Darja Lukjanenko / Дарʼя Лукʼяненко
– born 1994 in Dnipro, Ukraine – an interdisciplinary artist working across performance, text, and gardening. In 2016, she graduated from Oles Honchar Dnipro National University with a Bachelor’s degree in Journalism. In 2017, she moved to Prague to study art at the Academy of Arts, Architecture and Design (UMPRUM). She received a Master’s degree in Arts in 2023 and continues her education as a PhD student at the Faculty of Art and Design at Jan Evangelista Purkyně University in Ústí nad Labem. Her research focuses on postcolonial identity and cultural practices for reconstructing collective memory in Ukraine after 2014. She is working interdisciplinarily across performance, text, and gardening. Her process is based on empathy stimulation practices and the study of domination-free forms of relationships. Since 2020 she has been confronting rockets and protesting cosmism.
When I was a child, my grandparents used to pet the back of my head and tell me that I had a mathematical bump there, just like them, and that thanks to this bump, I would become a rocket engineer, just like them. When I grew up, I learned that my grandparents designed rockets in a secret factory in Dnipro, Ukraine, producing nuclear weapons for the Soviet empire. I learned that they were forbidden to leave the country to keep the secrets of rocket construction quiet. I learned they traveled to other secret cities for work, usually getting goods unavailable in non-secret cities, like banana-shaped pants. I learned that they were living in an occupied country. I also learned that they would never tell me those secrets. Even though they no longer work at this factory, the factory no longer produces nuclear missiles, Soviet Empire no longer exists, and the nuclear missiles that were produced in Dnipro during Soviet occupation were transferred to Russia in exchange for assurances from Russia, United States, and United Kingdom to respect Ukrainian independence and sovereignty in the existing borders. I learned that these assurances were not fulfilled.
As for me, I never become a rocket engineer.
Instead, I became an artist asking myself strange questions1 such as What are we dreaming of when we are not dreaming of conquering space? Or Can the fascination with space colonization idea make us insensitive to imperialism on planet Earth? And is it possible, by tracing memories related to the theme of space exploration, to abandon dreams integrated into us by propaganda from the last century?
When you open the interactive book How to Make Rockets Disappear2 via makingrocketsdisappear.com, on the first page you will see a question flowing in the cotton candy-like clouds: Which world do you come from? And two options to choose from. A: One with rockets. B: One without rockets. Then you have to move the rocket-shaped cursor towards one of the options and click. Afterwards, you will see the book itself.
I like the idea that every time you start reading this book, you give your world a test. I believe the world could benefit from a little more of our attention, our focus, our care. Even if sometimes that care means simply pausing for a moment and allowing ourselves to dream—whether it’s of a world without missiles, or something else3. Particularly when we consider Poka Laenui’s theory, which suggests that dreaming is one of the stages of decolonization. It would be wonderful of course if dreaming could be not just one of the stages, but the only stage. However, I already accepted that it is a long path, and in the case of Ukraine’s decolonization, it seems we are only at its very beginning.
As an artist and researcher, I am driven to explore—and if necessary, discover—strategies, practices, and rituals for personal and collective decolonization in the context of Ukraine and other communities that have experienced colonization by the Soviet or modern Russia. In my practice, I take the experience of the Earthling as a starting point and apply post-artistic methods, such as dreaming4, bread-making5, and gardening6, as safe contexts for exchanging experiences and fostering communication.
Perhaps communication remains at the core of everything I have ever done—from journalism to art or gardening. At times, perceiving different practices as a form of communication feels like a way to process the interrupted history that has affected my family and community, leaving almost no traces of our ancestors—sometimes not even their names. Earthling experience practices have become a method for me to fill the void in intergenerational communication caused by imperial policies. As Clarissa Pinkola Estés wrote, by digging into the earth, we search for the bones of our ancestors to piece them together anew. It is striking that, despite the extensive efforts of the empire to erase generations of people and their stories, we continue to find traces of them everywhere—even in simple acts like tending the soil. These traces also appear in memories, dreams, bread recipes and in the overwhelming sense of belonging that arises in me every time the train Przemyśl—Zaporizhzhia crosses the EU-Ukrainian border. I once heard saying that gardeners are the most spiritual people because they believe every seed they plant will grow into something; otherwise, they wouldn’t plant it. After 2022 I can also say that gardeners are among the most rebellious people. How else can one explain the fact that my many families in my bithplace, despite living so close to the front line, continue not only resisting opressor by all ways possible, but also to plant trees amidst the sounds of shelling? Believing that they will be able to harvest the fruits becomes not just an act of faith, but also a manifestation of their commitment to stay on their land and a form of anti-imperial protest.
