Dominika Vyskočilová

– born in 1999 in Prague – studies at the Academy of Fine Arts in Prague in the Painting III studio under Josef Bolf, Jakub Hošek, and Nik Timková. In her work, she combines painting with textile techniques, especially embroidery, and experiments with the fusion of traditional and contemporary materials. Thematically, she focuses on the visual language of subcultures, the phenomenon of moe, the perception of popular animated characters as modern icons, and questions of beauty, fetishization, and identity. She explores how popular culture, especially Japanese anime aesthetics, influences the perception of female characters and the formation of identity in childhood. Her works also reflect on the relationship between reality and digital space, where personal and collective ideas of ideals and desire are reshaped.

I started my freshman year at the Academy of Fine Arts (AVU) in Prague by creating terribly depressing paintings which dealt with social anxiety and distance between people. COVID contributed to that as everything was generally pretty dark. I thought naively that I would develop in this direction until my thesis—that is how everyone probably imagines it. But gradually, I started to close down this period because I stopped identifying with it and, suddenly, I was completely empty-handed. This prompted me to make a mood board where I added various pictures from Facebook and Pinterest: pictures of toys, clothes, just anything that shaped me. And through that, I discovered that the artistic language that was always circling around me was firmly rooted in the various subcultures I had been a part of since I was about 15.

I began as an otaku 1, and gradually, I worked my way up to cosplay. I was quite successful and well known in this subculture. The anonymity attracted me a lot. Living behind a mask is just simpler. “I can do whatever I want because this is not the real me.”

At first glance, it was a safe environment where I could go through puberty and personal development in a calm manner and overcome social phobias caused by childhood bullying. However, the more I progressed in these subcultures, a kind of desire grew in me to throw off some of that mask. Quite naturally, this was followed by the phase of Scene Queen2 ★~(◡‿◡✿) , whom I had already wanted to become as a child. I wanted to become one with the mask and be it. Become your own avatar, similar to the one in IMVU3. ლ(´◉❥◉｀ლ)

I do not recall the transition from Scene Queen to Pastel goth4(♧◑ω◑)☞♡☜(◐ω◐♧) much. I think it was rather fluent as it was basically a fusion of the previous two phases. Back then, my taste was cultivated by the kawaii culture5 ☆*✲୧( ○ ╹  ╹ ○ )୨✲*☆  a lot . With time, my own stylization stopped being so avant-garde as I entered my last era: Alternative6 ꧁ᬊᬁᴀɴɢᴇʟᬊ᭄꧂ . It was a mixture of all my previous selves together.

The end of my subcultures phase happened mainly due to the fact that I always tried to build a career out of my involvement in them. For alternative people, modeling for MOmag7 (>/////< “), which originally focused on photos of visually interesting personalities, represented the highest point. Such personalities usually had tattoos, and thus they gradually peeled back the layers so it would show up clearly in the photos. But then it turned into publishing only lewd, half-naked, a bit trashy photos—exclusively of women. It stopped being purely about trendsetting and looks and became more of a pornographic magazine; at least that is how I saw it. But I still wanted to be there. So I tried to shoot one set with a photographer I knew well, but I just felt like a whore ( .  人  . ) so we have never published it. At this point, I knew I had reached the pinnacle of this imaginary career. Then, graduation and college entrance exams were coming up, and I had already decided that I really wanted to be an artist, and I embarked on this path. All that was left of those earlier stages was my growing out blue hair. I gave it up at the end of my first year at AVU. Looking at it through the lens of the adult that I am today, I think that leaving subcultures had to do with the fact that I just grew up and did not need my mask anymore. At the time, my perception was that I had just exhausted all the potential of these subcultures. ദ്ദി ˉ͈̀꒳ˉ͈́ )✧

