Adéla Součková
– born 1985, studied at the Academy of Fine Arts, Prague and Ho(sharf)chschule für Bildende Kunst (Academy of Fine Art) in Dresden. She was a finalist for the 2018 Jindřich Chalupecký Award. She approaches her work traditionally as a painter, but often includes texts, spatial installations, performance, video and publications. Her work addresses the multilayered qualities of historical and symbolic themes, potential variations in perceiving them, and modernizing them.
My attitudes were determined by my intellectual family environment. My father and mother were not influenced by the gender stereotypes of their own parents, so when I experience such behaviors it is striking and uncomfortable for me. The explicit sexism found among many professors when I was a student at Prague’s Academy of Fine Arts was a very unpleasant surprise. Only later, when I studied in Dresden, did I realize that in the Czech art scene a particular female archetype was missing. My German professor Ulrike Grossarth embodied this archetype: she was a strong, energetic, rational, confident artist nearing retirement age, who expressed her opinions strongly and never let anyone interrupt her. Cultivating and supporting this kind of female energy in the local scene was and still is a necessary task. Though the situation is currently undergoing a radical change and the younger generation of female artists is much more free and daring, gender inequality still persists in many respects. The art market remains primarily a male domain; women are still the minority and their work is rewarded at a lesser financial rate. It is no different with public contracts. Therefore I consider it necessary to be a feminist, for myself personally as well as in terms of broader social goals.
I am learning to think and feel in a way that is symbiotic with my surroundings. I explore the possibilities of an equal and multisensory dialogue between myself, a chair, the sky, an insect, my aunt… This is one of the reasons why I search in my work for mutual understanding and building bridges between different disciplines.
It is important for me to avoid elitism and not encourage capital as often happens in artist environments. In my work, I purposefully develop multidisciplinary cooperation. I have worked on set design and radio plays and now I am proposing a mosaic in public space. I work with musicians, and not long ago, I participated in collaborative research on Indonesia gamelan composers. In preparing my project for the Jindřich Chalupecký Award, I invited religious people to consider together what a non-ideological ritual might look like today1234. I also thought about folk culture and nationalism. I find the belief that my linguistic connection to Czech should automatically entitle me to work with Czech folklore problematic. Czech folk songs sung at celebrations in Horňácko (an area in Moravia) are almost as exotic for me as the aforementioned gamelan. National identity seems to me more closely connected with landscape than with national borders, and it is just this dialogical relationship with what we call Nature that is one of my main themes and inspirations for my work.
I consider myself part of the ecological movement, and in my opinion, it is crucial to have an emotional or spiritual relationship with the land in order to comprehend ecological issues. The idea that learning traditional crafts could bolster the relationship between the land and people led me to blueprinting and natural dyes. After art school, I initially drew on hospital sheets, but the paintings deteriorated quickly56. So I began to search for something more stable that would simultaneously impart both craftsmanship and significance; I found blueprinting on fabric and stayed with that for several years. Recently I have been using a Georgian cloth dyeing method, while again, it’s not even so much the fascination of this (amazing) technique that interests me as much as a conceptual decision78.
The beginnings of my works are connected to my effort to create a direct, unrepresentative experience. Therefore I quickly abandoned the hanging picture and began to utilize and create an atmosphere in the given space. I always choose the medium, format and manner of display according to the theme. I often work somewhat site-specific and the installation plays a major role; I consider the position and height in such a way that it will have a physical effect on the viewer. I intentionally work with haptic and spatial elements, even when my works always originate as drawings. I feel a bit like a sculptor who is merely utilizing other (painting and textual) tools. Most of my series of paintings also employ text which is connected to sound installations. I have been working with the relationship between words and images for a long time, but I still don’t understand it – I am surprised every time. I often write stories before I know what they will be about. I tried to compose an epic poem about the beginning and end of the Earth. The song that emerged from this was sung by a Dutch-Indonesian girl. I surrounded her with a circle of cloths portraying the prehistoric Venus. These statuettes thrilled me. I know them only from photographs on the internet. By painting them, I downloaded them into an embodied reality9. I am currently working on texts about landscapes, flying airplanes and death, and I’m planning on setting them to music.
I am interested in how thoughts originate and how they transform. That is why my own made up symbols and metaphors are important for me, for instance human emotions melting along with glaciers10. I also look for similarities in shapes through which I can artistically connect location indicators on Google Maps with tears, seeds and tombstones. I am inspired by historical, symbolic and spiritual systems, translating them into contemporary visuals and experiences. For me, symbols are nonverbal codes which affect us on physical and intuitive levels rather than intellectually. I also observe how symbolic representations shift over time or lose their effect. For a long time, I worked with the image of an eagle looking into the sun, which in Renaissance and Baroque times signified a person too absorbed in their intellect. Though it was visually interesting, the symbol was no longer intelligible and did not bear shared meaning for contemporary viewers.