As an activist, I am interested in how a person from a world with rockets (whether they living in the Age of Planetary Civil War, or are from the war-torn country, or from city of Dnipro, where nearly half the population in the 20th century was involved in rocket manufacturing) can connect with someone from a world without rockets. Part of my approach lies within the structure of my interactive book How to Make Rockets Disappear. The secret is that no matter which world the user clicks on, the version of the book remains the same for all readers. I’ve come to realize that mutual understanding requires a common ground—a mediator, a bridge, a platform for meeting. In my activist practice, I strive to create these platforms and serve as such a mediator, for example, through public lectures on the decolonization of Ukrainian culture and art during wartime, which I’ve been delivering at various institutions since 2022. This effort to create spaces for dialogue resonates with my artistic practice, where I design temporary environments for encounters between people from different worlds, both metaphorically and literally, as these spaces are open to extraterrestrial beings, aliens as well. An example is my project Inside the Crop Circle: Gentle Cosmic Encounter Area7, where I facilitated sessions for contact with space without physical intervention or colonial ambition.
The theme of aliens is one of the newest in my practice. It is inspired by the fact that in English, the same word can be used for both a foreigner and a creature from another planet. In my performative sessions with various groups, united by the experience of feeling “alien” in the Czech Republic, I explore the question: How does it feel to be an alien, caught between these two interpretations8?
Over the past three years, I’ve found it impossible to imagine a world without rockets. Yet, I remain dedicated to doing my best so that one day I can finally accomplish the very first performative instruction I once wrote.
Making rockets disappear exercise
Imagine there are no rockets.
Examine how far you can go with your imagination.
The text was written by the artist.
1Image: Darja Lukjanenko, Imagination Guide II: How to Make Rockets Disappear, Warsaw: Fundacja Ziemniaki i & Ksi prostir, 2024. With invited editors and authors: Nadiia Koval, Iva Naidenko, Yuliia Elyas, Bohdana Zayats, Ruzhyna Kateryna. Book. Courtesy of artist.
2Image: Darja Lukjanenko, Imagination Guide II: How to Make Rockets Disappear. Online book. Illustrations and design: Polina Bakanova. Courtesy of artist.
3Image: Darja Lukjanenko, How to Make Rockets Disappear, 2021. Installation, performance. Courtesy of artist.
4Image: Darja Lukjanenko, SPACE TRIP I EXERCISE, 2024. Performance. Photo: Libor Galia. Courtesy of artist.
5Image: Darja Lukjanenko, The End of The World Bread, 2022—2023. Installation containing warzone soil collected in Kyiv on 24.02.2022 by Bohdana Zaiats. Photo: Martin Polák. Courtesy of artist.
6Image: Darja Lukjanenko, A lullaby for plevel, 2020. Installation, performance. Photo: Anežka Medová. Courtesy of artist.
7Image: Darja Lukjanenko, Inside the Crop Circle. Gentle Cosmic Encounter Area, 2023. Installation with corn crops. Photo: Mária Karľaková. Courtesy of artist.
8Image: Darja Lukjanenko, Three Alienation Exercises, 2024. Performance, installation. Screenshot from the video. Courtesy of artist.
– narozená v roce 1994 v Dnipru v Ukrajině, interdisciplinární umělkyně, která se zabývá performancí, textem a zahradničením. V roce 2016 absolvovala bakalářské studium žurnalistiky na Národní univerzitě Olesa Hončara v Dnipru. V roce 2017 se přestěhovala do Prahy, kde začala studovat umění na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (UMPRUM). V roce 2023 získala magisterský titul v oboru Umění a ve vzdělávání pokračuje jako doktorandka na Fakultě umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Ve svém výzkumu se zaměřuje na postkoloniální identitu a kulturní praktiky rekonstrukce kolektivní paměti na Ukrajině po roce 2014. Pracuje interdisciplinárně napříč performancí, textem a zahradnictvím. Její postup je založen na praktikách stimulace empatie a studiu forem vztahů bez dominance. Od roku 2020 konfrontuje rakety a protestuje proti kosmismu.
