Aleksandra Vajd
– born 1971 in Maribor, Slovenia. In 1997 she graduated from veterinary medicine at the University of Ljubljana. Today the Prague-based Slovenian artist is a graduate of the Photography Department at FAMU and New York State University at New Paltz. In 2021, she became an assistant professor at the Academy of Visual Arts in Ljubljana where she teaches seminar on Theory and practice of Photographic medium. She has run the Studio Of Photography at the Academy of Arts, Architecture and Design / AAAD in Prague since 2008. In her art practice, Aleksandra explores the medium of photography and pushes at its limitations. She works with the image as an object, she makes use of space, and she is interested in the materiality of light. In recent years, she has shifted her focus to reductive photographic work, exploring the borders of the medium with particular emphasis on its materiality and its scale. Her individual works and collaborative projects have for example been presented at Galerie Rudolfinum in Prague, Cukrarna in Ljubljana, the Astrup Fearnley Museet in Oslo, Glasgow’s Street Level Photoworks gallery, Museum of Modern Art Ljubljana, Prague City Gallery, Kyoto’s Zuiun-an-Art Project Space, Museum of Contemporary Photography in Chicago, the City Gallery in Ljubljana and the < rotor > centre for contemporary art in Graz.
Five Readings for Aleksandra Vajd
During one week in the first half of August 2022, amid summer heatwaves and exhibition related deadlines, five tarot readings took place. Always in the mornings between seven and eight, always in two places, a different one for the reader and a different one for the querent. Five cards were drawn and together presented a situation of a person working on a large project with others, a person entangled in personal and institutional relationships from which they wish to break free. This person who desires change, is now at the brink of a moment, when things are shifting, and they have the power to decide the direction. This person is Aleksandra Vajd. Tarot is an excellent way to start a conversation with oneself, and the conversations sparked by the appearance of Three of Pentacles,
The Lovers, The Hierophant, The Wheel of Fortune and The Magician form the basis for this essay, in which momentary preoccupations mirror major themes reoccurring in an artist’s life and work12345.
Three of Pentacles – Collaboration
August 3, 2022, Prague
You can only exist through collaboration, even though it’s kind of contradictory, even though in the end you’re always on your own. But you understand yourself through collective collaborating. Some collaborations are not friendships. They are just a necessary form of dialogue, which can also be a dialogue of non-agreement. A bit like alchemy, you keep on mixing liquids in a cup despite not liking the taste. It’s funny, because, I don’t care so much anymore about conflicts. Perhaps it’s connected to this idea of the result being bigger than the communication among three people, because in the end what they produce is somehow beyond the human sphere, even though in our case we are producing something human. But maybe an idea can also step out of this humanly realm… It can just exist differently, unbounded to a concrete person. And then maybe this idea can be understood also by an animal, or the plant that grows in front of the gallery. It’s kind of nice that you don’t know how the result will be perceived, in which ways it will be digested, modified, metabolised. I’m not focused on
achievements, instead I’m trying to see myself as just a being, which is put in this kind of planetary system and needs to have purpose. I continue to do something and observe it from a more universal, deeper time perspective. So maybe this is Art, because art at some point stands for itself, even though someone created it. When I go to church, I don’t ask who built it. The church was built for everybody and somehow that implies it was also built by everybody.
The Lovers -Devotion
August 5, 2022
Prague bell hooks writes that love is an attitude that helps to cope with difficulties in a constructive way. Maybe that’s love really is. I am very interested in all these different forms of love, how and if they can develop…and how love is perceived in certain kinds of societies, especially when you reach a certain age. My work for A2 Gallery “Love for no reason” was part of this process of figuring out how to understand LOVE by exposing and addressing it to the public.
I think with age, we more easily admit being in love with poems, mountains, landscapes, or even cars, but are more restricted to say we are in love with a person. We become more hesitant and fearful with age…being in love with another person becomes rare and maybe even scary and irrational…Maybe we can and need to find
other forms of love. I practice this all the time in the form of gratitude, like saying Thank you to the Sun when I see it, and a number of other small things678.