In my own artistic praxis, I am not just interested in the superficial exploration of specific aesthetics of subcultures, I need to feel that it is valuable, and I want to address the moral aspects of it. When you are 14 or 15 and a part of something, a lot of things that should not be happening do not occur to you and seem acceptable. And then it is strange to go back and look at them with adult eyes, because suddenly, you reassess everything and find meanings that were not there before; actually, they were there, but you just overlooked them because you did not possess the knowledge. 𝗜’𝗺 𝗷𝘂𝘀𝘁 𝗮 𝗴𝗶𝗿𝗹 🎀ྀི Naturally, analysis, research, digging, more mood boards came into play… I started to research how the topic of subcultures is dealt with in the field of contemporary art. And I noticed that most of the time, it was very critical: a critique of kitsch, a critique of capitalism, a critique of overproduction… But that seems rather abbreviated to me. For example, tribalism is primarily associated with criticism of it, but its members still walk around in tribal clothes from dusk till dawn. I find this hypocrisy very irritating. ༼;´༎ຶ ۝ ༎ຶ༽

Over the course of time, I pulled out themes from subcultures and grafted them onto other currents of thought, only to discover that they were not as superficial as they may have seemed at first glance. Suddenly the characters ⚞🎀・◦・⚟ began showing feminist levels and counter-stereotypes, which one would not expect at all. I started to look at female characters through that and wrapped them up into larger units, such as female archetypes, relating to gender roles and standards for visuals.8

Last year, the theme that resonated with me the most was moe UwU. The word comes from Japanese, and we do not have a Czech translation for it here, so it is actually quite hard to describe. It captures feelings of love or adoration, but at the same time, you want that love to be mutual, and one primarily feels it towards characters, toys, or something that does not really exist. So, there is a kind of parasocial relationship that arises, and it translates into various forms, one of which borders on pedophilia. Because if we wanted to create a female character according to this model, she has huge eyes, a small mouth, a small nose, no breasts, and then one realizes that she is actually describing the appearance of a small child who is being sexualized ( ͜ₒ ㅅ ͜ ₒ)ლ(´ڡ`ლ).9

Now, I am working on a painting directly based on lolicon10, which is very much on the edge and hard to balance. The fetishization of a child’s body is wrong, of course, but to talk about it as if it was not there would seem almost cowardly. We cannot run away from the subject, which is why I try to address the issues involved in my praxis.

This year, I decided to write the zin SHE where I combine my notes from both anime and otaku culture with three books (Glitch Feminism, Made in Japan, and Preliminary Materials For a Theory of the Young-Girl). The text reflects on both personal and social dimensions of identity and focuses on the topics of lolicon, waifu11, and hikikomori12 𝓯𝓻𝓮𝓪𝓴𝔂 👅13, which are accompanied by rap lyrics and experiences of watching reality shows, such Love Is Blind and Married at First Sight.14

I also work with knitting and embroidery, and I am trying to figure out where the beginning of it is because I tend to remember only the turning points. But long story short: Once, I had a lot of stretch velvet left over after a show and I decided to embroider a picture in it, which worked quite well15 ٩(ˊᗜˋ*)و. With this ambition, I flew to Latvia for my crucial Erasmus stay, where I got to know my way around, and on the second or third day, I tried to look for more stretch velvet. But due to the Russian academicism that dominates there, the combination of fabric and painting is something completely unthinkable in their minds. So they sent me to a wedding dress shop ( ͠° ͟ʖ ͡°) sussy?, which is why I did not make much progress, but then my friend and I found a yarn shop and there I found glitter threads, which I still have to bring to Prague. They are originally Turkish, but I never managed to order them from Turkey. For that reason, I normally order them from the shop in Latvia where I first bought them, which is kind of funny ( ≖‿  ≖ )Heehee.16