I perceive art as something that transcends personal interests, needs and even comforts. I think that it broadens the range of the imagination. Ideally, art opens a new world of observation, feeling and thinking in the viewer; it reveals something that is in the air but for which we do not yet have (or no longer have) verbal or any other kind of expression. Art contains within itself strong transformational potential: it can evoke a new type of thought, cast doubt on experienced opinions, highlight a theme in a broader whole, reshape the spirit of the times… it is about expanding perception, understanding and consciousness.
This text was written in cooperation with Kristýna Péčová (2020).
1Image: Adéla Součková, What is the matter thoughts are made from?, 2018, photo Peter Fabo. Courtesy of the artist.2Image: Adéla Součková, What is the matter thoughts are made from?, 2018, photo Peter Fabo. Courtesy of the artist.
3Image: Adéla Součková, What is the matter thoughts are made from?, 2018, photo Peter Fabo. Courtesy of the artist.
4Image: Adéla Součková, What is the matter thoughts are made from?, 2018, photo Peter Fabo. Courtesy of the artist.
5Image: Adéla Součková, Krieg und Liebe, Digital Family Dinnerparty, Anatomy of Anonymity, 2015. Courtesy of the artist.
6Image: Adéla Součková, Krieg und Liebe, Digital Family Dinnerparty, Anatomy of Anonymity, 2015. Courtesy of the artist.
7Image: Adéla Součková, Trajectories of Immobility, 2020. Courtesy of the artist.
8Image: Adéla Součková, Trajectories of Immobility, 2020. Courtesy of the artist.
9Image: Adéla Součková, On the Earth awakening from a restless dream, 2017. Courtesy of the artist.
10Image: Adéla Součková, Time’s Weather, 2018. Courtesy of the artist.
– narozena 1985, vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze a Ho(sharf)chschule für Bildende Kunst v Drážďanech. V roce 2018 byla finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého. Ve své tvorbě vychází z malířské tradice, její praxe ale běžně zahrnuje také práci s textem, prostorové instalace, performance, videa či publikace. Zabývá se mnohovrstevnatostí historických i symbolických motivů, možnostmi jejich čtení a aktualizace.
Mé postoje předurčilo intelektuální rodinné zázemí. Otec s matkou se nenechali příliš ovlivnit genderovými stereotypy svých rodičů, i proto je pro mne setkání s takovým chováním vždy zarážející a nekomfortní. Explicitní sexismus mnoha pedagogů pražské Akademie mě jako studentku nepříjemně překvapil. Až během svých pozdějších studií v Drážďanech jsem si uvědomila, že v českém umění tehdy chyběl určitý ženský archetyp. Ten v Německu představovala například moje profesorka Ulrike Grossarth: byla výraznou a energickou, racionální, sebevědomou umělkyní v téměř důchodovém věku, která ostře vyjadřovala svůj názor a nenechala si nikým skákat do řeči. Podobnou ženskou energii bylo a stále je nutné na místní scéně pěstovat a podporovat. Ačkoli se dnes situace radikálně mění a mladší generace umělkyň už je daleko svobodnější a odvážnější, v mnoha ohledech genderová nerovnost dosud přetrvává. Trh s uměním je pořád velice mužským prostředím, ve kterém jsou ženy minoritou a jsou hůře finančně ohodnocovány. Podobně jsou poznamenané také veřejné zakázky. Být feministkou proto vnímám jako nezbytnost, a to jak pro můj osobní pocit, tak pro širší společenské cíle.
Učím se myslet a cítit způsobem, jenž je symbiotický k okolnímu prostředí – zkoumám možnosti rovného a multisenzuálního dialogu mezi mnou, židlí, nebem, plošticí, tetou… Také proto ve své práci hledám porozumění a mosty mezi různými obory. Přijde mi důležité se vyhýbat elitářství a nepodbízet se kapitálu tak, jak se často v uměleckém prostředí děje. Ve své praxi mezioborové spolupráce cíleně rozvíjím. Spolupracovala jsem na scénografii nebo rozhlasové hře, nyní navrhuji mozaiku do veřejného prostoru, pracuji s hudebníky a hudebnicemi a nedávno jsem dělala kolaborativní výzkum o skladatelkách/ích gamelanové hudby v Indonésii. K přípravě projektu pro Cenu Jindřicha Chalupeckého jsem přizvala religionisty a společně jsme se zamýšleli nad tím, jak by dnes mohl vypadat neideologický rituál1234. Přemýšlela jsem přitom i o lidové kultuře a nacionalismu. Přesvědčení, že mi jazyková vázanost dává automatický nárok na práci s českým folklorem, považuji za problematické. České lidové písně zpívané na Horňáckých slavnostech jsou pro mě skoro stejně exotické jako zmiňovaný gamelan. Národní identitu si spojuji spíše s krajinou než se státními hranicemi a právě dialogický vztah s tzv. Přírodou patří mezi hlavní témata a inspirace mé práce.
