do hrdla tak často, že kovová nerez hladkost stolních zbraní mě dosud tu a tam zamrazí3.

Jaké pohádky a dětské knížky jste měl rád?

Hlavní zdroj mých intelektuálních radovánek se nalézal v obrovských tlustých knihách. Tedy ve svázaných ročnících časopisu Hvězda (List paní a dívek pro venkov). Barevně ilustrovaný časopis mi byl plně k dispozici. Mohla jsem do toho kreslit. Byly to těžké knihy, v tvrdých zelených deskách. Kupodivu nikdy jsem ty svazky neprotrhla a nikterak nepoškodila. Byly jenom moje, žádné jiné dítě o ně nemělo zájem, ani mu nebyly nabídnuty.“4

„Můžete si vybavit některé silné afekty a emoce?

Kdy jí zemřel Emanuel, šestadvacetiletý bratr matky, zaklapla vrata od ráje a já stanula ve světě dvouletá a ve zcela nové situaci. Odvezli mě od rodičů a vrátili za tři roky. Odvezli mě do spořádaného Polabí, ale k zoufalé matce zemřelého Emánka. Ta o mě pečovala s láskou, ale zrovna těžce zasazená tou ranou. Do těch dvou let jsem žila blaženě v květovaný peřině5.

Měl jste nějaké halucinační stavy, a jaké?

Pamatuji si, že ve čtyřech letech jsem měla nějakou těžkou chorobu, stonat jsem jezdila do Kostelce. Služebná mi přišla sdělit, že zemřu, že si to povídají v kuchyni s doktorem. Mám dojem, že si pamatuji na své zrození a prenatální stav. Vím, že jsem vnímala zprávu o své znovu přicházející smrti jako velmi neblahou. Celé dětství jsem měla strach ze smrti a z narození. Myslím, že si pamatuji i stav předtím vším, například předchozí smrt. Nevím, jestli se jedná o nějakou halucinaci z dětství, dnes už necítím tak ostře svou před životní podobu, je mi to také víc jedno, ale v raném dětství jsem s hrůzou vzpomínala na moment zrození a na to, co tomu předcházelo. Zrození předcházelo děs ze života, hrůzný pocit, že zase bobtná znám a budu v čemsi příšerném, ledovém a surovém. Celé dětství jsem se budila s obavou, že bych ve spánku mohla plynule přejít ve smrt. Pamatuji si stav: TEĎ TEĎ TEĎ cosi se mění, či bude, či ztrácí… domnívám se že, že se pamatuji na vzniknutí, na tu rvačku, na ten fofr, na led, na zmocnění se životního pole a na okamžitý strach o život. Domnívám se, že se pamatuji, že se skutečně o můj život jednalo, a na úlevu, takže jsem o život nepřišla.
Od svýho nejranějšího dětství se domnívám, že jsem byla svědkem svý poslední smrti a my ji spolu s vědci byli rádi, že se mě zbavili. Chvíli nade mnou hovořili: jeden říkal, aby tak nehovořili, že je slyším, a byli rádi. Byla to jakási forma bezmoci, pak nebylo nic a pak byl fyzický pocit letu. Vědomě jsem letěla do Evropy, to si pamatuji zcela přesně z nejranějšího dětství. Teď vím že jsem doletěla jen na samý práh.“6

„Na která první slova a věty si vzpomínáte?

Vzpomínám na slova jako na nástroj trýznění. Neslyšící jsou obtěžovány spoustou hluku v hlavě, skrz který se šepot slov prodírá jen sporadicky. Vím, že otec byl pro mé postupné hluchnutí nešťastný, a že jsem nebyla vždycky tak jen zlomyslná, že mi bylo líto a trapně, že ho neslyším, zvláště když z této mé nedostatečnosti postupně vznikala atmosféra, že jsem méněcenné dítě.“7

„Uveďte mentální rysy sourozenců – jaký byl váš vztah k nim?

