Ellen Jilemnická

– born in 1946 in Prague, Czechoslovakia, sculptor and poet, author of large-format sandstone sculptures, studied at the Sztuk Pięknych Academy in Warsaw from 1964 to 1965, participated in architectural realizations in urban areas, in the 1970s participated in exhibitions on women’s emancipation, was part of a team of artists, which organized women’s exhibitions 9 and 15 in the early nineteen-eighties, worked as a professor at the Faculty of Architecture of the Czech Technical University from 1999 to 2007, lives and works in Prague and Hořice.

Discovering different sculpture

Sculpture is largely the focus of my life, even though I put the family in the same place in terms of importance. Every time I create a new sculpture and succeed, I experience euphoria, a smile, satisfaction. I think that I have developed a certain addiction over time and it draws me to create more and more. I do not over-intellectualize anything in my work and I rely primarily on intuition. I show unusual situations and feelings that deserve us to pause and think about them. I’m looking for original, non-derived topics. This includes Cake in the Wind, a sculpture created for the sculpture symposium in Hořice in 19891. I am pleased with the reaction of many visitors to Hořice Gotthard that this sculpture is completely different from the rest of the local works, has original poetics and as they say, it “sticks out”.

I have lived several stages of my creative life. In the 1960s, while studying at the Academy of Fine Arts in Prague, I perceived the sculpture as something very plastic, expressive, emotional. I was tempted to create softness, movement, flight. Over time, however, I leaned towards a stable solution of matter2. Sandstone sculptures were created, in which I placed more emphasis on the idea. This resulted in, for example, statues of “couples”, in which I wanted to point out the eternal theme in art, which is imitation, by doubling the same. Instead of imitating external reality or inner feelings, I placed the same object twice next to each other with only slight differences. Is it the same object? What is imitated and what is imitating? What is a model and what is a creation inspired by the model? I tried to show that if we put the same thing side by side twice, a certain type of special contrast can arise.

The sculptor has a special status; to be good, he must not only be an intellectual dealing with the history and theory of art, philosophy, aesthetics, and human questions in general, but must also be manually skilled. For his work to be of benefit, it must have some added value. Very often this value is difficult to describe, but at the same time it must be somehow in the work. If a work is to be good, something must radiate from it – whether it is the artist’s experience, idea, vision or thought, which will be timelessly convincing. Then it survives and it’s art34.

I never felt that I was not recognized as a woman. I was successful at AVU; I also received a studio award for my diploma thesis Butterfly (1970). It was worse later in life. I think it was a lot my own fault that I didn’t push myself much, I didn’t assert myself. I was not made that way. I thought I would be discovered without having to promote myself. That was naivety!

I worked in several groups, whether it was a group with my generational classmates (Quo vadis, ART, Boháňka) or later in the seventies, a group of women artists, in the co-creation of which Adéla Matasová played a large role. We organized two exhibitions (9 and 15). It was great, it’s a pity we didn’t continue our activities. Great artists met there. Each of them was a creative personality with a distinctive originality56.

Before 1989, I used to have problems; not so much because I was a woman, but because I was in an anti-communist environment. For example, during a presentation of sculpture drawings, when a member of the commission declared that my father was a reactionary, I immediately dropped out of the competition and did not get the job. This happened to me several times. At that time, the then cadre working at both the Academy of Fine Arts and the Union of Fine Artists, the sculptor of socialist realism Jan Hána, described my already finished sculpture Trio (1978) as “Americanism”, contrary to the spirit of the cultural policy at the time, and banned it. Probably the main thing that bothered him was that it represented three painted heads that referred too much to pop art.

As for the women’s issue in relation to my career, I have to say, unfortunately, that art female historians, with a few exceptions (e.g. Marcela Pánková), did not regard me with much favor. On the other hand, I have good experience with male art historians who promoted my work and wrote high quality texts about my sculptures (Jiří Šetlík, Jiří T. Kotalík, Petr Wittlich, etc.). I am in favor of equal conditions for men and women. What matters is the quality of the work and not what our religion is, what skin color we have or whether we are men or women. I would like everyone who has a fine artistic vision to have the opportunity to present their work and introduce it to the society. Unfortunately, this is not prevented by male chauvinism only, which I hope is in decline. I see a more dangerous scandal malady in various groupings and the creation of interest cliques. These are phenomena, which, in my opinion, should be mentioned as a matter of priority. This will at the same time sort out the issue of gender equality, which is clearly improving in our latitudes.