The Hierophant – Institutions holding knowledge
August 9, 2022, Prague, Miramar
I share the need of grounding my knowledge in some structure – cultural, societal, architectural even…Maybe this is related to how we humans organize ourselves, the necessity of finding some form of equilibrium. I
understand myself and the world through very strong intuition. But this is not learned knowledge, so I think in order to balance, I like to be positioned in institutions, as they offer a clear frame. It’s how I function. For instance, the art school gives me opportunity to ground myself in a framework, but at the same time the opportunity to subvert it…Intuition, institution…for me it’s not either or, always both.
I am always looking for knowledge, I read daily, many hours, but I am not really searching for something, it’s more a process. I want to understand what’s going on in the present, and what the future will be for Gen Z, my son’s Trin generation, who are born into this new virtual world experience….but I feel almost amputated, especially from the virtual world. Like I’m not experiencing something important. Maybe that’s why I have such an inclination towards the feral, when I feel I’m losing control over my body. But not in urban environments, urban environments completely paralyze me. Others perhaps escape this paralysis through avatars and gaming… I am thinking now of Ocean Vuong, who in connection to On Earth We’re Briefly Gorgeous talks about the need to make his writing fictitious, because it’s much more accessible and gives him as a writer many more alternatives, as opposed to working with this one life with its limited number of events and dramas.
Reading 4. Wheel of Fortune – State of Flux
August 11, 2022, Prague, Miramar
This card is so relevant to me now. I think of change daily…All the time. How future is the sum of the past and present action. Whatever you do, you do for a reason. You choose to do it. And I am so much aware that with
each person you get entangled with, whatever the relation you have, you find something, you chose this person to be in your life for now, because it gives you something. It’s not about gaining, there is no economy happening, it’s not about teaching each other either, these are words of institutions. There was a text about our recent exhibition written as a personal account about things happening in the gallery, the whole super long process. I was very bothered by this and asked if the text can be more of an interpretation. Because in a few years this will be totally irrelevant. Who cares about our story…That someone was sick, that there were misunderstandings, lockdown, etc…I am always searching for this understanding beyond the level of the self, beyond my own subjectivity. How can I understand what’s happening to me analytically, through other ways, other logics.
Krishnamurti writes that only freedom from the self will allow for a new creative intelligence to function and I feel my own self-releasing process unfolding. I’m just materialised through a body, which is anchored in
territory, time, a context. And I have what I have, but the variety of options I have is limited…So that’s why I always wonder how we can – how I can – think differently, for example in such an exclusive way as Christian
Boltanski. Such capacity of thinking is given…through circumstances, or possibly through pathology, like completely different brain wiring than this normality that we must accept in order to function.
I feel that in order to start thinking differently, I need time alone. Three years to build a new body of work, my own work, that has no interaction with other people. On an island…I need to see the horizon and hear the sea when I wake up. Water is constant change, but paradoxically that is where I need to anchor. Anchored in the body of water….I am looking at a picture now on a big computer screen, and suddenly it became so pleasing for me, it cooled me down. It has water, it’s a place that offers care and protection, but you can swim out of it, come back. But still, it’s water. It’s not solid ground. It’s a real place, this cave on the island of Biševo. There is one special time of the day when light comes into the cave and the white sand on the ground reflects the sunlight so intensely that light shines into the cave and makes it entirely blue. One day I want to swim from the outside in under water. My life goals…910
Reading 5. The Magician – Superpowers
August 12, 2022, Prague, Miramar
Maybe this card of manifestation is accurate because I am working towards so many things that must happen soon. And a big part of this work is just waiting for others to finish their work. I’m beginning to understand that
with every exhibition we always start at the same point, ground zero. You can imagine the development, but there are so many things on the way that completely change the direction. I just know I need to persist and be precise, and then things can turn up to be good. I strongly realize I can’t afford to be sloppy, so even if I brush off the dust, or clean the mirror, I do it with precision. I feel that when I am precise with myself, things can
become solid ground. I also see this golden light surrounding the magician. Light is so important for me. But darkness too. I embrace both, I belong to both. And I also see this possibility of grand gesture, in terms of allowing your brain activity to imagine something not imaginable. Like Hockney, and people like Paul B. Preciado whom I see as a form of superpower. He goes into such daring breaks, or tipping points in continuity. And he does it through very real processes…hormonal, radical change. I would like to know how this repositions our thinking, because our thoughts are so connected to our hormonal chemistry and metabolism anyway…And then Edouard Glissant, Simone Weil, Mark Fischer, Ocean Vuong, bell hooks. These kinds of people who make breaks, and through that give us power.