Tato nálada v rodině se ale stávala jaksi tajnou v přítomnosti babičky, která mě byla velmi nakloněna. Chovala se ke mně jako ke své tajné zbrani a nenápadně mě proti všemu ponoukala. Byl to člověk, který mě podporoval. Matka bylačlověk, který mi škodil. Vytvořila jakousi stupnici pseudokritérií, dle kterých starší bratr měl být géniem a já živým příkladem opaku nadaného dítěte. Přímo zoufale se rvala o každou píď důkazu, který by mohl prokázat mou omezenost či hloupost. To se naučil můj starší bratr, a tak jsem žila v rozporných podmínkách. Otec, babička a jedna učitelka (kamarádka matky) zdůrazňovaly mé nadání. Matka nenáviděla mé kresby a žárlila na otcův ostentativní obdiv. Pamatuji se, že když mi bylo 5 let, volala mě babička ze zahrady. Vešla jsem do domu a u stolu seděla velmi hezká, vonící, cizí slečna, která se na mě sápala, zalezla jsem pod stůl. Slečna plakala a babička říkala: „Nech ji, ona si zvykne, ona k tobě půjde.“ Potom pořád křičela pod stůl: „Evičko, kdo je to? To je tvoje máma.“ Byla jsem nemile překvapena.
Ale jako úplně malé miminko jsem vnímala matku normálně, bez komplikací, všechno se změnilo Emanuelovou smrtí a nesrovnalo nikdy. Matka ke konci mého pobytu v Polabí dostala v Kostelci, kam jsem se měla vrátit, další dítě. Odporného, tupého, tlustého bratra. Bylo mi z něj trapně. Celé dětství jsem chápala otce, který tohohle bratra neměl rád. Velice doufal v inteligenci mého staršího bratra.“8

„Jak na Vás působil začátek školy? 

Začátek školy byl trýznivý, unesli mě z Polabí prakticky natrvalo. V Kostelci jsem byla zanedbané, smutné dítě, které přišlo zase do nové situace a ne mezi úplné přátele. Škola mě trýznila hlavně nepochopitelným množstvím shromážděných dětí, které připomínaly bratry9.

Čím je pro vás sen? Jaké funkce mu připisujete? Co pro vás znamená a jakou úlohu hraje ve vašem životě? Chápete jej jako poselství, věštbu, hádanku či předmět analýzy?

Sen chápu jako poselství, protože mě samé ozřejmuje, co prožívám. Bez výchovných zákazů. Bez autocenzury. Věštbu – i to bych ve snu nalezla (viz Martinův sen o cestě do Francie). Hádanku ve snu nenacházím (řadím je mezi rébusy– tajná sdělení určitým úhlem objasňují další charakter záležitostí).“10

„Mají pro vás sny význam a zážitek porovnatelný se zážitky reálného života – anebo se vzpomínkami na tyto zážitky? Ovlivňují sny váš bdělý život? Jakým způsobem? Uveďte příklad.

Sny pro mě mají podobný význam jako prožitá minulost, nikoliv ty důsledky– pokud ovšem, poraděna se snem, reaguji vlastně na prožité snění. Příklad můžu uvést těžko, protože si snadno nepřipouštím, že se chovám podle svého nočního cítění.“11

„Máte ve svých snech nějaká opakující se témata? Korespondují tato témata s vaším celím životem? Uveďte příklad. Z čeho, podle vás, pramení návratnost těchto témat?