Když jsem byla malá, prarodiče mě hladívali po zátylku a říkali mi, že tam mám podobně jako oni matematickou bouli a že díky ní ze mě bude stejně jako z nich raketová inženýrka. Když jsem dospěla, dozvěděla jsem se, že navrhovali rakety v tajné továrně v ukrajinském Dnipru, která vyráběla zbraně hromadného ničení pro Sovětský svaz. Dozvěděla jsem se, že měli zakázáno opustit zemi, aby se tajemství konstrukce raket utajilo. Dozvěděla jsem se, že za prací cestovali do dalších utajených měst, kde obvykle dostávali zboží nedostupné v obyčejných městech, jako např. banánové kalhoty. Dozvěděla jsem se, že žijí na okupovaném území. Také jsem si uvědomila, že mi ta tajemství nikdy sami neprozradí – přestože už v této továrně nepracují, jaderné pumy se tam nevyrábí, Sovětský svaz neexistuje a zbraně, které se v Dnipru během sovětské okupace vyráběly, se převezly do Ruska výměnou za ujištění Rusů, Američanů a Britů, že budou respektovat ukrajinskou nezávislost a suverenitu ve stávajících hranicích. Zjistila jsem, že tato ujištění nebyla naplněna.
Pokud jde o mě, raketovou inženýrkou jsem se nikdy nestala.
Místo toho je ze mě umělkyně, která si klade zvláštní otázky: 1 typu. O čem sníme, když nesníme o dobývání vesmíru? nebo Může nás fascinace myšlenkou kolonizace jiných planet udělat necitlivými vůči imperialismu na planetě Zemi? A dokážeme se sledováním vzpomínek spojených s tématem vesmíru vzdát snů integrovaných propagandou z minulého století?
Pokud interaktivní knihu How to Make Rockets Disappear (Jak zmizet rakety)2 otevřete na první straně přes web makingrocketsdisappear.com, uvidíte v obláčku připomínajícím cukrovou vatu otázku: Which world do you come from (Z jakého světa pocházíte)? Na výběr máte ze dvou možností. A: One with rockets (Svět s raketami). B: One without rockets (Svět bez raket). Pak musíte kurzor ve tvaru rakety přesunout na jednu z možností a kliknout na ni. Poté se zobrazí samotná kniha.
Líbí se mi myšlenka, že pokaždé rozečtete tuto knihu, podrobíte svůj svět zkoušce. Věřím, že světu by prospělo trochu více naší pozornosti, soustředění a péče. I kdyby někdy tato péče znamenala, že se prostě na chvíli zastavíme a dovolíme si snít – ať už o světě bez raket, nebo o něčem jiném3. Zvláště když vezmeme v úvahu teorii Poka Laenuiho, podle níž je snění jednou z fází dekolonizace. Bylo by samozřejmě skvělé, kdyby snění mohlo představovat nejen jednou z etap, ale jedinou etapou. Nicméně už jsem se smířila s tím, že to bude dlouhá cesta, a v případě dekolonizace Ukrajiny se zdá, že se nacházíme teprve na začátku.
Jako umělkyně a výzkumnice se snažím zkoumat – a v případě potřeby i objevovat – strategie, praktiky a rituály osobní a kolektivní dekolonizace v kontextu Ukrajiny a dalších komunit, které zažily kolonizaci ze strany Sovětského svazu nebo moderního Ruska. Ve své praxi vycházím ze zkušeností pozemšťanů a uplatňuji post-umělecké metody, jako jsou například snění4, pečení chleb5a zahradničení6, v rámci bezpečných kontextů pro výměnu prožitků a rozvoj komunikace.
Možná právě komunikace zůstává jádrem všeho, co jsem kdy vytvořila – od žurnalistiky přes umění po zahradničení. Občas mi vnímání různých postupů jako formy komunikace připadá jako způsob, jak zpracovat přerušení dějin, které zasáhlo mou rodinu a komunitu a nezanechalo po našich předcích téměř žádné stopy – někdy dokonce ani jejich jména. Pozemské zážitkové praktiky se pro mě staly metodou, jak zaplnit mezery v mezigenerační komunikaci způsobené imperiální politikou. Jak napsala Clarissa Pinkola Estés, hrabáním se v zemí hledáme kosti našich předků, abychom je mohli znovu poskládat dohromady. Je pozoruhodné, že navzdory rozsáhlým snahám impéria vymazat generace lidí a jejich příběhy, stále všude nacházíme jejich stopy – dokonce i v tak prostých činnostech, jako je práce s půdou. Tyto stopy se objevují také ve vzpomínkách, snech, receptech na chléb a v ohromujícím pocitu sounáležitosti, který ve mně vzniká pokaždé, když vlak z Przemyśle do Zaporižie překročí hranici mezi EU a Ukrajinou. Jednou jsem slyšela rčení, že zahradníci jsou nejduchovnější lidé, protože věří, že z každého zasazeného semínka něco vyroste – jinak by ho nezasadili. Po roce 2022 mohu také říct, že zahrádkáři a zahrádkářky patří mezi ty nejvzpurnější z nás. Jak jinak si vysvětlit skutečnost, že mnozí obyvatelé mého rodiště, přestože žijí tak blízko válečné linie, pokračují nejen všemi možnými způsoby v odporu proti utlačovatelům, ale také v sázení stromků za zvuků ostřelování? Víra, že budou moci sklízet plody, se stává projevem nejen důvěry, ale také jejich formou protiimperiálního protestu a odhodlání zůstat na své půdě.