Some time ago, prior to my holotropic breathwork session, I told the therapist that I fear the death of my mother. And he said: “What do you think will happen? Maybe this is going to release you…Maybe you will be able to return to your home country.” He then told me how his father made fun of his desire to play the piano. So, he never played. But once his father died, he started playing the piano. I am still preoccupied by death, but it also gives me fuel. When imagining death, I also have to imagine life. That keeps me going111213.
This essay was inspired by questions asked by Three of Pentacles, The Lovers, The Hierophant, The Wheel of Fortune and The Magician.
The statement was written in collaboration with Tereza Porybná.
1Image: Aleksandra Vajd and Anetta Mona Chişa, Same same different I–VI , 2022, photographic print on the fabric, plexiglass, objects with asphalt coating, CCA-Kurzor Gallery, installation view. Courtesy of artist.2Image: Aleksandra Vajd and Marketa Othova, No darkness under blue cup, 2022, City Gallery Prague, hand dyed photograms and drawings, installation view. Courtesy of artist.
3Image: Aleksandra Vajd and Anetta Mona Chişa, 38th Dramatic Situation, 2021, Cukrarna, installation view. Courtesy of artist.
4Image: Aleksandra Vajd and Anetta Mona Chişa, 37th Dramatic Situation, 2021, Rudolfinum Gallery, fabric, installation view. Courtesy of artist.
5Image: Aleksandra Vajd and Jimena Mendoza, casualidad/causalidad, 2016, Ferdinand Baumann gallery, ceramics and photograms, installation view. Courtesy of artist.
6Image: Aleksandra Vajd and Hynek Alt, Colorblind, 2012, digital c-print, 40x60 cm. Courtesy of artist.
7Image: Aleksandra Vajd and Hynek Alt, Blind spot, 2012, digital c-print, 40x60 cm. Courtesy of artist.
8Image: Aleksandra Vajd and Hynek Alt, Two Sides of One Story, 2009, 2 photographs, digital C-print, 100x150 cm. Courtesy of artist.
9Image: Aleksandra Vajd, 36 dramatic situations, 2019, U3, Modern Gallery Ljubljana, installation view. Courtesy of artist.
10Image: Aleksandra Vajd, Friends of Friends Are Friends, 2016, Drdova Gallery, installation view. Courtesy of artist.
11Image: Aleksandra Vajd, Obstacle to Love (from the series: 'The Thirty-Six Dramatic Situations'), 2019, B/W photograms on silver gelatin paper, hand dyed (set of four papers)30 x 40 cm each. Courtesy of artist.
12Image: Aleksandra Vajd, The Enemy Loved (from the series: 'The Thirty-Six Dramatic Situations'), 2019 B/W photograms on silver gelatin paper, hand dyed (set of three papers) 30 x 40 cm each.Courtesy of artist.
13Image: Aleksandra Vajd, All sacrificed for passion (from the series: 'The Thirty-Six Dramatic Situations'), 2019,B/W photograms on silver gelatin paper, (set of ten papers) 30 x 40 cm each.Courtesy of artist.
