Anna Hulačová
– born 1984. She graduated in the studios Sculpture 1 of Jaroslav Róna and Intermedia 2 of Jiří Příhoda at the Academy of Fine Arts in Prague. During her studies, she went on an educational stay at the Korean National University in Seoul, South Korea. In 2014, she went on a residential stay at the CEAAC in Strasbourg, France. Her praxis is focused on archetypal symbolism and universal secrets. She was one of the finalists of the Jindřich Chalupecký Award in 2016. She exhibits her works regularly at big exhibitions both at home and in abroad.
At first, I approached art from a handcrafting standpoint. Sculpture was a handcraft first for me, which I began to realize when I was working on restorations and felt the tension between freedom of expression and monotonous labour. I see art as more of a philosophy, the perception of your relationship toward society and reflection of the world which is so complicated that we will never know everything about anything. Nowadays, I focus on the monocultural agriculture issues which, however, cannot be perceived separately from the current socio-political issues. My father is both a microfarmer and a craftsman, and, while he has not read any scientific literature on the topic and speaks only from his localized point of view, he has been observing water depletion since the 80s. For me, art is a chance to take a breath and obtain a piece of freedom at least, especially with children. Ultimately, even craftmanship is liberating from where I stand. My work is very fulfilling — someone looks forward to their vacation, I cannot wait to go back working. Not only lately, almost all of us feel under pressure, even from our children. The vision of the future fills us with anxiety and depression from what is probably about to happen. Art allows me to refine my thoughts and experience the current situation. But I also believe that while our reflection of all questions and answers is individual, it also creates new information which may help our perception of the world.
When I attended the Academy of Fine Arts, I gradually stopped thinking of the art as a craft and began to see it philosophically. Figure sculpture helps me focus on certain issues and topics, such as individualism or social empathy. Our civilization exists in the middle of the battle between the technological world and the natural world1. We are both a part of the nature and connected with the technologies as we are becoming sort of anonymous cyborgs. I enjoy thinking in contrasts which result from such symbolical and material conflicts. Such an approach allows me to answer questions of our complex world2.
It is quite paradoxical because before I became a mother, I had taken an interest in Madonna, but I abandoned the topic completely. I realized the essentiality of feminism, especially the eco-feminism, thanks to my children. Lacking the experience, I had been keen on portraying the motherly instinct, but when I got pregnant and gave births, I understood that my initial idea was rather naïve. After all, I try to escape the topic of motherhood because it is my daily bread and I do not wish to capture it in my sculptures. The eco-feminism bears much bigger importance to me. Although my work represents a rather surreal world, it deals with the topics of water, agriculture, animal mutations, decline in numbers of animals, and social injustice not only between men and women but humanity and animals, too, etc.3
In my opinion, politics is the society, in general, as it mirrors our existence. Of course, you can criticize the current politics, and while my work does not appear political, it allows me to think critically. My work motivation is often the disapproval or injustice in the world, even though it is not a part of the process. I am very displeased with our agricultural policies. The discontent should motivate you to work because an artist should be able to think critically. If a person does not live in a vacuum, the political reality and its impacts are not positive. The situation is fragmented throughout the personal lives of everyone. The water in our well also ran out because they permitted housing development on the opposite hill. We set up a neighbour club to confront a local developer more easily, plant new trees, renew the ploughed country roads, … That is my civic outrage. This is not art but my personal need to change something and that is completely natural. It is our driving force to change things for the better. I spoke with the Czech artist Jan Trejbal once about art school graduates who do not find any success as professional artists (which happens to about 85 % or more of them) and find work wherever else. A big part of them goes on to live in the country outside of Prague. Their artistic perception may influence the rest of their lives after finishing studies which, in turn, influences also people and environment around them. It may be unseeable, but it is very strong. When we moved to the village of Klučov and set up the club Nekluč, initially, the locals saw us as ecoterrorists. But in the end, they began to help us and involve themselves in politics. While it has nothing to do with art, it is the artistic perception used in the real world.