I am so irritated by how disconnected art is from the general public. This has bothered me from the beginning. I have to read a text consisting of five A4 papers for the exhibition to understand what it is about ( ╹ -╹)?. I see people who, as soon as they walk into a gallery, say they do not understand anything. Then, you put the text in their hands and they feel even more stupid (💢,,>﹏<,,) b-baka!. They look at it, they do not understand anything, and all they take away from the gallery is that they are stupid and will never set foot in it again. That is why I try to make paintings for people to understand at least a part of what they are about, at first. For me, readability is important, because if it is absent, the important themes will never get out. It is exactly the same with issues in subcultures. They stay locked in there, and even if things are happening and they border on criminal, it just does not get out to the public ପ꒰ ˶• ༝ •˶꒱ଓ 🌸🤍.17
Let’s rewind a bit… I think it is important to know that my mom is an interior designer, and my dad is a photographer. My mom has been my art guide since I was a little girl (*ᴗ͈ˬᴗ͈)ꕤ*.ﾟI have to say that they are my biggest fans to this day and I am really grateful for that because I know how special it is. But my mom has deformed me a lot in one pretty funny aspect that I cannot get away from at all because it is like an umbilical cord. Every time I drew something, she would tell me: “Yeah, Dominika, that is nice, but do you know what would make it even nicer? If you took a black marker and outlined everything.” (☞ ͡° ͜ʖ  ͡°)☞ And that is why the lines are so prominent in my work. When I took up figure drawing, I was constantly reminded of the flatness. But the lines are just in my DNA, and I cannot get rid of them. I am not sad about it, I know they are a part of me because they have always been part of me.

The text was written in collaboration with Kateřina Pencová (2025).

1Otaku: A subculture referring to individuals with an intense interest in a specific area of pop culture, particularly anime, manga, or video games.
2Scene Queen: A scene queen is a personality from the scene subculture, which was particularly popular in the 2000s and early 2010s. Scene queens (mostly young women) were active on social media platforms like MySpace, Tumblr, or Stickam and were known for their extravagant appearance, confident demeanor, and large online following.
3IMVU: IMVU is a social network where members use 3D avatars to meet new people, chat, create, and play games.
4Pastel Goth: Pastel goth is a subculture and aesthetic style that combines elements of gothic fashion and grunge with soft, pastel colors. It creates a contrast between cute, playful motifs and dark aesthetics.
This style first appeared on social media platforms such as VK.com, Lookbook, and Tumblr.
5Kawaii Culture: Kawaii represents the so-called "culture of cuteness." The term can refer to objects, people, or fictional characters. Kawaii has become an essential aspect of Japanese pop culture, entertainment, fashion, food, toys, and personal appearance.
6Alternative: Alternative refers to subcultures that exist outside the mainstream society. It opposes commercial trends, mass consumption, and traditional values.
7MOmag: MOmag is an online platform founded in 2014 that serves to promote alternative models as well as emerging and professional photographers.
8Image: Dominika Vyskočilová, Glitter edge, 2022, mixed medias. Courtesy of the artist.
9Image: Dominika Vyskočilová, Hybrid, 2024, embroidered painting. Courtesy of the artist.
10Lolicon: In Japanese popular culture, lolicon refers to a genre of animated works that focus on young-looking female characters depicted in a sexually suggestive manner. In otaku culture, lolicon is primarily associated with stylized portrayals in manga, anime, and video games. In some countries, laws on child pornography apply to the depiction of fictional child characters.
11Waifu: The term waifu has recently started appearing at the intersection of the underground rap scene and the otaku subculture. The name of this character itself represents a kind of oxymoron, as she behaves completely opposite to what one would expect from "wife material." The word waifu generally refers to a girl who does not hesitate to trade her body for practically anything. Her identity is defined by cheapness, complemented by an E-girl look and a touch of pika.
12Hikikomori: Hikikomori is a Japanese term describing people who isolate themselves from society and spend most of their time locked inside their homes, often in a single room. It is a social phenomenon where a person stops attending school, and work, or completely cuts off contact with the offline world. This phenomenon is often associated with intense escapes from reality through the internet—playing video games, watching anime, etc.
13Image: Dominika Vyskočilová, Hikikomori, 2024, embroidered painting. Courtesy of the artist.
14Image: Dominika Vyskočilová, Zin SHE, 2024, 30 pages. Courtesy of the artist.
15Image: Neznáma v krajine, Dominika Vyskočilová & Aliza Orlan, Galerie Tabačka. Photo: Tibor Czitó. Courtesy of the artist.
16Image: Dominika Vyskočilová, Summer Semester Showcase 2023, AVU. Photo: Anna Marie Berdychová. Courtesy of the artist.
17Image: Dominika Vyskočilová, I choose the bear main, 2024, embroidered painting. Courtesy of the artist.