Mám opakující se témata, jsou odvozena z bdělého života, ale i žijou sama o sobě. Vím, že si v určitých okamžicích uvolnění můžu uvědomit své sny v celku, nebo když spím, stane se, že si uvědomuju, že prosnívám dál okolnosti, kterým podnět dal sen, nikoliv realita (je-li vůbec jaká); nemůžu uvést příklad, nedokážu se teď tak soustředit, a když se soustředím, nemohu psát. Zůstává ve mně poznání. Ty sny, které zapisuji, jsou zpravidla ty, které projdou určitým zákazem, a nemůžu si dopřávat zapisování snů často. Nesmím rušit spánek, hrozí mi jeho vymizení. Témata návazných snů mi připadají mimo oblast mé životní zkušenosti. Jako by tu byl život ještě z jiné vrstvy, než je mé vědomí – nerada bych vzbuzovala dojem, že jsem blázen. Tahle civilizace nahlíží na lidi, kteří jsou schopni vnímat některé pohyby z ničeho jiného než z tý energie, jako na šarlatány. Ono je to jedno, ale je hrozný, když čtu ve spaní na pokračování knihy (nebo je i píšu) ve mně neznámém jazyce a zároveň ve spánku tomu rozumím a strašně mě to zajímá!!!!!!!! Nikdy se z takového snu neprobudím dobrovolně a nejsem vědomě schopna vyjádřit ani zvuky té řeči, a přitom se to opakuje tak často.“12

„Míváte sny, které se pravidelně objevují v určitých cyklech nebo situacích? Mohl byste definovat, čím jsou podmíněné?

V dětství jsem měla sen o Němcích, kteří střílí na auto, s nímž jsme jezdili do Velkého Oseka– čím to bylo podmíněno, nevím (třeba přáním, aby někdo někoho konečně sestřelil).“13

„Podle Freudovy teorie se umělec vlivem sil potlačované touhy odvrací od skutečnosti k fantazii, což by ho vedlo k neuróze, které se však vyhýbá tím, že tvorbou ukájí a reguluje své infantilní pudy a erotická přání, a její úspěch mu pak umožňuje nová spojení se skutečností. Jak a v čem je pro vás tato teze přijatelná nebo nepřijatelná?

Vlivem sil potlačené touhy se odvracím od skutečnosti k fantazii, ale neuróze se vyhnu tím, že ji tvorbou ukájím a zreguluji své infantilní pudy a erotická přání. Úspěch tvorby mi do jisté míry umožní nové spojení se skutečností, ale vhání mě do dalších situací, které nezvládám a které novým způsobem škodí mé psýše.
Neuróza, kterou pociťuji a která skutečně ve mně existuje vlivem neukojených infantilních pudů a erotických přání, je jako ona saň s mnoha hlavami, a ač se můžu a smím vrhat do šílenství a rozkoší fantazie a tvorby, že je ve mně v neztenčené míře. Léty se násobí a roztahuje, až mě ohrožuje v základním zdraví. Domnívám se (jsem-li vůbec v této chvíli způsobilá těmto interním děním rozumět), že má tvorby schopnost nemá vůbec žádný vliv na nejistoty, strachy, nutkavosti, obsese, které mě užírají.
Dřív, před lety, když jsem se přes noc stala MALÍŘKOU, tedy madam, o které se mluví a která má svůj lokální význam, jsem asi čtyři roky byla šťastná se svým činěním. Že je pro mě tak snadné přijít na cosi, upozornit na toto a získat jistý druh pochopení a skrzevá něj vážnost. Dnes, přehlušena ataky starostí, oněch nejistot, strachů, nutkavostí, necítím vůbec nic nad svou úspěšností. Chci-li vůbec pochopit význam – společenský význam – toho či onoho výsledku, musím se vciťovat do radosti či zášti jiné osoby. Nevnímám mnoho, jen neurčitou obavu, do čeho mě upozornění na mou osobu zavlékání, co zadržováním případných rozhovorů budu nucena překlenout, abych se mohla uklidnit a naslouchat oněm nejistotám, užírat se obavami…“14

„Jak a v čem se ve vaší tvorbě projevuje potřeba erotického vzrušení?

Bez erotického zájmu by mě tvorba vůbec nezaujala. Celá moje námaha je vlastně můj osobní problém ambivalentního vztahu k ženám. Nesmím je milovat, nesnáším je a můj zájem o tuto lstivou květenu je neutuchající. Protože odmala vím, jsa zdravě vychována, že homosexuálové jsou lidé marní, projevuje se v mé tvorbě potřeba erotického vzrušení až jako zjednodušeně ukrytá homosexualita. Muže ve svých obrazech nemiluji. Já je vlastně nemám ráda lidsky. Dávám si na ně pozor.“15

„Za jakých okolností má erotický motiv vyjádřený prostředky analogie mocnější vliv na vaše vzrušení, než když je vyjádřen bezprostředně?