My views are rather dystopian. The history has always repeated itself and it will always do so. I am interested in the symbolics of both historical and natural elements. When I work on beehive sculptures, which use bees to inhabit the sculpture, the work has, on one hand, an environmental value and, I, personally, need to work with the beehive symbolics from the Ancient Greek perspective, meaning, if I leave a cavity in the sculpture and bees make honeycombs inside, I observe the spiritual qualities of the symbolics as well. Before the Ancient Greeks domesticated bees, they believed them to be the symbols of Death and resurrection and immortality. It was because they saw bees reside in the cavities of corpses and they mistook them for souls coming back from the Underworld. Such is the case of an inspiration from history which does not lack the spiritual dimension. I believe that people who take interest in the nature today should look for a spiritual overlap. As I push backwards, I search for spirituality which I cannot currently find but it may be just another escape456.
Last year, I had the honour to participate in the exhibition Possédé.es by Vincent Honoré in Montpelier, which was inspired by the Silvie Federici’s book Caliban and the Witch. I have a complicated relationship with witchcraft due to my Roman Catholic background. My mother is also spiritual but in a rather conservative manner. My father is a farmer who is, I would say, spiritually bound to the land7. I would describe my approach toward witchcraft the same way as I approach the symbolics of Good Friday, when you are not allowed to garden (among the exhibited works were e.g., Easter Guard /2014/8, Singing Alien /2020/9, Born from the Soil I, II, III /2012 a 2020/1011, etc.). When I look around me, gardening appears to be more often a woman’s job which is why it also could be a kind of witchcraft. According to the Christian law, you are not allowed to dig in the ground or even touch it on Good Friday because it puts you in danger of getting closer to Hell. For that reason, I see witchcraft as a kind of a continuous gardening which you can practice even on Good Friday.
The text was written in collaboration with Eva Skopalová (2022).
1Image: Anna Hulačová, Továrna (Factory), 2016, paper drawing, sheet metal, concrete, photo by Václav Litvan. Courtesy of artist.2Image: Anna Hulačová, Underworld upside down, 2018, combined technique, photo by Andrej Vasilenko. Courtesy of artist.
3Image: Anna Hulačová a Jiří Příhoda, Interpreter I, 2015, Hunt Kastner Gallery. Courtesy of artist.
4Image: Anna Hulačová, Peek at the installations of the finalists of the Jindřich Chalupecký Award, 2016, photo by Václav Litvan. Courtesy of artist.
5Image: Anna Hulačová, Curos (detail), 2016, wood, honeybees, photo by Václav Litvan. Courtesy of artist.
6Image: Anna Hulačová, From Here to Eternity, 2016, wood, honeybees. Courtesy of artist.
7Image: Anna Hulačová, Survive and Mutate, 2020, concrete, polymer mass. Courtesy of artist.
8Image: Anna Hulačová, Singing Alien, 2020, concrete, photo by Michal Czanderle. Courtesy of Artist.
9Image: Anna Hulačová, Born from the Soil I, 2020, wood and candles, photo by Michal Czanderle. Courtesy of artist.
10Image: Anna Hulačová, Born from the Soil II, 2020, wood and candles, photo by Michal Czanderle. Courtesy of artist.
11Image: Anna Hulačová, Born from the Soil III, 2020, wood and candles, photo by Michal Czanderle. Courtesy of artist.
– 1984. Vystudovala v sochařském ateliéru Jaroslava Róny a intermediální tvorby u Jiřího Příhody na pražské Akademii výtvarného umění. Ještě během studií absolvovala stáž na Korean National University of Arts v Soulu v Jižní Koreji a v roce 2014 byla na rezidenčním pobytu CEAAC ve Štrasburku. Ve své tvorbě se zabývá archetypální symbolikou a taji univerza. V roce 2016 byla mezi finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého. Svá díla pravidelně představuje na velkých výstavách v Čechách i v zahraničí.