– narozena 1999 v Praze – studuje na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Malba III u Josefa Bolfa, Jakuba Hoška a Nik Timkové. Ve své tvorbě propojuje malbu s textilními technikami, zejména s výšivkou, a experimentuje s kombinací tradičních a současných materiálů. Tematicky se zaměřuje na vizuální jazyk subkultur, fenomén moe, vnímání populárních animovaných postav jako moderních ikon, otázky krásy, fetišizace a identity. Zkoumá, jak populární kultura, zejména japonská anime estetika, ovlivňuje vnímání ženských postav a formování identity v dětství. Ve svých pracích reflektuje také vztah mezi realitou a digitálním prostorem, kde dochází k přetváření osobních i kolektivních představ o ideálu a touze.

Do prváku na AVU jsem nastupovala se strašně depresivními obrazy, které se zabývaly sociální úzkostí a vzdáleností mezi lidmi. Tomu přispěl i COVID, kdy obecně všechno bylo dost temný. Naivně jsem si myslela, že se tímto směrem budu rozvíjet v podstatě do diplomky – asi jak si to představuje každý. Ale postupně jsem toto období začala uzavírat, protože jsem se s ním přestala ztotožňovat a najednou jsem měla úplně prázdné ruce. To mě přimělo si udělat mood board, do kterého jsem přidávala různé obrázky z Facebooku a Pinterestu –  obrázky hraček, oblečení, prostě všeho možného, co mě formovalo. A skrze to jsem zjistila, že výtvarný jazyk, který kolem mě stále kroužil, je pevně ukotvený v různých subkulturách, kterých jsem byla součástí přibližně od patnácti let.

Začínala jsem u otaku1 a postupně jsem se propracovala ke cosplayům. V tom jsem byla docela úspěšná a známá. Hodně mě na tom přitahovala ta anonymita. Život za maskou je prostě jednodušší. „Můžu si dělat co chci, nejsem to ve skutečnosti já.“. 

Na první pohled to bylo bezpečné prostředí, ve kterém jsem mohla v klidu procházet pubertou a osobnostním vývojem a překonávat sociální fobie vzniklé šikanou v dětství. Čím víc jsem ale v těchto oblastech progresovala, tím stoupala jakási touha část té masky odhodit. Takže pak celkem přirozeně následovala etapa Scene Queen2 ★~(◡‿◡✿) , kterou jsem chtěla být už jako dítě. Chtěla jsem s tou svou maskou splynout a být ta maska. Prostě se stát svým vlastním avatarem, jakého jsem měla například v IMVU3. ლ(´◉❥◉｀ლ)

Přechod ze Scene Queen k Pastel goth4 (♧◑ω◑)☞♡☜(◐ω◐♧) si moc nepamatuji. Myslím, že to bylo hodně plynulé a jednalo se v podstatě o fúzi těch předchozích dvou fází. Dost se mi v té době tříbil můj vkus ohledně kawaii culture5 ☆*✲୧( ○ ╹  ╹ ○ )୨✲*☆ . Postupem času moje vlastní stylizace přestala být tak avantgardní, a s tím jsem vstoupila do své poslední éry – Alternative6 ꧁ᬊᬁᴀɴɢᴇʟᬊ᭄꧂ . To byl mix všech těch předešlých já dohromady. 