– narozena 1971 v Mariboru, Slovinsko. V roce 1997 absolvovala veterinární medicínu na univerzitě v Lublani. V Praze žijící slovinská umělkyně je absolventkou katedry fotografie na FAMU a New York State University v New Paltz. V roce 2021 se stala odbornou asistentkou na Akademii výtvarných umění v Lublani, kde vede seminář Teorie a praxe fotografického média. Od roku 2008 vede Ateliér fotografie na Vysoké škole uměleckoprůmyslové / AAAD v Praze. Ve své umělecké praxi Aleksandra zkoumá médium fotografie a naráží na jeho limity. Pracuje s obrazem jako s objektem, využívá prostor a zajímá ji materialita světla. V posledních letech se zaměřila na reduktivní fotografickou tvorbu, v níž zkoumá hranice média se zvláštním důrazem na jeho materialitu a měřítko. Její samostatné práce a společné projekty byly prezentovány například v Galerii Rudolfinum v Praze, Cukrarna in Ljubljana, Astrup Fearnley Museet in Oslo, Glasgow’s Street Level Photoworks gallery, Museum of Modern Art Ljubljana, Galerie hlavního města Prahy, Kyoto’s Zuiun-an-Art Project Space, Museum of Contemporary Photography Chicago, City Gallery in Ljubljana a < rotor > centre for contemporary art, Graz. Vajd se také zúčastnil několika fotografických festivalů a bienále.
Pět čtení z karet pro Aleksandru Vajd
Během jednoho týdne v první polovině srpna 2022, uprostřed letních veder a termínů spojených s výstavami, se uskutečnilo pět výkladů tarotu. Vždy ráno mezi sedmou a osmou hodinou, vždy na dvou místech, na jiném pro vykládajícícho a na jiném pro tazatele. Bylo vytaženo pět karet, které společně představovaly situaci člověka pracujícího na velkém projektu s ostatními, člověka zapleteného do osobních a institucionálních vztahů, z nichž se chce vymanit. Tato osoba, která touží po změně, se nyní nachází na pokraji okamžiku, kdy se věci mění a ona má moc rozhodnout o směru. Touto osobou je Aleksandra Vajd. Tarot je vynikajícím způsobem, jak zahájit rozhovor se sebou samým, a rozhovory vyvolané výskytem Tří pentaklů, Milenců, Velekněze, Kola štěstí a Mága tvoří základ této eseje, v níž se zrcadlí momentální zaujetí hlavními tématy opakujícími se v životě a díle umělkyně.
Tři pentakly – Spolupráce
3. srpna 2022, Praha
Můžete existovat pouze prostřednictvím spolupráce – i když je to trochu rozporuplné a i když nakonec jste vždycky sami. Přesto díky kolektivní spolupráci pochopíte sami sebe. Některé spolupráce nejsou přátelstvím. Jsou jen nezbytnou formou dialogu, který může být i dialogem nesouhlasu. Trochu jako v alchymii, kdy pokračujete v míchání tekutin v poháru, přestože vám jejich chuť nechutná. Je to legrační, protože mě už konflikty tolik nezajímají. Možná to souvisí s tou myšlenkou, že výsledek je důležitější než komunikace mezi třemi lidmi, protože to, co nakonec vyprodukují, je jaksi mimo lidskou sféru, i když v našem případě produkujeme něco lidského. Ale možná může myšlenka také vystoupit z této lidské sféry… Může prostě existovat jinak, nevázaná na konkrétního člověka. A pak možná tuto ideu může pochopit i zvíře nebo rostlina, která roste před galerií. Je docela fajn, že nevíte, jak bude výsledek vnímán, jakým způsobem bude stráven, modifikován, metabolizován. Nesoustředím se na úspěchy, místo toho se snažím vnímat sám sebe jako pouhou bytost, která je zasazena do tohoto druhu planetárního systému a potřebuje mít smysl. Nadále něco dělám a pozoruji to z univerzálnější, hlubší časové perspektivy. Možná je to tedy Umění, protože umění v určitém okamžiku reprezentuje samo sebe, i když ho někdo vytvořil. Když jdu do kostela, neptám se, kdo ho postavil. Kostel byl postaven pro všechny a tak nějak z toho vyplývá, že ho také všichni postavili.
Milenci – Oddanost
5. srpna 2022, Praha
Bell Hooks píše, že láska je postoj, který pomáhá konstruktivně zvládat obtíže. Možná taková láska skutečně je. Velmi mě zajímají všechny ty různé podoby lásky, jak a zda se mohou rozvíjet… a jak je láska vnímána v určitých typech společností, zejména když dosáhnete určitého věku. Moje práce pro Galerii A2 „Láska bez důvodu” byla součástí tohoto procesu tázání se, jak porozumět LÁSCE tím, že ji vystavím a oslovím veřejnost.