Přistoupila jsem k umění nejprve řemeslně. Sochařství bylo pro mne totiž nejprve řemeslem, začala jsem si toho všímat, když jsem se věnovala restaurování, jelikož tam je právě napětí mezi volnou tvorbou a monotónní prací. Pro mě je umění spíše filozofie, vnímání vztahu ke společnosti a reflexe světa, který je natolik komplikovaný, že i když si zjistíme informace o čemkoli, tak je to nedostatečné. Momentálně mne zajímá problematika monokulturního zemědělství, tu ale nelze jednoduše vytrhnout ze společensko-politických témat dneška. Můj otec je mikro zemědělec a řemeslník a už od 80. let pozoruje úbytek vody, aniž by se o to zajímal skrze nějaké vědecké práce. Vnímá to ze své lokální pozice. Umění je pro mne možnost, jak se nadechnou a docílit alespoň nějakého kousku svobody především s dětmi. Nakonec je pro mne i ta řemeslná stránka osvobozující. Tvorba je pro mne velmi naplňující – jako se někdo těší na dovolenou, tak já se těším na práci. Asi všichni se nejen nyní cítíme v kleštích, i ze strany dětí, úzkostná je také představa budoucnosti: ta deprese z toho, co se pravděpodobně odehraje. Umění je pro mne tříbení myšlenek, ale i zkušenost se současným stavem. Ale myslím, že ta reflexe, těch všech otázek i odpovědí, je sice individuální, ale je to vytvoření další informace, která může být pomocným pro vnímání světa kolem.
Studia na Akademii výtvarných umění pro mne byla právě přechodem od řemesla k umění jako filozofii. Vytváření figurálních soch mi pomáhá soustředit se na problémy a témata jako je individualismus, nebo sociální empatie. Naše civilizace je uprostřed boje technologického a přírodního světa1. Jsme součástí přírody a současně jsme spojení s technologiemi, stáváme se jakýmisi anonymními kyborgy. Ráda přemýšlím v kontrastech vyvstávající z takových konfliktů, symbolických i materiálních. Tento přístup mi pomáhá odpovědět si na otázky vyvstávající z tohoto komplexního světa2.
Je docela paradox, že než jsem měla děti, tak jsem se věnovala tématu Madony, a pak jsem od toho úplně opustila. Díky dětem jsem začala vnímat téma feminismu, jako něco naprosto nepostradatelného – a teda především jako eko-feminismus. Ztvárňování mateřského pudu se mi líbilo zcela nezkušeně, ale s těhotenstvím a zejména po porodech mi začala předešlá představa připadat spíše naivní . Nakonec se od tématu mateřství snažím oprostit, protože je tak každodenní, že nemám potřebu jej dávat do svých soch. Naopak je pro mne důležité téma eko-feminismu, moje tvorba je sice takový surrealistický svět, ale řeším v něm téma vody, zemědělství, mutace živočichů, úbytek živočichů a současně sociální rovnosti nejen mezi mužem a ženou, ale člověka a zvířete atd.3
Politika je pro mě obecně společnost, je to zrcadlo našeho lidského bytí. Jedna věc je kritika nějaké aktuální politiky, ale ačkoli moje díla nevyznívají kriticky, tak skrze ně kriticky přemýšlím. Ne při tom procesu, ale často je motivací k tvorbě nesouhlas s nespravedlnosti světa. U nás mi velmi vadí politika nastavená v zemědělství. Nespokojenost by snad měla být motivací k tvorbě, protože umělec by měl přemýšlet kriticky. Pokud člověk nežije ve vakuu, tak realita a dopady fungování politiky nejsou pozitivní. Každý to vnímá ve svém osobním životě v jednotlivých střípcích. Taky nám došla voda ve studni, protože se zde povoluje zástavba naproti na kopci. Se sousedy jsme vytvořili spolek, abychom mohli lépe čelit jednomu místnímu developerovi, nebo abychom mohli vysadit nové stromy, obnovit zaorané polní cesty… To je moje občanská naštvanost. Není to umění, je to moje osobní nutkání něco změnit, ale je to naprosto přirozená věc. Je to hnací energie, aby se něco obracelo k lepšímu. Jednou jsem hovořila s Janem Trejbalem o tom, že i když se student umělecké školy nakonec neuplatní v oboru jako profesionální umělec (což je cca 85 % absolventů nebo i více), každý se sice bude živit nějak jinak, ale velké procento jde pak zpátky na vesnice mimo Prahu. Umělecké vnímání nastaví v těch lidech něco, co pak třeba ovlivní i jeho další život po škole – a to pak ovlivní i lidi a prostředí kolem sebe. Je to sice neviditelné, ale velmi silné. My jsme přišli na vesnici Klučov a založili jsme spolek Nekluč, nejprve nás obyvatelé vnímali jako ekoteroristy. Nakonec nám lidé pomáhají a angažují se. Sice to není umění, ale je to tvůrčí uvažování ve skutečném životě.