Konec subkultur zapříčinilo hlavně to, že jsem se vždycky snažila si ze svého působení v nich vybudovat kariéru. Pro alternative lidi nejvyšší metu představoval modeling pro MOmag7(>/////< “), který se původně zaměřoval na fotky vizuálně zajímavých osobností. Ty často měly tetování, a tak postupně odkládaly vrstvy, aby to na fotkách šlo dobře vidět. To se ale pak zvrhlo tak, že se začaly publikovat jen oplzlé, polonahé, trochu laciné fotografie – výhradně žen. Už to přestalo být čistě o tom trendsettingu a vzhledu a spíš se to vyvinulo v pornografický magazín – teda aspoň tak jsem to vnímala já. Stejně jsem tam ale chtěla. Zkusila jsem tedy nafotit jeden takový set s fotografem, kterého jsem dobře znala, ale cítila jsem se prostě jak děvka ( .  人  . ), tak jsme to nikdy nevydali. V tenhle moment jsem věděla, že jsem v týhle pomyslný kariéře dosáhla maxima. Pak se blížila maturita a přijímačky na vysokou, kdy už  jsem byla rozhodnutá, že fakt chci být umělkyně a dala jsem se na tuhle dráhu. Jediné, co mi z těch předchozích etap zbylo, byly moje odrůstající modré vlasy. Těch jsem se vzdala na konci prvního ročníku na AVU. Když na to nahlížím optikou dospělého člověka, kterým jsem dnes, myslím si, že odchod ze subkultur souvisel s tím, že jsem prostě dospěla a už jsem tu svoji masku nepotřebovala. V té době jsem to vnímala tak, že jsem prostě vyčerpala veškerý potenciál těchto skupin. ദ്ദി ˉ͈̀꒳ˉ͈́ )✧

Ve vlastní umělecké praxi mě nebaví jen povrchní zkoumání konkrétních estetik subkultur, potřebuji cítit, že je to hodnotné a chci řešit jejich morální aspekty. Když je člověku čtrnáct nebo patnáct a je něčeho součástí, tak mu hodně věcí, které by se neměly dít, nedochází a přijdou mu akceptovatelné. A pak je zvláštní se k nim  vracet a nahlížet na ně zpětně dospělejma očima, protože najednou vše přehodnocuje a nachází významy, které tam předtím nebyly – ony tam vlastně byly, ale prostě je přehlíželi, protože neměl ty znalosti. 𝗜’𝗺 𝗷𝘂𝘀𝘁 𝗮 𝗴𝗶𝗿𝗹 🎀ྀི Do hry tedy přirozeně vstoupila analýza, research, digging, další mood boardy…  Začala jsem zkoumat, jak se s tématem subkultur pracuje na poli současného umění. A všimla jsem si, že nejčastěji velmi kriticky – kritika kýče, kritika kapitalismu, kritika nadprodukce… Ale to mi přijde dost zkratkovité. Například s tribalem se primárně pojí jeho kritika, ale stejně jeho příslušníci a příslušnice od rána do večera chodí v tribalovým oblečení. Mě toto pokrytectví hrozně dráždí.༼;´༎ຶ ۝ ༎ຶ༽

Ze subkultur jsem postupně vytahovala témata, který jsem roubovala na další myšlenkový proudy, abych následně zjistila, že vlastně nejsou tak povrchní, jak se na první pohled může zdát. V postavičkách ⚞🎀・◦・⚟ se najednou vyjevovaly feministické roviny a jití proti stereotypům, což by člověk vůbec nečekal. A skrze to jsem se začala zabývat ženskými postavami a postupně to obalovala do větších celků, jako jsou ženský archetypy, vztahování se ke genderovým rolím a ke standardům na vizuál.8

Téma, který u mě rezonovalo minulý rok nejvíc, bylo moe UwU. Slovo pochází z japonštiny a my tady pro to nemáme český překlad, takže to je vlastně docela těžký popsat. Jsou to pocity lásky či adorace, zároveň tam jsou přítomné i nějaké nároky na tu lásku a člověk to primárně cítí vůči postavičkám, hračkám nebo něčemu, co vlastně neexistuje. Takže zde vzniká určitý parasociální vztah a překlápí se to do různých forem, kdy jedna z nich hraničí až s pedofilií. Kdybychom totiž chtěli vytvořit ženskou postavu podle tohoto vzoru, tak má obrovský oči, malou pusu, malý nos, žádná prsa a člověk si pak uvědomí, že vlastně popisuje vzhled malýho dítěte, který sexualizuje ( ͜ₒ ㅅ ͜ ₒ)ლ(´ڡ`ლ). 9

Teď pracuji na obrazu, který přímo vychází z tématu loliconu10, což je hodně na hraně a je těžké na ní balancovat. Fetišizace dětského těla je samozřejmě špatně, ale mluvit o ní, jako by tu nebyla, by mi přišlo až zbabělý. Nemůžeme před tím tématem utéct, a proto se snažím ve své praxi adresovat problémy, které se s tím pojí. 