Jako aktivistku mě zajímá, jak se člověk ze světa s raketami (ať už žije ve věku planetární občanské války nebo pochází z válkou zmítané země či z města Dnipro, kde se téměř polovina obyvatel ve 20. století zabývala výrobou raket) může spojit s někým ze světa bez raket. Část mého přístupu spočívá ve struktuře mé interaktivní knihy How to Make Rockets Disappear. Tajemství spočívá v tom, že bez ohledu na to, na který svět uživatel klikne, zůstává verze knihy pro všechny čtenáře stejná. Uvědomila jsem si, že vzájemné porozumění vyžaduje společnou půdu – prostředníka, most, platformu pro setkání. Ve své aktivistické praxi se snažím tyto platformy vytvářet a sloužit jako takový prostředník, například pomocí veřejných přednášek o dekolonizaci ukrajinské kultury a umění v době války, které od roku 2022 přednáším v různých institucích. Tato snaha o vytváření prostorů pro dialog rezonuje s mou uměleckou praxí, kdy navrhuji dočasná prostředí pro setkávání lidí z různých světů, a to jak metaforicky, tak doslova, neboť tyto prostory jsou otevřené mimozemským bytostem i jiným „vetřelcům“. Příkladem je můj projekt Inside the Crop Circle: Gentle Cosmic Encounter Area (V kruhu v obilí: Oblast něžného kosmického setkání)7, v rámci kterého jsem vedla kontaktní sezení s prostorem bez fyzického zásahu nebo koloniálních ambicí.
Téma mimozemšťanů je v mé praxi jedním z nejnovějších. Inspirovalo se skutečností, že v angličtině lze použít stejné slovo jak pro cizince, tak pro tvora z jiné planety (tedy alien neboli vetřelec). Ve svých performativních sezeních s různými skupinami, které spojuje zkušenost pocitu „vetřelce“ v České republice, zkoumám otázku: Jaké to je být „vetřelcem“, který se ocitl mezi těmito dvěma výklady8?
V posledních třech letech jsem si uvědomila, že si nedokážu představit svět bez raket. Přesto zůstávám odhodlaná dělat, co je v mých silách, abych jednoho dne konečně mohla splnit svůj úplně první pokyn pro performance, který jsem si kdysi napsala:
Cvičení na zmizení raket.
Představ si svět, ve kterém rakety neexistují.
Zkoumej, kam až tě může zavést tvoje představivost.
Text napsala sama umělkyně.
1Obrázek: Darja Lukjanenko, Imagination Guide II: How to Make Rockets Disappear, Varšava: Fundacja Ziemniaki i & Ksi prostir, 2024. Se spolupracujícími editorkami a autorkami: Nadiia Koval, Iva Naidenko, Yuliia Elyas, Bohdana Zayats, Ruzhyna Kateryna. Kniha. S laskavým svolením umělkyně.
2Obrázek: Darja Lukjanenko, Imagination Guide II: How to Make Rockets Disappear. Online kniha. Ilustrace a design: Polina Bakanova. S laskavým svolením umělkyně.
3Obrázek: Darja Lukjanenko, How to Make Rockets Disappear, 2021. Instalace, performance. S laskavým svolením umělkyně.
4Obrázek: Darja Lukjanenko, SPACE TRIP I EXERCISE, 2024. Performance. Foto: Libor Galia. S laskavým svolením umělkyně.
5Obrázek: Darja Lukjanenko, The End of The World Bread, 2022—2023. Instalace obsahující půdu z válečné zóny sesbíranou v Kyjevě dne 24. 2. 2022 Bohdanou Zayats. Foto: Martin Polák. S laskavým svolením umělkyně.
6Obrázek: Darja Lukjanenko, A lullaby for plevel, 2020. Instalace, performance. Foto: Anežka Medová. S laskavým svolením umělkyně.
7Obrázek: Darja Lukjanenko, Inside the Crop Circle. Gentle Cosmic Encounter Area, 2023. Instalace s kukuřičnými klasy. Foto: Mária Karľaková. S laskavým svolením umělkyně.
8Obrázek: Darja Lukjanenko, Three Alienation Exercises, 2024. Performance, instalace. Snímek z videa. S laskavým svolením umělkyně.