The text was created in collaboration with Marianna Placáková (2021).

Marianna Placáková – an art historian and curator. She deals with Czechoslovak post-war artistic production in gender contexts. She is currently part of the two-year research project Gender Politics and the Art of European Socialist States (Getty Foundation, Adam Mickiewicz University in Poznan).
1Image: Ellen Jilemnická, Cake in the wind, 1989, Hořice. Courtesy of the artist.
2Image: Ellen Jilemnická, Butterfly, 1980, sandstone. Courtesy of the artist.
3Image: Ellen Jilemnická, Letters, 1980, ceramics, Holešovice, Prague. Courtesy of the artist.
4Image: Ellen Jilemnická, Tree, 1990, sandstone, Vršovická 62, Prague. Courtesy of the artist.
5Květa Křížová, 9, 1981, Tower Gallery Mělník.
6Květa Křížová, 15, 1982, Municipal Cultural Centre, Dobříš.

– narozena v 1946, Praze v Československu, sochařka a básnířka, autorka velkoformátových pískovcových soch, v letech 1964 až 1965 studovala na Akademii Sztuk Pięknych ve Varšavě, podílela se na architektonických realizacích v městském prostoru, v sedmdesátých letech se zúčastňovala výstav tematizujících emancipaci žen, byla součástí kolektivu umělkyň, který uspořádal na začátku osmdesátých let ženské výstavy 915, působila jako profesorka na Fakultě architektury ČVUT v letech 1999 až 2007, žije a pracuje v Praze a Hořicích.

Objevování jiného sochařství

Sochařství je z velké části náplní mého života, i když rodinu stavím co do důležitosti na stejné místo. Vždy když vytvářím novou sochu a podaří se, zažívám euforii, úsměv, uspokojení. Myslím, že jsem si časem vytvořila určitou závislost a táhne mě to k tvorbě čím dál tím víc. Ve své tvorbě nic příliš neintelektualizuji a stavím přednostně na intuici. Předvádím neobvyklé situace a pocity, které si zaslouží, abychom se nad nimi pozastavili a zamysleli. Hledám původní, neodvozené náměty. Tím je třeba Dort ve větru, socha vytvořená v rámci sochařského sympozia v Hořicích v roce 19891. Těší mě reakce mnohých návštěvníků hořického Gotthardu, že je tato socha naprosto jiná než zbytek tamějších děl, má originální poetiku a tzv. „vyčuhuje“.

V životě jsem prožila několik etap tvorby. V šedesátých letech jsem při studiu na Akademii výtvarných umění v Praze vnímala sochu jako něco hodně plastického, expresivního, emotivního. Lákalo mě vytvářet jemnost, pohyb, let. Časem jsem se ovšem přiklonila ke stabilnímu řešení hmoty2. Vznikaly pískovcové plastiky, u nichž jsem kladla větší důraz na myšlenku. Odtud vyšly například sochy „dvojic“, v nichž jsem chtěla zdvojením téhož poukázat na věčné téma v umění, kterým je nápodoba (mimésis). Místo napodobování vnější reality nebo vnitřních pocitů jsem vedle sebe položila dvakrát týž objekt jen s nepatrnými odlišnostmi. Je to týž objekt? Co je napodobované a co napodobující? Co je předloha a co výtvor podnícený předlohou? Snažila jsem se ukázat, že postavíme-li vedle sebe stejnou věc dvakrát, může vzniknout specifický typ ozvláštňujícího kontrastu.