Letos jsem se rozhodla napsat zin SHE, což je spojení mých poznámek z anime a otaku kultury s třemi knížkami (Glitch Feminismus, Made in Japan a Podklady pro teorii Dívky). Text reflektuje osobní i společenské rozměry identity a věnuje se tématům loliconu, waifu11 a hikikomori 12  𝓯𝓻𝓮𝓪𝓴𝔂 👅13, které prokládám rapovými texty a zkušenostmi se sledováním reality shows, jako je Láska je slepá a Svatba na první pohled. 14

Taky pracuji s pletením a vyšíváním a snažím se dopatlat k tomu, kde je toho začátek, protože si spíš pamatuju jen takový zlomový momenty. Ale long story short – jednou mi po jedné výstavě zbylo dost elastického sametu a já jsem se rozhodla do něj vyšít obraz, což se docela ujalo 15 ٩(ˊᗜˋ*)و. S touto ambicí jsem odletěla na ten zásadní Erasmus v Lotyšsku, kde jsem se nějak rozkoukávala a hned druhej nebo třetí den jsem se vydala hledat tento elastický samet. Jenomže skrze ruský akademismus, který tam dominuje, je spojení látky a malby v jejich hlavách něco naprosto nemyslitelného. Poslali mě teda do obchodu se svatebními šaty ( ͠° ͟ʖ ͡°) sussy?, takže jsem moc nepochodila, ale pak jsme s kamarádkou našly obchod s přízemi a tam jsem našla třpytivé nitě, které si do teď nechávám vozit do Prahy. Ony jsou teda původně turecký, ale z Turecka se mi je nikdy nepodařilo objednat, takže je normálně objednávám z toho obchodu v Lotyšsku, kde jsem je poprvé nakoupila, což je docela srandovní ( ≖‿  ≖ )Heehee.16

Hrozně mě dráždí to, jak je umění odtržené od široké veřejnosti. Je to téma, který mě trápí od začátku. K výstavě si musím přečíst pětiačtyřkový text, aby jsem pochopila, o čem je ( ╹ -╹)?. Vídám lidi, kteří hned po vkročení do galerie řeknou, že tomu nerozumí. Pak jim člověk dá do ruky ten text a oni se cítí ještě hloupěji (💢,,>﹏<,,) b-baka!. Koukají na to, vůbec ničemu nerozumí a z galerie si odnáší jen to, že jsou hloupí a že už tam nikdy nevkročí. Proto se snažím dělat obrazy tak, aby lidi aspoň z části pochopili, o čem na první dobrou jsou. Pro mě je čitelnost důležitá, protože pokud absentuje, důležitá témata se nikdy nedostanou ven. Úplně stejné je to s problémy v subkulturách. Zůstanou tam zavřený, a i když se tam dějí věci, které hraničí s trestnými činy, tak to prostě na tu veřejnost nikdo nedostane ପ꒰ ˶• ༝ •˶꒱ଓ 🌸🤍. 17

Let’s rewind a bit… Myslím, že je důležitý vědět to, že mamka je interiérová designérka a táta je fotograf. Mamka mě k umění vedla odmalička (*ᴗ͈ˬᴗ͈)ꕤ*.ﾟ . Musím říct, že do dneška jsou mými největšími fanoušky, za to jsem fakt vděčná, protože vím, jak výjimečný to je. Mamka mě ale hodně zdeformovala v jedný docela úsměvný věci, která ode mě vůbec nejde odříznout, protože to je jak pupeční šňůra. Vždycky když jsem něco nakresila, tak mi říkala: „Jo, Dominičko, to je hezký, ale víš, jak by to bylo ještě hezčí? Kdyby sis vzala černý fix a celý to vobtáhla.“ (☞ ͡° ͜ʖ  ͡°)☞Takže proto mám ty linky ve své tvorbě tak výrazné. Když jsem chodila na figurální kresbu, tak mě na tu placatost neustále upozorňovali. Ale ty linky jsou prostě zapsané v mé DNA a nemůžu se jich zbavit. Nejsem z toho smutná, vím, že jsou mou součástí, protože ke mně patří odjakživa. 