Za všech okolností. Je ve mně mnohé, co mi nedovoluje vzrušení, zájem či vůbec zvědavost, jsem-li konzumentem bezprostředního vyjádření erotické situace. Lhostejně a znechuceně listuji pornografickým svědectvím o době. Nezajímám se o tuto erotiku. Jako dítě jsem se chodila dívat na lokomotivy, nevím už dnes proč. Nedovedu pocítit erotický zájem o výjev, popisující sexuální akt jinými prostředky než literaturou. Představu o popisovaném dovedu pro sebe zužitkovat na způsob vzrušení, ale neznám vlastně skoro žádný materiál z divadla, filmu či obrazné dokumentace, který by mne vzrušivě zaujal. Zatímco prostředky analogie erotického motivu sháním, vyrábím a pohrávám si s nimi s nestoudností a nadšením.“16

Výpověď Evy Švankmajerové byla sestavena na základě jejích odpovědí surrealistických anketách publikovaných v knize Hádky v kompasu: surrealistické ankety 1951-1986, editovali František Dryje – Šimon Svěrák – Ladislav Šerý (Praha: Památník národního písemnictví, 2023).

Text sestavila Eva Skopalová (2024).

1Odpověď Evy Švankmajerové v surrealistické anketě. „Anketa o strachu (1979)“, in Hádky v kompasu: surrealistické ankety 1951-1986, editovali František Dryje – Šimon Svěrák – Ladislav Šerý (Praha: Památník národního písemnictví, 2023), s. 216?
2Odpověď Evy Švankmajerové v surrealistické anketě. „Anketa k mentální morfologii (1982)“, in Hádky v kompasu: surrealistické ankety 1951-1986, editovali František Dryje – Šimon Svěrák – Ladislav Šerý (Praha: Památník národního písemnictví, 2023), s. 240.
3Ibidem, s. 242.
4Ibidem, s, 244.
5Ibidem, s. 248.
6Ibidem, s. 251.
7Ibidem, s. 253.
8Ibidem, s. 260.
9Ibidem, s. 262.
10Odpověď Evy Švankmajerové v surrealistické anketě. „Anketa o snu (1983)“, Hádky v kompasu: surrealistické ankety 1951-1986, editovali František Dryje – Šimon Svěrák – Ladislav Šerý (Praha: Památník národního písemnictví, 2023), s. 289.
11Ibidem, s. 291.
12Ibidem, s. 303.
13Ibidem, s. 307.
14Odpověď Evy Švankmajerové v surrealistické anketě. „Anketa o sublimaci libida v umělecké tvorbě (1976)“, in Hádky v kompasu: surrealistické ankety 1951-1986, editovali František Dryje – Šimon Svěrák – Ladislav Šerý (Praha: Památník národního písemnictví, 2023), s. 198.
15Ibidem, s. 202.
16Ibidem, s. 204.
17Obrázek: Eva Švankmajerová, Emigrace, 1981, olej na plátně. S laskavým svolením Jana Švankmajera.  
18Obrázek: Eva Švankmajerová, Z cyklu Mutus liber, obr. č. 7 – „Konec prvního díla tady uvádí dílo druhé“, 1999, olej na plátně. S laskavým svolením Jana Švankmajera.  
19Obrázek: Eva Švankmajerová, Rébus č.2 – „Mír bude zachován, vezme-li lid věc zachování míru do svých rukou, J. V. Stalin“, 1967, olej na plátně. S laskavým svolením Jana Švankmajera.  
20Obrázek: Eva Švankmajerová, Postel, 1976, olej na plátně. S laskavým svolením Jana Švankmajera.  
21Obrázek: Eva Švankmajerová, Opice Alki, 1966, olej na plátně. S laskavým svolením Jana Švankmajera.