Sochař má zvláštní postavení; aby byl dobrý, musí být nejen intelektuál zabývající se dějinami a teorií umění, filosofií, estetikou a obecně lidskými otázkami, ale musí také být manuálně zručný. Aby jeho práce byly přínosem, musí mít nějakou přidanou hodnotu. Velmi často se tato hodnota obtížně popisuje, ale přitom v díle musí jaksi být. Má-li být dílo dobré, musí z něj sálat něco – ať už je to umělcův prožitek, nápad, představa či myšlenka, co bude nadčasově přesvědčivé. Pak to přežije a je to umění.34

Nikdy jsem neměla pocity, že bych nebyla uznávaná jako žena. Na AVU jsem byla úspěšná; dostala jsem i ateliérovou cenu za diplomovou práci Motýl (1970). V životě to bylo horší. Myslím, že to bylo hodně mnou, že jsem se nikam moc necpala, neprosazovala se. Neměla jsem na to povahu. Myslela jsem, že budu objevena, aniž bych se musela sebepropagovat. To byla naivita!

Působila jsem v několika skupinách, ať již to byla uskupení s mými generačními spolužáky (Quo vadis, ART, Boháňka) nebo později v sedmdesátých letech kolektiv umělkyň, na jehož spoluvytváření měla velký podíl Adéla Matasová. Uspořádaly jsme dvě výstavy (9 a 15). Bylo to skvělé, škoda, že jsme v aktivitách dále nepokračovaly. Setkaly se tam výborné umělkyně. Každá z nich byla tvůrčí osobností výraznou svou originalitou.56

Před rokem 1989 jsem mívala problémy; ne ovšem ani tak kvůli tomu, že jsem žena, ale že jsem se pohybovala v anti-komunistickém prostředí. Když například při jedné prezentaci návrhů soch prohlásil jeden člen komise, že můj otec je reakcionář, okamžitě jsem ze soutěže vypadla a práci nedostala. To se mi stalo několikrát. Jindy tehdejší kádr působící jak na AVU, tak ve Svazu výtvarných umělců, soc-realistický sochař Jan Hána, označil mou již realizovanou sochu Trio (1978) za „amerikanismus“, příčící se duchu tehdejší kulturní politiky a zakázal ji. Vadilo mu patrně především to, že představovala tři pomalované hlavy až příliš odkazující k pop-artu.

Pokud jde o ženskou otázku ve vztahu k mé kariéře, musím bohužel konstatovat, že mi kunsthistoričky až na několik výjimek (např. Marcelu Pánkovou) moc nakloněny nebyly. Oproti tomu mám dobrou zkušenost s kunsthistoriky, kteří mou práci propagovali a napsali k mým sochám kvalitní texty (Jiří Šetlík, Jiří T. Kotalík, Petr Wittlich ad.). Zastávám názor rovnoprávných podmínek pro muže i pro ženy. Důležitá je kvalita tvorby a ne, jakého jsme vyznání, jakou máme barvu pleti či zda jsme muži nebo ženy. Přála bych si, aby všichni, kdo mají kvalitní uměleckou vizi, měli možnost své dílo představit a seznámit s tím společnost. Bohužel tomu nebrání jen mužský šovinismus, který je, jak doufám, na ústupu. Nebezpečnější nešvar spatřuji v různém skupinkaření a vytváření zájmově spřízněných klik. To jsou fenomény, na které by se podle mého názoru mělo poukazovat prioritně. S tím se ruku v ruce vytříbí otázka rovnoprávnosti mezi pohlavími, která se v našich zeměpisných šířkách nesporně zlepšuje.

Text vznikl ve spolupráci s Mariannou Placákovou (2021).

Marianna Placáková je historička umění a kurátorka. Zabývá se československou poválečnou uměleckou produkcí v genderových kontextech. V současnosti je součástí dvouletého výzkumného projektu Gender Politics and the Art of European Socialist States (Getty Foundation, Univerzita Adama Mickiewicze v Poznani).
1Obrázek: Ellen Jilemnická, Plastiky, 1971, Galerie mladých, Praha. S laskavým svolením  umělkyně.
2Obrázek: Ellen Jilemnická, Keramické plastiky, 1985, Kamenný dům, Kutná Hora. S laskavým svolením  umělkyně.
3Obrázek: Ellen Jilemnická, Plastiky, 1986, Staroměstská radnice, Praha. S laskavým svolením  umělkyně.
4Obrázek: Ellen Jilemnická, Plastiky, 1990, Galerie Fronta, Praha. S laskavým svolením  umělkyně.
5Květa Křížová, 9, 1981, Galerie ve věži, Mělník.
6Květa Křížová, 15, 1982, Městské kulturní středisko, Dobříš.