Text byl napsán v spolupráci s Kateřinou Pencovou (2025).

1Otaku: Subkultura označující osoby s intenzivním zájmem o určitou oblast popkultury, zejména anime, mangu nebo videohry.
2 Scene Queen:  Scene queen označuje osobnosti ze scene subkultury, která byla populární zejména v 2000s a na začátku 2010s. Scene queens (většinou mladé ženy) byly aktivní na sociálních sítích jako MySpace, Tumblr nebo Stickam a vyznačovaly se extravagantním vzhledem, sebevědomým vystupováním a velkým online followingem.
3IMVU: IMVU je sociální síť, jejíž členstvo používá 3D avatary k seznamování s novými lidmi, chatu, tvorbě a hraní her.
4Pastel Goth: Pastel goth je subkultura a estetický styl, který kombinuje prvky gotického vzhledu a grunge s jemnými, pastelovými barvami. Jde o kontrast mezi roztomilými, hravými motivy a temnou estetikou. 
Tento styl se poprvé objevil na sociálních sítích, jako jsou VK.com, Lookbook a Tumblr.
5Kawaii culture: Kawaii představuje tzv. kulturu roztomilosti. Výraz se může vztahovat na předměty, lidi nebo fiktivní postavy. Kawaii se stal důležitým aspektem japonské populární kultury, zábavy, oblečení, jídla, hraček a osobního vzhledu.
6 Alternative: Alternative označuje subkultury stojící mimo mainstreamovou společnost. Vymezuje se vůči komerčním trendům, masové spotřebě a tradičním hodnotám.
7MOmag: MOmag je online platforma založená v roce 2014, která slouží k propagaci alternativních modelek a začínajících i profesionálních fotografů.
8Obraz: Dominika Vyskočilová, Glitter edge, 2022, smíšená média. S laskavým svolením autorky.
9Obraz: Dominika Vyskočilová, Hybrid, 2024, vyšívaná malba. S laskavým svolením autorky.
10Lolicon: V japonské populární kultuře lolicon představuje oblast animované tvorby, která se zaměřuje na mladě vypadající dívčí postavy zobrazované sexuálně sugestivním způsobem. Lolicon je v otaku kultuře spojován především se stylizovaným zobrazováním v manze, anime a videohrách. V některých zemích se na zobrazování fiktivních dětských postav vztahují zákony o dětské pornografii.
11Waifu: Pojem Waifu se v současnosti začal objevovat na rozhraní undergroundové rapové scény a otaku subkultury. Samo jméno této postavy představuje jakýsi oxymoron, protože se postava chová úplně opačně, než by člověk čekal od „wife materiálu“. Slovem waifu se totiž označuje spíše slečna, která neváhá svoje tělo směnit prakticky za cokoliv. Lacinost je její identitou, která je lehce doplněná o E-girl vzhled a lajnu pika.
12Hikikomori: Hikikomori je japonský termín označující lidi, kteří se izolují od společnosti a většinu času tráví zavření doma, často i v jedné místnosti. Jde o sociální fenomén, kdy člověk přestane chodit do školy, práce nebo úplně přeruší kontakt s AFK světem. S fenoménem se často pojí intenzivní úniky od reality v prostředí internetu – hraní videoher, sledování anime, aj.
13Obraz: Dominika Vyskočilová, Hikikomori, 2024, vyšívaná malba. S laskavým svolením autorky.
14Obraz: Dominika Vyskočilová, Zin SHE, 2024, 30 stran. S laskavým svolením autorky.
15Obraz: Neznáma v krajine, Dominika Vyskočilová & Aliza Orlan, Galerie Tabačka. Foto: Tibor Czitó. S laskavým svolením autorky.
16Obraz: Dominika Vyskočilová, Summer Semester Showcase 2023, AVU. Foto: Anna Marie Berdychová. S laskavým svolením autorky.
17Obraz: Dominika Vyskočilová, I choose the bear main, 2024, vyšívaná malba. S laskavým svolením autorky.