Myslím, že s přibývajícím věkem snáze přiznáváme, že jsme zamilovaní do básní, hor, krajiny, nebo dokonce do aut, ale máme větší zábrany říct, že jsme zamilovaní do člověka. S věkem se stáváme váhavějšími a bojácnějšími… být zamilovaný do jiného člověka se stává vzácným a možná i děsivým a iracionálním… Možná můžeme a potřebujeme najít jiné formy lásky. Já to praktikuji neustále v podobě vděčnosti, například děkuji Slunci, když ho vidím, a řady dalších drobností.
Velekněz – Instituce střežící znalosti
9. srpna 2022, Praha, Miramar
Mám potřebu zakotvit své poznání v nějaké struktuře – kulturní, společenské, architektonické… Možná to souvisí s tím, jak se my lidé organizujeme, s nutností najít nějakou formu rovnováhy. Samasobě i světu rozumím díky velmi silné intuici. Není to však naučené poznání, takže si myslím, že abych dosáhla rovnováhy, ráda se ukotvuji v institucích, protože ty mi nabízejí jasný rámec. Takto funguji. Například umělecká škola mi dává příležitost zakotvit v nějakém rámci, ale zároveň možnost jej rozvrátit… Intuice, instituce… pro mě to není buď, anebo, vždycky obojí.
Stále hledám vědomosti, čtu denně, mnoho hodin, ale ve skutečnosti nic nehledám, je to spíše proces. Chci pochopit, co se děje v současnosti a jaká bude budoucnost pro generaci Z, generaci mého syna Trina, která se rodí do tohoto nového virtuálního světa zkušenosti….ale cítím se téměř odstřižena, zejména od virtuálního světa. Jako bych neprožívala nic důležitého. Možná proto mě to tolik táhne do divočiny, ve chvílích, kdy mám pocit, že ztrácím kontrolu nad svým tělem. Ale ne v městském prostředí, městské prostředí mě zcela paralyzuje. Jiní možná této paralýze unikají prostřednictvím avatarů a her… Napadá mě teď Ocean Vuong, který v souvislosti s knihou Na Zemi jsme krátce nádherní mluví o potřebě psát fikci, protože je to mnohem přístupnější a dává mu to jako spisovateli mnohem více alternativ, na rozdíl od práce s dokumentem, s tímto jedním životem s omezeným počtem událostí a dramat.
Čtení 4. Kolo štěstí – Stav proměnlivosti
11. srpna 2022, Praha, Miramar
Tato karta je pro mě nyní velmi důležitá. Na změnu myslím denně… pořád. Myslím na to, že budoucnost je součtem minulého a současného dění. Cokoli děláte, děláte z nějakého důvodu. Rozhodli jste se to udělat. A já si tolik uvědomuji, že s každým člověkem, s nímž se váš život proplete, ať už je váš vztah jakýkoli, něco najdete, že jste si tohoto člověka vybrali, aby byl prozatím ve vašem životě, protože vám něco dává. Není to o získávání, nedochází k žádnému ekonomickému procesu, není to ani o tom, že bychom se navzájem učili, to jsou slova institucí. O naší nedávné výstavě vznikl text pojatý jako osobní výpověď o věcech, které se děly v galerii, o celém tom super dlouhém procesu. Velmi mi to vadilo a zeptala jsem se, zda by tento text neměl být spíše interpretací. Protože za pár let to bude naprosto irelevantní. Koho zajímá náš příběh… Že byl někdo nemocný, že došlo k nedorozumění, uzavření se atd… Pořád hledám to pochopení mimo rovinu sebe sama, mimo vlastní subjektivitu. Jak mohu pochopit to, co se mi děje, analyticky, jinými cestami, jinou logikou.
Krišnamurti píše, že pouze osvobození od sebe sama umožní fungování nové tvůrčí inteligence, a já cítím, jak se rozvíjí můj vlastní proces sebeuvolňování. Jsem jen zhmotnění skrze tělo, které je ukotveno v území, čase, kontextu. A mám to, co mám, ale škála možností, které mám, je omezená… Takže proto mě vždycky zajímá, jak můžeme – jak mohu – myslet jinak, například tak výlučně jako Christian Boltanski. Taková schopnost myšlení je dána… okolnostmi, případně patologií, funguje tu úplně jiné zapojení mozku, než je ta normalita, kterou musíme přijmout, abychom mohli fungovat.