Mám spíše dystopickou povahu. Historie se opakovala a opakovat se bude. Zajímá mě symbolika, jak historická, tak přírodních prvků. Třeba pracuji v sochách se včelími úly, tak tam jsou včely, které osídlí tu sochy, tak to má na jednu stranu svou ekologickou výpověď, ale na druhou stranu je pro mě velmi důležité pracovat se symbolikou včely z pohledu starověkého Řecka. V tom smyslu, že když udělám dutinu v té soše a včely tam vystaví plástve, tak vnímám i duchovní kvality toho symbolu. Před domestikací včely totiž starověcí Řekové věřili, že je symbolem smrti, a pak znovuzrození a nesmrtelnosti. Původně totiž včely sídlily v dutinách mrtvých těl, proto Řekové věřili, že když z mrtvého těla vylítávají, tak je to návrat duše z říše mrtvých. To je jeden typ inspirace historickým materiálem, kde nechybí ani ten spirituální rozměr. Myslím, že člověk, zabývající se dnes přírodou tam musí hledat i ten spirituální přesah. V tom zpětném tahu hledám spiritualitu, kterou nenacházím v přítomnosti – a možná je to druh úniku456.
Minulý rok jsem měla čest být součástí výstavy Possédé.es Vincenta Honoré v Montpelieru, která se inspirovala knihou Silvie Federici Caliban and the Witch. Pro mě je třeba čarodějnictví komplikovanější, jelikož pocházím z katolické rodiny, třeba máma je také spirituální osobnost, ale spíše konzervativnějším stylem. Táta jako zemědělec, řekla bych, se spirituálně vztahuje k půdě7. Svůj přístup k čarodějnictví bych tedy popsala v přístupu k symbolice jako když na Velký pátek se nesmí zahradničit (na výstavu jsem zaslala díla například Easter Guard /2014/, Singing Alien /2020/8, Born from the Soil I, II, III /2012 a 2020/91011 atp.). Když tak pozoruji ve své lokalitě, tak zahradničení je častěji ženská záležitost, možná také druh čarodějnictví. Podle křesťanských pravidel se na Velký pátek nesmí kopat v zemi, ani se jí jakkoli dotýkat, je to totiž nebezpečné, protože se člověk dotýká pekla. Tak podobně to vnímám u sebe, že čarodějnictví může být i jistý druh kontinuálního zahradničení, praktikující i na Velký pátek.
Text vznikl ve spolupráci s Evou Skopalovou (2022).
1Obrázek: Anna Hulačová, Továrna, 2016, kresba na papíře, plech, beton, foto Václav Litvan. S laskavým svolením umělkyně.10Obrázek: Anna Hulačová, Born from the Soil II, 2020, dřevo a svíčky, foto Michal Czanderle. S laskavým svolením umělkyně.