Cítím se součástí ekologického hnutí a emoční či spirituální vztahování se ke krajině je podle mě zásadní pro porozumění ekologickým problémům. Představa, že vazby mezi krajinou a lidmi může spoluutvářet tradiční řemeslná praxe, mne přivedla k technice modrotisku a k přírodním barvivům. Po studiích jsem nejprve kreslila na nemocniční prostěradla, jenomže malba se na nich rychle ničila56. Hledala jsem něco stabilnějšího, co by zároveň neslo řemeslný i významotvorný rozměr, až jsem dospěla k modrotisku na textilu, u něhož jsem pak několik let setrvala. V poslední době používám gruzínské metody barvení, přičemž opět nejde ani tolik o fascinaci touto (úžasnou) technikou, jako o koncepční rozhodnutí78.
Počátky mé tvorby jsou spojené s úsilím o přímý nereprezentativní zážitek. Brzy jsem proto opustila závěsný obraz a začala jsem využívat i vytvářet atmosféru v daném prostoru. Médium, formát a způsob zobrazení vždy volím podle tématu. Často pracuji lehce site-specific a podstatnou roli přisuzuji instalaci, ve které zohledňuji polohu i výšku tak, aby dílo na diváka fyzicky působilo. Záměrně dělám věci haptické a prostorové, i když na začátku i na konci mých prací je vždy kresba. Cítím se trochu jako sochařka, která jen využívá jiné (malířské a textové) prostředky. Ráda například vytvářím a tvaruji otázky, a tento postup mi připadá analogický k modelování. Většinu mých malířských cyklů spoluutváří text, který je spojen se zvukovou instalací. Vztahem slova a obrazu se zabývám dlouhodobě, ale stále mu nerozumím, pokaždé mě něčím překvapí. Pravidelně se pouštím do psaní příběhů, aniž bych předem věděla, o čem budou. Zkoušela jsem třeba složit epos o začátku a konci Země. Skladbu, která z něj vznikla, jsem nechala nazpívat holandskou-indonéskou dívku, a doplnila jsem ji kruhem z textilů, na nichž jsou zobrazené prehistorické Venuše. Tyto sošky mě nadchly. Znám je pouze z fotek na internetu a tím, že jsem je namalovala, jsem si je stáhla (download) do tělesné skutečnosti9. V současnosti pracuji na textech o krajině, létání letadly a smrti a plánuji jejich zhudebnění.
Zajímá mě, jak vznikají myšlenky a jak se transformují, proto jsou pro mne důležité symboly i metafory, které si sama vymýšlím; jako třeba že s táním ledovců tají i emoce lidí10. Hledám také podobnosti na základě tvaru, skrze nějž je tak možné výtvarně propojit například lokační znaménka z Google Maps se slzami, semeny a náhrobky. Inspirace čerpám z historických, symbolických i spirituálních systémů a překládám je do současné vizuality a prožívání. Samotné symboly jsou pro mě nonverbálními kódy, které působí na tělesné a intuitivní spíše než intelektuální rovině. Sleduji také, jak se symbolická zobrazení v čase proměňují nebo jak ztrácejí svou působnost. Dlouho jsem třeba pracovala se symbolem orla hledícího do slunce, který v renesanci i baroku vyjadřoval člověka příliš soustředěného na svůj intelekt. Ačkoli byl vizuálně zajímavý, jako symbol už pro dnešního diváka nebyl srozumitelný a sdílný.
Umění vnímám jako něco, co přesahuje osobní zájmy, potřeby i komforty. Myslím, že rozšiřuje škály imaginace. Ideálně divákům otevírá jiný svět vidění, cítění a myšlení – ukazuje něco, co je ve vzduchu, ale ještě (nebo už) pro to nenalézáme slovní ani jiné vyjádření. Umění tak v sobě skrývá silný transformační potenciál: může evokovat nový typ myšlenek, zpochybnit zažité názory, poukázat na téma v širším celku, přetvářet ducha doby… Jde vlastně o expandování vnímání, porozumění a vědomí.
Text vznikl ve spolupráci s Kristýnou Péčovou (2020).
1Obrázek: Adéla Součková, What is the matter thoughts are made from?, 2018, foto Peter Fabo. S laskavým svolením umělkyně.