Mám pocit, že abych mohla začít přemýšlet jinak, potřebuji čas o samotě. Tři roky na to, abych vytvořila nové dílo, vlastní dílo, které nebude v interakci s jinými lidmi. Na ostrově… Potřebuji vidět obzor a slyšet moře, když se probudím. Voda je neustálá změna, ale paradoxně právě tam potřebuji zakotvit. Zakotvená ve vodním těle….Dívám se na fotografii na monitoru počítače a najednou mě začne příjemně chladit. Je na něm voda, je to místo, které nabízí péči a ochranu, ale můžete z něj vyplavat, vrátit se. Ale pořád je to voda. Není to pevná půda. Je to skutečné místo, tahle jeskyně na ostrově Biševo. V určitou denní dobu do jeskyně proniká světlo a bílý písek na zemi odráží sluneční záření tak intenzivně, že je jeskyně úplně modrá. Jednou bych se tam chtěla potápět. To jsou mé životní cíle…
Čtení 5. Mág – Superschopnosti
12. srpna 2022, Praha, Miramar
Možná je zjevení se této karty tak přesné právě proto, že pracuji na mnoha věcech, které musí být brzy dokončeny. A velká část této práce spočívá právě v čekání na to, až ostatní dokončí svou práci. Začínám chápat, že s každou výstavou začínáme vždy ve stejném bodě, v bodě nula. Můžete si představit vývoj, ale na cestě je tolik věcí, které zcela mění směr. Jen vím, že musím vytrvat a být precizní, a pak se věci mohou obrátit k dobrému. Silně si uvědomuji, že si nemohu dovolit být lajdák, takže i když utírám prach nebo čistím zrcadlo, dělám to precizně. Cítím, že když jsem precizní sama k sobě, mám pevnou půdou pod nohama.
Vidím také zlaté světlo, které obklopuje kouzelníka. Světlo je pro mě tak důležité. Ale také temnota. Obojí přijímám, patřím k obojímu. A také vidím tuto možnost velkého gesta, pokud jde o to, že si svou mozkovou činností můžete představit něco, co není myslitelné. Jako Hockney a jako Paul B. Preciado, kterého vnímám jako určitou formu superschopnosti. Pouští se do tak odvážných průlomů nebo zlomových bodů v kontinuitě. A dělá to prostřednictvím velmi reálných procesů… hormonálních, radikálních změn. Ráda bych věděla, jak se změní principy našeho myšlení, protože naše myšlenky jsou stejně tak propojené s naší hormonální chemií a metabolismem… A pak jsou tu další, jako Edouard Glissant, Simone Weil, Mark Fischer, Ocean Vuong, Bell Hooks. Takoví lidé, kteří dosahují průlomů, a díky tomu nám dávají sílu.
Před nějakou dobou jsem před sezením holotropního dýchání terapeutovi řekla, že se bojím smrti své matky. A on řekl: „Co myslíte, že se stane?” Možná vás to osvobodí… Možná se budete moci vrátit do své vlasti.” A tak jsem se vrátila do své vlasti. Pak mi vyprávěl, jak si jeho otec dělal legraci z jeho touhy hrát na klavír. A tak na něj nikdy nehrál. Ale jakmile jeho otec zemřel, začal hrát na klavír. Smrt mě stále zaměstnává, ale zároveň mi dodává palivo. Když si představuji smrt, musím si také představovat život. To mě udržuje v chodu.
Tato esej byla inspirována otázkami položenými Trojkou Pentaklů, Milenci, Veleknězem, Kolem štěstí a Mágem.
Text vznikl ve spolupráci s Terezou Porybnou (2022).
1Obraz: Aleksandra Vajd a Anetta Mona Chişa, Same same different I–VI , 2022, tištěná fotografie na papíře, plexisklo, objekty s asfaltovým povrchem, CCA-Kurzor Gallery, pohled do instalace. S laskavým svolením umělkyně.
